Rovnice spojitosti toku
Možná si ještě pamatujete z hodin fyziky rovnici spojitosti toku: „Při ustáleném proudění ideální kapaliny je součin obsahu průřezu S a velikosti rychlosti v proudící kapaliny v každém místě trubice stejný.“ De facto to znamená, že čím víc trubici zúžíme, tím rychleji jí voda proteče. Jde vlastně jen o zákon zachování hmotnosti. Ale platí podobná fyzikální pravidla i pro smutek? Když devastující vlna bolesti zaplaví něčí život, lze doufat aspoň v to, že čím víc zúžila schopnost vnímat cokoliv jiného, tím rychleji odteče pryč? A existuje naděje, že až se přežene, zachovají se aspoň zbytky nás samých?
Barnesův poslední román Roviny života obsahově nepřímo navazuje na předchozí díla Žádný důvod k obavám a Vědomí konce, v nichž autor svým jedinečným stylem, balancujícím na hraně eseje, románu a pamětí, rozvíjí téma smrti a konce. Místo mezi světovými autory soudobé beletrie si Barnes vydobyl nejen dnes již klasickým Flaubertovým papouškem, ale i svou schopností měnit autorské styly a žánry. Ať už se jednalo o texty zádumčivě esejistické, o bezskrupulózní detektivky Dana Kavanagha nebo o romány řešící bez sentimentu spletitost milostných vztahů, své čtenáře doposud Barnes neznervózněl nikdy víc než právě svými posledními romány, ve kterých se nelze ubránit dojmu, že se jejich autor loučí. Ale s kým?
Jak Barnes ohlašuje na začátku každé ze tří kapitol, Roviny života spojují dosud nespojitelné — věci i lidi. Spojíte-li balónové létání s fotografováním, herečku Saru Bernhardtovou se vzduchoplavcem Fredem Burnabym, Juliana Barnese s jeho mrtvou ženou Pat Kavanaghovou, lze jen těžko předvídat, co z takového spojení, často křehkého a nesourodého, může vzejít. Jisté však je, že svět, ať si toho všimne nebo ne, už nebude stejný. Po myšlenkově i stylisticky vytříbené první polovině knihy, která je zjednodušeně věnována právě balónovému létání a fotografování (byť u Barnese je jen máloco jednoduché), dostává čtenář v druhé polovině políček v podobě vyústění oněch vtipně nesourodých spojení do syrově autentického popisu pěti let spisovatelova truchlení nad smrtí vlastní ženy. Barnes pochopitelně jako pravý Angličan o tomto tématu nehovoří pateticky či žalostně, „neobtěžuje“ snahou o emotivní líčení svého duševního stavu. Barnes popisuje neslábnoucí proces trvalé bolesti, smutku a zármutku na výčtu drobných detailů, situací a komparací vlastního nitra s reakcemi okolí, a to bez ztráty chladu jasné formulace a s nadhledem výšky balónového letu.
I přesto se však může zdát, že námět Barnesových Rovin života je poněkud sobecký — ztráta postihla tak či onak každého a spisovatelské privilegium o svém utrpení psát se může jevit egocentrickým. Tato myšlenka se objevuje především v souvislosti s rozsahovou i obsahovou nepoměrností prvních dvou kapitol vůči poslední. Ačkoli Barnes svými nepochybnými literárními kvalitami dokáže obě části formálně propojit, nelze se ubránit dojmu, že v mnohém poutavější a myšlenkově vytříbenější vyprávění z úvodu knihy je jen přípravou k osobnímu vyprávění o vlastním smutku. Ale je to nutně špatně? Hlavním přínosem Rovin života je, že autor přímo popisuje vnímání bolesti jako něčeho tabuizovaného, společensky nežádoucího, znervózňujícího. Sám se však de facto snahou zaobalit svůj příběh do příběhů jiných tomuto společenskému tlaku ve výsledku podřizuje.
Pro toho, kdo sám strádá, může být Barnesova kniha dobrým spolutrpitelem, ten, kdo se hranic vlastní nebo cizí existence bojí, tuto knihu možná nedokáže ani dočíst. Kdo potřebuje šťastné konce, nechť tuto knihu nečte. Bolest je totiž vždy osobní a nepřenositelná a i přes zoufalou snahu se nevyčerpává rychlostí, ani velikostí plochy, kterou jí v životě poskytneme. Je to nespravedlivé a nepochopitelné, ale na umenšení smutku, bohužel, žádná rovnice ani jiné fyzikální zákony neplatí.
Julian Barnes: Roviny života, přeložil Petr Fantys, Euromedia Group — Odeon, Praha 2015