Poezie ve službách války

Džihádisté používají poezii jako efektivní ideologický a rekrutační nástroj. Ukazuje to čerstvá studie oxfordské orientalistky Elisabeth Kendallové. Poezie je totiž v arabsky mluvících společnostech — v nichž operují organizace jako al-Káida nebo takzvaný Islámský stát — stále živou a atraktivní součástí lidové kultury. Například televizní soutěžní show Básník milionů, vysílaná stanicí Abu Dhabi TV ze Spojených arabských emirátů po celém arabském regionu, má status pořadů SuperStar nebo Pop Idol a sledovanost některých dílů překonává i přímé přenosy fotbalových utkání. Svůj podíl na živosti poezie má i Korán, obzvláště v méně elektrifikovaných oblastech. Kendallová výzkum založila na více než dvou tisících rozhovorech s negramotnými lidmi — dělníky, příslušníky pouštních kmenů a podobně — v jemenském sultanátu Mahra a analýze časopisu Sada al-Malahim, interního periodika al-Káidy, které vycházelo na internetu mezi lety 2008 a 2011 díky jemenské buňce teroristické organizace. Rozhovory ukázaly, že pro mnohé (74 %) je poezie důležitá nebo dokonce velmi důležitá součást dnešní kultury, přičemž na odpověď neměly vliv přítomnost televize v domácnosti nebo podoba vzdělání. Básnictví se ukázalo mírně důležitější pro muže a pro kočovníky. Al-Káida a další teroristické organizace proto ve své strategii poezii zohledňují a snaží se včleňovat svá násilná poselství do arabské básnické tradice, která jednak díky své rytmizaci a práci s melodií působí na posluchače emocionálně a jednak svou vysokou pozicí v kulturní hierarchii prostě legitimizuje poselství obsažené v džihádistické poezii. Podle Kendallové by tak neochota zabývat se poezií při snaze pochopit džihádismus a motivace teroristů byla zásadní chybou.

Mexický a potažmo španělsky mluvící literární svět posledních pár týdnů sleduje spor mezi jedním z nejuznávanějších španělsky píšících spisovatelů současnosti Mariem Bellatinem a jeho vydavatelem Tusquets, který je součástí nakladatelského koncernu Grupo Planeta. Bellatin na svém facebookovém profilu nedávno vyzval čtenáře a fanoušky, aby nekupovali a nečetli reedici jeho slavného románu Salón de Belleza (Salón krásy), a vydavatele, aby jej „odpublikoval“. Bellatin má totiž ve zvyku vracet se ke svým starším textům kreativně, přetvářet je a doplňovat, učinil tak už s několika svými knihami. Například kniha Jacobo el Mutante (Mutant Jakub), pojednávající o hledání a ztrátě víry, súfismu a historii, se později proměnila v Jacobo Reloaded, v níž se proměnily postavy, skutečnosti a přibyly Bellatinovy kontemplace inspirované dopisováním s anglickým překladatelem a kritickým přijetím knihy. Něco podobného chystal Bellatin k dvacetiletému výročí vydání Salónu krásy: do jeho nové verze chtěl zahrnout vlastní zkušenosti, proměnu společnosti nebo interpretace samotného textu. Nakladatelství Tusquets ale vydalo pouze originální verzi doplněnou o autorův (navíc jen rozpracovaný) doslov s odvoláním na vlastnictví autorských práv. Mario Bellatin proto burcuje mexickou i mezinárodní společnost, nejen ve věci práva na vlastní text, ale vlastně i k diskusi o povaze literatury samotné. Podrobný Bellatinův profil připravil časopis New Yorker.