Strašáci

1945 Na jaře a v létě roku 1945 se po českých zemích vyrojily zprávy služeben SNB, místních národních výborů a dalších institucí, směřující vždy k vyšší instanci. Jejich souhrn pak doputoval až k prezidentu Edvardu Benešovi. Informace se týkaly všechny jediného fenoménu: Werwolfu. Tato organizace, skutečně nacisty formálně založená na sklonku druhé světové války, měla po kapitulaci nadále bojovat proti spojencům, ale i proti německému civilnímu obyvatelstvu, které zradí a bude se spojeneckou správou spolupracovat. Na území dnešní České republiky existovalo několik výcvikových center, ve kterých staří frontoví bojovníci cvičili jednak ruské a ukrajinské přeběhlíky, jednak pubescenty z Hitlerjugend a kromě toho také malou hrstku skutečných fanatiků — neboť těch je vždy malá, ale hlučná hrstka — ve střelbě, maskování, tichém zabíjení a přípravě a použití výbušnin. Po nacistické kapitulaci se sen o pokračování války v podzemí rozplynul úplně stejně jak sen o tisícileté říši. Znovu ustavený československý stát, stejně jako téměř všechny země Evropy, se potýkal s obrovským množstvím problémů, které byly v krátkodobém horizontu velmi těžko řešitelné. Státní moc fungovala ve větších městech a na periferiích si musela vypomáhat polovojenskými formacemi, které obdržely většinou jen ústní rozkaz k „vyčištění oblasti“. Tyto jednotky potřebovaly prokázat smysl své existence, a proto velmi často generovaly v hlášeních příběhy o přepadeních a střetech s werwolfy, které se nikdy neodehrály. Doba, kdy stát prakticky nevykonával svoji základní funkci, tedy ochranu svých občanů, přála pomstě, vyřizování účtů a zakrývání vlastních hříchů zločinem. Vzhledem k tomu, že jednodušší bylo zabít Němce, který byl příslušníkem SS, byla jich tak celá řada v hlášeních o zastřelení prostě označena. Dalším faktorem nestability bylo v létě 1945 obrovské množství zbraní a dalšího vojenského materiálu, které bylo zcela volně dostupné. To vedlo nejen k ozbrojení kriminálních živlů, ale také k řadě nešťastných náhod. Tento chaos, který obejmul minimálně celou střední Evropu, bylo potřeba na někoho, lidově řečeno, hodit. Který stát, který správní úředník se sám přizná, že zcela nezvládá svoji roli? Proto hledá nepřítele, hledá hybatele všech těch potíží. Ideální samozřejmě je, pokud viník alespoň zčásti existuje a nemusí se prefabrikovat zcela. Což je přesně případ Werwolfu. Přízraky bývalých příslušníků SS, kteří ve skutečnosti byli mrtví, seděli na bobku v blátě zajateckého tábora, ukrývali se za pecí rodného domku kdesi v Alpách nebo vyprávěli militární historky v baru někde ve Španělsku, se vynořovaly z hvozdů na Šumavě, v Krušných horách, v Krkonoších, aby s dýkou v zubech a se samopalem v každé ruce loupily a vraždily. Československý tisk se dokonce dostal tak daleko, že prefabrikoval zprávy o příslušnících Werwolfu, kteří převlečeni do uniforem Rudé armády vykrádají statky a odvádějí dobytek. Inu, hrdlořez z organizace Werwolf dojící v lesním úvozu kravku a rozdávající mléko v modrém plecháčku soudruhům ve zbrani je představa nepříliš reálná. K největšímu zneužití fenoménu Werwolf došlo po výbuchu uskladněné munice v Krásném Březně na okraji Ústí nad Labem, po kterém byli místní Němci šikanováni a zabíjeni. Dodnes se spekuluje o příčině výbuchu a nejpravděpodobnější verzí je bezpochyby to, čemu bychom dnes řekli nedodržování zásad bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci. Nicméně v dobových hlášeních najdete zaručené informace o tom, že se jednalo o sabotáž Werwolfu a že byl dokonce i podminován most přes Labe. I v tomto případě evidentně platí, že čím většího strašáka vyrobíme, tím více vlastní nedostatečnosti či dokonce špíny za něj schováme.   Léta padesátá Komunistický režim, budovaný od května 1945 a ustavený převzetím moci v únoru 1948, jehož nejbrutálnější forma vrcholila právě v první polovině padesátých let, vzhledem ke své naprosté závislosti na „bratrském“ Sovětském svazu a vzhledem k hospodářským potížím, které přineslo znárodnění a kolektivizace zemědělství, rovněž usilovně potřeboval strašáky. Obyvatelé žili v soustavném stínu jaderné války, kterou jistě za pár minut rozpoutají USA, žili ve strachu ze zrádců ve vlastních řadách a ze strachu z agentů imperialistických rozvědek. Gigantický strašák zrádců se zhmotnil během zinscenovaných politických procesů, během kterých vypovídaly oběti, zčásti zcela nevinné, zčásti z řad těch, kdo sami přispěli ke stavbě strašáků, naučené fráze a samy se odsuzovaly k nejtěžším trestům. Politické procesy tak splnily svoji úlohu dokonale, jednak zastrašily nemalou část obyvatelstva, jednak smetly názorovou opozici a jednak se za jejich kulisy dalo schovat cokoliv. Nebo se to cokoliv, třeba neúroda, nebo nedostatek obuvi, dalo svést na obžalované.   Léta sedmdesátá V Rudém právu vyšel legendární článek „Ztroskotanci a samozvanci“, v Národním divadle se sešli umělci vážní a v Divadle hudby umělci méně vážní, aby odsoudili Chartu 77 a chartisty jako ty, kdo se odrodili od rodné hroudy, aby za mrzký peníz sloužili když ne ďáblu, tak alespoň západním ideodiverzním centrálám. Strašák byl vystřižen z novinového papíru a zezadu podlepen rezolucemi ze závodů a úřadů, ve kterých dobří lidé odsuzovali, co nikdy nečetli, ve kterých dehonestovali své spoluobčany, které nikdy neviděli a o jejichž názorech s nimi nikdy nediskutovali. Strašáka srdnatě podpírali příslušníci Státní bezpečnosti, až se jim dederonové košile potily v podpaží. A přes strašáka toho zas nebylo spousta vidět a při nadávání na zaprodance a vyděděnce uteklo čekání ve frontě na toaletní papír hned rychleji.   Naše dny Máme se báječně, nejlépe, jak jsme se kdy měli. Přesto je postaven strašák tak mohutný, že rozděluje teď už bývalé přátele, dokonce i příbuzné. Rozděluje společnost na tábory, které, kdyby povolil zákonný rámec, odhodí klávesnice a notebooky a místo střetů na sociálních sítích půjdou do střetů fyzických. Rozděluje nás něco, co řešit musíme, ale co se nás bezprostředně existenčně netýká. Rozděluje nás skutečný problém, který bude muset Evropa konstruktivně řešit, ale který není větší než jiné problémy, které Evropa ve své moderní historii nakonec zvládla. Uprchlíci se tak stali vítanou municí pro znesvářené tábory, které se navzájem častují urážkami a verbálním jedem. Uprchlíci se stali strašákem, přes kterého už zase není vidět. Přes kterého není vidět naše vlastní neschopnost řešit problémy, neschopnost věcně diskutovat a neschopnost v politické soutěži najít, vybrat a zvolit skutečné lídry.