Příběh začíná?

Pokud bych byl matematikem, nejspíše bych se snažil popsat dějiny násilí jako spirálu, která vypadá na svém úplném počátku jako malý kruh. Roztáčí se, a jak se zvedá, jeho průměr se zvětšuje. Zvětšuje se i rychlost otáčení. Pokud bych byl politologem, popsal bych zřejmě cyklus o několika fázích, které na sebe navazují. Lépe je, podle mého názoru, vyprávět příběhy.

Počátek příběhu, tedy chvíle, kdy je společnost vlastně normální a většina lidí ctí zákony, leží třeba v momentu, kdy se Tomáš Garrigue Masaryk ujme obhajoby Leopolda Hilsnera. Nebo ve chvíli, kdy se Emil Zola dozví, že byl zatčen Alfred Dreyfus. Společnost sice funguje normálně, ale pod povrchem už lze cítit rostoucí napětí. To se má uvolnit téměř náhodným výběrem viníka zástupného problému: začíná vyvěrat verbální násilí, šíří se tiskem, dnes po sociálních sítích. Často je v rovině slova velmi brutální, a čím je brutálnější, tím je anonymnější. Někdy se podobná situace uklidní sama: buď přijde skutečný problém, který společnost zaměstná, nebo prostě příběh skončí a za čas je nahrazen dalším.

V daném příběhu se opět vytváří obraz nepřítele, a pokud se proti domnělému viníkovi či pachateli postaví i státní moc nebo její někteří představitelé, příběh pokračuje a násilí nabývá na síle. Je to chvíle, kdy se k lůze připojí část politické reprezentace.

Příběh pokračuje a násilí verbální se mění v násilí proti majetku nebo v násilí fyzické, byť zatím pouze v malé míře. Ať už je toto násilí živelné nebo organizované politickou stranou, zločineckou skupinou, tajnými službami nebo přímo státem, má za cíl společnost zastrašit a donutit ji přijmout fakt, že násilí proti jasně vymezené skupině se stává normou. Násilí může mít formu lidového hněvu, který je někdy státním aparátem skrytě korigován, nebo dokonce organizován ochotnými prostředníky.

Typickou ukázkou organizovaného vzplanutí je například požár Říšského sněmu v únoru 1933 nebo vražda soudruha Sergeje Kirova v roce 1934. První událost vedla k naprostému omezení občanských svobod v Německu a k honu na politické oponenty NSDAP, druhá k rozsáhlým čistkám v komunistické straně Sovětského svazu, k politickým vraždám a k likvidaci hlavního politického protivníka, Lva Davidoviče Trockého. V případě nacistického Německa příběh pokračuje takzvanou křišťálovou nocí, kdy byly v hávu lidového hněvu napadány a ničeny židovské obchody a synagogy, v případě Stalinova Sovětského svazu se jednalo o útoky proti vybraným společenským třídám a národnostem, ať už byli terčem vládcova řízeného hněvu lékaři, armádní důstojníci, nebo krymští Tataři.

Stát v této části příběhu definitivně zešílel a páchá otevřené násilí proti prakticky všem vlastním občanům, kromě úzké skupiny vyvolených. Zde by jako příklad dobře posloužily události spojené s vládou Idiho Amina v Ugandě nebo řádění Rudých Khmerů v Kambodži. V Evropě se násilí státu proti vlastním občanům zpravidla týká jen některé z předem označených a dostatečně dlouho zostouzených společenských vrstev. Náš příběh tak pokračuje třeba pronásledováním takzvaných kulaků v komunistickém Československu na počátku padesátých let, pronásledováním náboženských skupin, v Evropě dvacátého století především Židů, politických odpůrců nebo skupin etnických. Příběh etnického násilí se rozvinul především v balkánských horách, s přestávkou Titovy vlády. Během německé a italské okupace bývalé Jugoslávie patřilo etnické násilí na sousedech k dobrému tónu stejně jako odboj proti okupantům.

Dostáváme se k vyvrcholení příběhu. Stát začne být agresivní navenek.  Za jásotu či alespoň mlčení většiny vyvolá válku, nebo přinejmenším pohraniční incidenty proti předem vybranému a patřičně očerněnému nepříteli. Ať už to byly útoky Freikorpsu proti československému pohraničí, napadení Finska ze strany Sovětského svazu, polské útoky a pokus o zábor Těšínska, napadení Polska ze strany Německa a Sovětského svazu, vždy bylo schéma velmi podobné. Agresor nejdříve očerní budoucí oběť a potom ji, samozřejmě proto, aby někoho nebo něco zachránil, napadne.

Příběh vrcholí — a připomíná něco mezi tancem smrti, karnevalem a festivalem absurdity — velmi zřídka a přitom krátce. K zakončení je zapotřebí několik drobností. Jednak si musí společnost  zvyknout na drastičnost příběhů jako od bratří Grimmů nebo markýze de Sade a začít ji brát jako normu chování. Další potřebnou drobností je krátkodobá absence zákonnosti, nebo alespoň ochota státu na zákonnost na chvíli zapomenout. Ideální chvílí pro vyvrcholení příběhu je střídání mocenských klik, kdy jedna moc odchází a následující má dost starostí před vlastním prahem a na periferii nedohlédne. Důležitou drobností, kterou k radosti násilníků konec válečného konfliktu přináší vrchovatou měrou, je dostatek zbraní a jejich nekontrolovatelné vlastnictví. Násilí mění v jakési divadlo, ve fiestu, které jsou účastni jinak ctihodní občané, které jsou účastny děti školou povinné, držící se za ruku rodičů a spolu s nimi přihlížející lynči. Toto násilí je již naprosto iracionální, je jen oslavou sebe samého. Nicméně všem jeho aktérům zřejmě poskytuje pocit výlučnosti a oprávněnosti, pocit, že vykonali něco velkého a konečně se zapsali do dějin. Ano, zapsali. Po skončení této slavnosti násilí zbude náměstí zaneřáděné marnými vyhláškami, převrženými stoličkami pod oprátkami a prázdnými nábojnicemi. Kocovina, jejímž jediným pozitivem je, že vrací příběh na začátek.

Násilí s námi je a bude i nadále. Je jenom na nás, zda ho vykážeme na periferii, kde se bude nějaký čas dusit samo sebou, zda ho budeme podporovat mlčením, nebo zda budeme na konci příběhu zírat, jak náš soused z prvního patra podkopává stoličku sousedovi ze třetího patra, kterému navlékl oprátku trafikant odnaproti. Zatím jsme na začátku příběhu. Zažijeme jeho konec?