Mezi ideálem a nahou pravdou

Protiromantický reflex. Literatura, spisovatel a čtenář na bezpečné půdě skutečnosti Rok 1848 se v celé střední Evropě z mnoha úhlů pohledu zdá být klíčovým zlomem. Proměny tehdejšího společenského života či politického myšlení, a samozřejmě i literatury, byly obvykle jak účastníky dění, tak i historiky, kteří se touto dobou zabývali, nahlíženy jako obrat od romantického vidění světa ke střízlivosti, k praktickému přístupu k životu. Připomeňme zde alespoň dva příklady reflexe tehdejšího dění — nejprve ohlédnutí Jakuba Malého, jenž uzavřel svůj Přehled literární činnosti Čechů od r. 1848 až do nynější doby (1852) následujícími slovy: „Setřen jest sice z vlastenských snah našich lesk poezie, a zůstala pouhá próza; onen však lesk byl prázdný klam, ale tato próza jest skutečnost.“ S odstupem tří desetiletí pak vznikla vzpomínka Karoliny Světlé na dobu mládí a vliv událostí roku 1848 na literaturu:

Osiřuje, ach osiřuje blankytný prapor romantismu, tak magicky ozářený znakem svým, tou milostnou večernicí, prapor ten tajuplný, liliemi ověnčený, kolem něhož vše donedávna se vznášelo, co kvetlo, vůní dýchalo, krásou zářilo, láskou žilo, touhou zmíralo, vše, co se lekalo toho chladného světa, co prchalo před jeho prospěchářstvím a sobectvím, v jehož stínu se to tak sladce snilo. Vím to ze zkušenosti, neb zrodila jsem se v jeho luzném znamení, šelest jeho líbezný mne provázel celou mladostí, naplňuje mou mysl sterými nevyrovnanými, nezapomenutelnými půvaby — avšak tu se ozvalo mezi bouřemi roku 1848 dunění nové doby, jejížto vlnobití nás již teď uchvátilo a jejímžto povelem jest práce opravdová, vážná, úspěchu hned znatelného, významu nepopíratelného, směřující k rozhodnému odstranění konvencionelního pokrytectví, k smělému odhalení pravdy, ke konečnému objevení pravých jejích zákonů. Jak se rozmysliti a nepostaviti se v šik s těmi, již k ní se hlásí, přes přísný jejich pohled a vážnou tvář, jež dosud úsměvu nezná?

V obou citátech je zřetelný pocit vytržení pisatelů z předbřeznového žití, které se jim náhle zdálo být poezií, snem, a jejich vůle naslouchat požadavkům nové doby. Karolina Světlá se na sklonku desetiletí následujícího po revolučních událostech vydala na cestu za „odhalením pravdy“ po kolejích života literárního a při tom se rozhodla psát česky. Česká literatura v padesátých letech 19. století ovšem vznikala a byla šířena za daleko horších podmínek, než jaké tehdy panovaly na většině kontinentu. Na rozdíl od kupříkladu některých blízkých německých zemí, v nichž byly zavedeny liberální ústavy, u nás v letech následujících po revolučních událostech nebyla situace příznivá ani pro vznik literatury zaměřené přímo k palčivým problémům tehdejšího života, ani pro hlubší kritickou reflexi umění. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let bylo zastaveno mnoho časopisů včetně literárních, beletristická produkce i potenciální autoři byli citelně omezováni perzekucí. Neutěšenost podmínek pro vznik literatury a kritickou diskusi o ní v Čechách je zjevná dokonce i při srovnání se situací v tehdejším, stále ještě nevolnickém Rusku. Když v Muzejníku v letech 1858 a 1859 vycházely Listy o ruské literatuře Alexandra Pypina, mohl se jejich autor již ohlédnout za omezením ruské cenzury v polovině padesátých let a konstatovat rozmach původní literatury i žurnalistiky. Z Pypinových výroků je patrné nadšení nad přiblížením literární tvorby k tomu, čím žila soudobá ruská společnost, k životu, jeho problémům. O ruské literatuře autor listů souhrnně poznamenal, že namísto bezobsažného plácání minulých let „kráčí bystře kupředu jako celý nynější ruský život“, že „sešla konečně na dráhu obecného života, jejížto často bývala toliko němým svědkem“.

