Černé ticho

Povídka ze souboru známého maďarského spisovatele Gézy Csátha Čarodějova zahrada. Csáth se v ní věnuje zaznamenávání nejrůznějších démonů lidské psychiky, doplňuje a prolíná je se světem fantazie, nadpřirozených bytostí, snů, mystických jevů a halucinací.

Napíšu Vám tu, pane doktore, o čem to celé je. O mém mladším bratrovi, plavém chlapci s červenými tvářemi, jehož tmavé oči vždy hleděly do dálky. A ještě o něčem. O černém tichu.

Jednoho dne vyrostl.

Večer předtím byl ještě malým, milým, žvatlajícím dítětem. A ráno se z něj najednou stal velký kluk. S pořádnými svaly, hustými štětinatými vlasy a děsivě zářícíma zlověstnýma očima. Ach, jak mě to ráno bolelo u srdce. Věděl jsem, cítil jsem… že přichází černé ticho. Na ohromném netopýřím křídle.

Náš čistý dvoreček porostlý růžovými keři zaplavil odporný páchnoucí plevel. Ze střechy popadaly tašky a ze zdí začala oprýskávat omítka.

Nastaly hrozné noci. Malé sestřičky hlasitě plakaly ze spaní. Otec s matkou zapálili svíčku a dívali se na sebe nevyspalými, otupělými tvářemi. Nikdo nevěděl, co se děje a co se bude dít. Jen já. Cítil jsem, že přichází černé ticho.

Richard, ten protivný divoký výrostek, v pátek vyrval mladé stromky vysázené na dvorku a na mírném ohni pomalu ožehával Aniččinu bílou kočku. Zvířátko sebou zmítalo v děsivých mukách, zatímco se mu jemná růžová kůže pražila do hněda.

Jak jen jsme všichni plakali! Richard se smíchem odešel.

V noci se vkradl do židovského krámku a vybral ze šuplíku peníze. Utekl s nimi a rozházel je po ulici. Ráno spal ve své posteli, všimli jsme si, že má provrtanou dlaň. Strážník na něj vystřelil. Maminka si klekla k posteli a něžně mu omyla krev. Richard klidně spal.

Jak jen byl nesnesitelný!

Obstoupili jsme jeho postel a oplakávali Richarda, toho plavého růžolícího chlapečka.

Jednou ho otec v zoufalství okřikl:

„Richarde! Ty zmetku, ty bestie, kliď se odsud, ať už tě tu nevidím!“

Richard nic neřekl, ale snědl všechno maso přichystané v míse. Sestřičky žádostivě pozorovaly, jak všechno jídlo baští sám. Otec se podíval na matku. Měl slzy v očích. Viděl jsem, jak je otec na smrt bledý a třese se. Bál se Richarda.

Vyskočil jsem a uhodil Richarda do tváře. Přirazil mě ke stěně a vyběhl z místnosti.

Ležel jsem v posteli s horečkou. Ještě mi krvácela kůže na hlavě, jak mě Richard ponížil. Pak přišel. V noci. Rozbil okno a objevil se v mém pokoji. Šklebil se mi do očí a skřehotavě oznamoval:

„Zapálil jsem šafářův dům, protože tam v pokoji spí jeho dcera, ve sněhobílé posteli. Hrudník se jí pomalu zvedá nahoru. A zase klesá dolů. Teď se k její posteli přiblíží oheň. Můj oheň. Probudí se v hořící posteli. Bílé nohy jí rudý oheň zlíbá do hněda. A zplešatí jí hlava, protože jí shoří vlasy. Zplešatí! Slyšíš, bude plešatá! Krásná blonďatá šafářova dcera bude úplně plešatá.“

Odvedli jsme Richarda k lékaři. Konstatoval, že je Richard blázen.

Proč by měl být blázen? Proč zrovna blázen?

Ne, on nebyl blázen. Všechno se to stalo kvůli černému tichu. To vím jistě.

Odvezli jsme ho do blázince. Když pochopil, že ho ošetřovatelé lapili, pustil se do nich. Všechny zmlátil do krve. Spoutali ho, bili ho železnými holemi a peprně mu nadávali. Richard plival krvavou pěnu a řval. Ale jak, jakým strašlivým skučivým hlasem! Jeho hlas se nesl vzduchem na míle daleko.

Když jsme se s otcem vraceli z blázince, všiml jsem si, že i rohy vagónu jsou plné toho děsivého hlasu. A když se člověk něčeho dotkl prstem, hned odtud vyrazil ten strašný skrytý nářek.

Richard ještě té noci uprchl domů. Rozbil železné panty na okně. Vyskočil na cestu. Rozbil si čelo. Ale přesto šel domů. Utíkal.

… a za ním se valilo černé ticho.

Svítalo, byly tři hodiny ráno. Byl jsem vzhůru, když se Richard vrátil. Všechno jsem dobře slyšel. Přelezl vrata.

A černé ticho zahalilo náš dům svými vlhkými odpudivými křídly.

V zahradě povadly květiny. Do spánků se vkradl těžký, mučivý sen. Postele vrzaly a bylo slyšet sténavé, bolestné povzdechy.

Jen já jsem byl vzhůru a poslouchal.

Richard neslyšně přeběhl dvůr. Vešel do pokoje, kde jsme spolu spávali. Neodvážil jsem se pohnout. Ale Richard se mnou vůbec nezabýval. Lapal po dechu, svalil se na postel a usnul.

Pak se stalo všechno podle přání černého ticha. Usadilo se mi na hrudi a prosáklo do krve. Bylo to děsivé. Chtěl jsem před ním utéct, ale připoutalo mě k posteli a krákoravě mi šeptalo do ucha strašlivé věci.

Vstal jsem. Našel jsem provaz. Uvázal jsem na něm pevnou smyčku a připlížil jsem se k Richardově posteli.

Jako by mi na mozek a na ramena tlačily metrákové balvany. Podlamovala se mi kolena.

Pod velkou, zakrvavenou hlavou jsem protáhl provaz a konec jsem provlékl skrz smyčku.

Chvíli jsem vyčkával.

Richard chrčivě oddechoval, spal hlubokým spánkem. Dobře jsem věděl, že když se probudí, všechny nás zabije, že otci dá pěstí do jeho smutného obličeje a sestřičky utahá za vlasy po dvorku. Neváhal jsem už ani minutu. Vší silou jsem utáhl smyčku. Richard lapal po vzduchu, ale neprobudil se; potom strašlivě zasténal a vykopl spodek postele. Jeho mohutné zvířecí tělo se mi cukalo pod rukama, ale ne dlouho.

Najednou jsem zaslechl, jak se černé ticho směje. Šíleně, bezzvučně. Zmocnil se mě mrazivý třas.

Richardovo vychladlé tělo se mi scvrklo pod rukama.

Zapálil jsem svíčku.

V posteli leželo malé slabé dítě. S tváří zsinalou do modra.

Byl to můj blázínek, můj bráška Richard s plavými vlásky a červenými tvářičkami. Jeho oči hleděly do nekonečna.

Černé ticho se — slyšel jsem to jasně — smálo.

Přál bych si, abych tenhle smích už nikdy neslyšel, protože pak mě bolí hlava a za krkem, a už nechci vidět tmavé oči malého Richarda, jak civí do nekonečna; protože mi to svírá hrdlo a vůbec nemůžu spát. Vůbec, pane doktore, vůbec nemůžu normálně spát.

(1905)

Překlad Lenka Kubelová.

 

Vydává nakladatelství Runa.