Příběhů se u nás vypráví málo

Čím se storytelling liší od jiných vyprávění? Storytelling a vyprávění příběhů jsou jako dvě strany stejné mince, takže mnoho odlišností nenajdeme. Přesto ale každý vypravěč ví, odkud se vzal jeho příběh a jakým způsobem a komu ho posílá dál. A právě tady můžeme najít rozdíl, storytelling je totiž metoda, jak tvůrčím způsobem přemýšlet o příběhu a jak ho zpracovat a poté vyprávět před lidmi. Vypravěč, který používá tuto metodu, to dělá zcela vědomě a storytelling mu pomáhá zdokonalovat se v umění vyprávět. Jak vlastně vypadá storytellingové vystoupení? Tak jednoduše, jak jen si umíte představit. Vcelku na jakémkoli místě – v divadle, v kavárně, v parku, na lodi, v lese – se vypravěč posadí nebo postojí a pomocí svého hlasu, gest a mimiky povypráví příběh. Poté dost často vystoupí další vypravěč se svým příběhem nebo mohou vystupovat i ve dvojici. Důležité je předat publiku příběh, aby mu lidé rozuměli, aby jej viděli díky své vlastní představivosti. Má přístup storytelingu něco společného s metodou orální historie? Důrazem na osobní příběh a autenticitu mi ji dost připomíná. Tyto dvě metody se určitě v mnohém potkávají. Jejich důležitým cílem je oživit tradici vyprávění jako přenosu informací, moudrosti a zážitků dalším generacím. Storytelling i orální historie také kladou důraz na jedince, individuální vzpomínky a prožitky a obecně osobnost člověka, který představuje svůj osobní příběh.

Jezdíte vyprávět i do škol, mají děti o storytelling zájem? Mají. Myslím, že neexistuje mnoho lidí, kteří by neměli rádi vyprávění příběhů. Děti příběhy baví velice a často jsou jejich paní učitelky překvapené, že vydržely celé vyprávění poměrně v klidu poslouchat, zapojovaly se a nepotřebovaly obrázky. A starší žáci nebo studenti jsou často na začátku skeptičtí, ale pak pochopí, že vyprávění o Jaroslavu Seifertovi nebude výčet letopočtů a děl, ale že se budou moct podívat poměrně zblízka na člověka, který začíná mít lidský tvar a vyjevuje se ne jako stránka v učebnici, ale jako někdo, kdo měl svoje problémy, trápení a nějak se s nimi potýkal, stejně jako všichni ostatní. Právě ten pocit životnosti literárních a historických velikánů je velmi silný při vyprávění ve školách. Jak se díváte na nespolehlivé nebo lhavé vypravěče? Mají zámlky, lhaní a variace v storytellingu své místo? Jeden skvělý vypravěč mi jednou řekl, že vypravěčská lež je jen mezi vypravěčem a Bohem, a to mi dává smysl. Pokud otázka stojí tak, jestli je špatně zalhat dětem v pohádce, že jste opravdu byli na svatbě prince a princezny a měli tam ty nejlepší koláče, pak je odpověď úplně jiná, než když někdo zneužívá dovednost vyprávět jako umění ovládat a přesvědčovat. Podle jednoho rozhovoru vás mrzí, že se dnes málo vypráví. Na jaké vyprávění narážíte? V médiích a na sociálních sítích se vypráví občas možná až příliš. Ano, to máte pravdu. Myslím, že se málo vypráví příběhy — důležité je pro mě to slovo příběhy, tradiční, vymyšlené, opravdové, a to hlavně doma. Děti ve školách často říkají, že jim doma nevypráví. Mířila jsem tímto směrem. Pohádky nás učí, jak rozeznat dobro a zlo, mýty zase o tom, co všechno na světě vzniklo a co můžeme obdivovat. Na příbězích nenajdete mnoho špatného, jen špatné příběhy. A i s těmi se dá něco dělat, třeba z nich vytvořit dobré příběhy – funkční, poutavé, prostě takové, které si chcete vyprávět.