V době, kdy Pypinovy Listy vycházely, nazrával již také v Čechách konflikt mezi konzervativními spisovateli a autory vstupujícími do literatury, pro něž bylo lecco z aktuální produkce zavedených literátů právě jen bezobsažným tlacháním a kteří začali volat po literatuře související zřetelně s aktuálními tématy přítomné doby. Touha po knihách, které jsou spjaty s aktuálním děním, v následujících letech ovládla také diskusi o české literatuře i samotnou literární tvorbu. V říjnu 1856 tak například v kalendáři Koleda vyšla povídka Boženy Němcové „V zámku a v podzámčí“, v jejímž doslovu spisovatel na otázku čtenáře: „Ale jakpak jste to udělal, — ta povídka nemá konec.“ odpovídá: „Odpusťte, já ji nedělal, lidé ji dělali a já ji jen opsal.“ V druhém pololetí roku 1857 pak vyšly v Poslu z Prahy prózy Jindřicha Blanického Jízda za nevěstou s výmluvným podtitulem „Pravda ve způsobě novely“ nebo redakční článek „Drahý obraz“ s podtitulem „Dle skutečné události“. Mladá Žofie Rottová, budoucí spisovatelka Sofie Podlipská, si k vlastním výpiskům z četby z roku 1857 úvodem poznamenala: „Pokrok! Pokrok! to mé heslo, kýž by k pravdě mne doneslo!“ Ve výpiscích pak ocenila — v kontextu souzení o literatuře ve druhé polovině padesátých let nijak překvapivě — například „smělé pojímání poměrů“ a „pravdivé osobnosti“ v próze Františka Pravdy „Krejčí Fortunat“ nebo „děj ze srdce našeho života vzatý“ v „Učiteli z Milešovic“ od téhož autora. K posledně zmíněné povídce si poznamenala: „Karaktery též jsou, jak jich lze v našem kraji jen potkat, a nechybí přece také jisté ideální osobnosti, jichž podstata přece ale v životě koření.“ V roce 1857, kdy Rottová četla Pravdovy povídky, se z dlouholetého vězení navrátil do Prahy Karel Sabina, jenž se záhy stal významným aktérem českého literárního života. Hned následujícího roku vycházela v Lumíru, jediném tehdejším českém časopisu zaměřeném na literaturu, jeho rozsáhlá stať „Slovo o románu vůbec a českém zvláště“ (1858), v níž byl u nás poprvé termín „realismus“ výrazněji spojen s literaturou a současně také s otázkou pravdivosti literární reprezentace skutečnosti. Konkrétně přitom šlo o realismus novodobého románu, o němž Sabina pojednal se znalostí aktuálních teoretických názorů na tento žánr (odkazoval například na Friedricha Theodora Vischera) a s jasnou představou o jeho významu pro literaturu. Byl přesvědčen, že „ráz času ustanovuje i ráz románu“, soudobý moderní román se přitom podle něho měl zakládat „na pravdě života“, a tím se odlišovat od literatury romantické. Otázky realismu se Sabina v citované stati dotkl konkrétněji v úvaze o dvou literárních textech: o starším anglickém románu Lorenz Stark (1795) od Johanna Jakoba Engela a o tehdy aktuálním a hojně diskutovaném Soll und Haben (1855) Gustava Freytaga. Engelův román Lorenz Stark (1795) byl Sabinou označen za pravzor realismu v literatuře, přitom však byl interpretován značně kriticky: „Ale jaký to suchopar ten Lorenz Stark! Jestiť člověku při čtení jeho, jako když přes strniště kráčí! Nemysli tedy nikdo, že se realismus na pouhost svou obmeziti a bez idealismu udržeti může.“ V souvisejících úvahách pak Sabina požadoval v moderním románu jak realismus, tak idealismus — míněné tu jako světonázorové pozice —, ba dokonce varoval soudobé spisovatele před uchýlením se k samotnému realismu:

Pouhý realismus by právě jako ondy v romantice pouhý idealismus přímo zase na rozpadnutí hlavních živlů jsoucnosti čelil, a jakož tam opravdivost ve vidinách se ztrácela, neopravdivě se jevila, takž by zde myšlénka v hmotě utonula a vzlet duchu nemožným se stával. K tomu ovšem nedojde, a realismus, pokud o něm v románu se mluví, nečelí jinam, nežli aby se románopisec půdy života nespouštěl, a byť i duch jeho jakkoliv do ideálních výšin zalétal, staniž se to v souměru se základy opravdivé jsoucnosti.

Pohled do Sabinových referátů o literatuře z předrevolučního období ukazuje, že tu nešlo o zcela nový pohled na literární text, termín „realismus“ však byl v úvahách tohoto druhu explicitně přítomný teprve na sklonku let padesátých. Podle Sabiny tehdy již román celkově směřoval k „reálnosti“:

Moderní kritika vytknula románu i pevné meze, a ačkoliv, jakož v každém umění, takž i zde, bezprostředeční tvoření vždy nad estetická pravidla vystoupí a za sebou je nechává, přece účelnosti a reálnosti se nyní šetří, kdež se jindy po nich neohlíželo, i řekli bychom, že hudební živel v románu poněkud ustupuje směrnosti architektury a ideálnost k reálnosti se přibližuje.

  Redakčně kráceno.   Vydává nakladatelství Academia.