Starobylý krajinopis
Nejznámější kniha vášnivého ochránce přírody a mimo jiné iniciátora založení Yosemitského národního parku Johna Muira (1838—1914) Mé první léto v Sieře Nevadě (1911) vychází po více než sto letech česky. Text patří ke klasice „přírodní esejistiky“ a podobně jako například Muirův předchůdce Henry David Thoreau a jeho i u nás velmi populární kniha Walden aneb Život v lesích rozvíjí jistý romantický koncept „neužitečné přírody“, což lze vidět i v názoru, že „přírodu je nutné chránit především pro ni samu, pro její krásu a nehmotný přínos“.
Muir před čtenářem odvíjí proces verbalizace zkušenosti s přírodním prostředím. Vypravěč John tuto zkušenost přetváří do podoby „intenzivního prožitku nového“ a absolutizuje jej stavem fascinace, který má na tvarování textu nesmírný, z literárněkritického hlediska spíše negativní dopad. V dnes již literárně archaickém textu hovoří především botanik a geolog.
Základním organizačním prvkem struktury textu je snaha o přenos fascinace přírodou do jazykového kódu. Tato fascinace, tedy stav úplného zaujetí smyslů a citů, je v Muirově tvorbě natolik dominantní, že se projevuje jako absolutní princip ovlivňující modelování všech textových složek. Už autor doslovu Jan Hokeš konstatuje, že Muir „málokdy zapomene téměř vše, co vidí, označit za úchvatné“. Z hlediska textové dynamiky se tento postup stává monotónním. Trvalá prezentace fascinace čtenáře zkrátka znecitlivuje. Muir navíc volí deskriptivní přístup — dokumentarismus a slovníkovost však jen těžko mohou přenést na čtenáře „krásu viděného“ (zvláště je-li popisnost i jistou měrou formální; k naplnění účelu knihy by snad pomohla obrazová, sytě barevná příloha). Deskripce prostorových dominant (skal, jezer, pastvin, rostlin a tak dále) ji může jedině konstatovat. Lyrismus zůstává mimo text, ve viděném, ne v napsaném.
Vše divoké, nespoutané, vše, co se váže na přírodní element, se v Muirově podání jeví jako sterilní, statické, svázané jazykem popisu. A i tam, kde se autor snaží o překlenutí této modality estetizováním výpovědi, formulováním metaforického či jinak poetického prvku, selhává, protože v drtivé většině případů sklouzává do patetické obraznosti, která za uplynulé století poněkud zestárla, a tak má dnes spíše jen impulzivní charakter: „18. června. Další okouzlující ráno — v žádném světě si nelze představit nic lepšího. Ani jediný z popisů ráje, které jsem si kdy vyslechl nebo přečetl, nevzbuzoval z poloviny takovou nádheru. V poledne pokrývaly mraky — bílé tenounké čárky jemně načrtnuté na nebeském blankytu — asi pět procent oblohy.“ Citát ilustruje, jak se jisté minimální poetické chvění pisatele konfrontuje s téměř bytostnou snahou co nejpřesněji popsat viděné. Snaha o přesnost je tak silná, že z času na čas vytvoří bizarní výpověď — mé oblíbené se týkají procentuálního vyjádření oblačnosti. Je ovšem nutné si také uvědomit, že text v době svého vzniku suploval i tehdy nedostupné možnosti obrazového doprovodu.
Jednotlivé zápisky jsou v podstatě stejné, próza bez postav (postavy, které se v díle vyskytují, jsou absolutně marginální), děje (uplatňuje se jen jako „kráčení“ v prostoru) či problému, pojednávající stále dokola o tomtéž „jednom“, se zacyklí. Konstatování „jako by se v Sieře Nevadě zastavily hodiny“ koliduje s potřebou textu plynout. Výsledkem je „psaní téhož“ v obměnách „psaní téhož“, střídají se opisy různých rostlin, detailů flóry a fauny, vyskytnou se i krátké textové digrese k tradovaným příběhům, které se pojí s okolní přírodou, a tak dále.
Mé první léto v Sieře Nevadě tak zůstává pouhým archaickým krajinopisem, tím chce být, to je účel této knihy… a to jediné se jí daří.
John Muir: Mé první léto v Sieře Nevadě, přeložil Jan Hokeš, Paseka, Praha—Litomyšl 2015