Shovívavost není na místě

A tak se vášnivě hovořilo hlavně o Světlaně Alexijevičové (Doba z druhé ruky; Konec rudého člověka), intelektuálních stálicích Timothy Snyderovi (Černá zem), Konradu Liessmannovi (Hodina duchů), Martinu C. Putnovi (Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity), Pavlu Baršovi (Cesty k emancipaci) nebo Mileně Bartlové (Pravda zvítězila), ale došlo například i na novináře Vladimíra Ševelu (Český krtek v CIA), objeven byl další Číňan (Li Er Soudruh nula), provokace tuhým stereotypem dosáhl Michel Houellebecq (Podvolení). Všechny tyto faktografy či dráždiče mimoliterární (a pohříchu často i nějakým způsobem totalitní) skutečnosti ale občas zastínily další jména světové prózy jako Faber, Barnes, Palahniuk nebo DeLillo. Místy došlo i na zábavu například srovnáváním Larssona s Lagercrantzem (Milénium).

Kdo patří mezi pozorovatele převážně české prózy, tak většinu času ale šoupal pod stolem nohama a zatrpkle trávil tuhou hužvu textu psaného spíše vůlí ke grafomanskému rituálu než myšlenkou — Zábranského Juháse. Nabízelo se také hodnotit míru zmršenosti filmové adaptace Vieweghovy Vybíjené, ovšem tu už pro varovný trailer zhlédl málokdo. Česká literatura tak žila především ze svého (s jistou lidovou zapšklostí tak často peskovaného) akademického „písečku“ — tento se totiž díky svým monumentálním publikacím, kterými jsou cenzurní V obecném zájmu (Pavel Janáček, Petr Píša, Petr Šámal, Michael Wögebauer) a Dějiny československého komiksu (Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Martin Foret, Michal Jareš), snad i optikou prozaického nedostatku změnil ve vábivé duny, které okraje původně vytyčeného pískoviště i rozsahu přetekly.

Vynecháme-li různé tipy na vánoční dárky, které opravdu nelze chápat jako jakoukoliv formu literární reflexe, popsanému stavu odpovídá i mediální bilancování. Zdá se, že sousloví „český spisovatel“ je stále blíže významové redukci na „jeden člověk z pěti tisíc ročně, který napsal knihu“. Vyloučíme-li možnost, že geniální autoři z nějakého paranormálního důvodu neobeslali svými rukopisy zavedená nakladatelství a jejich texty tak v skrytu obývají nakladatelskou periferii, nelze než konstatovat prozaicky chudý rok. Považme, jestliže Druhé město vloni vydalo Kahudu a Stančíka, tak letos to příliš nevytrhnul ani resuscitovaný Viewegh, navzdory tomu, že obě jeho loňské knihy patřily k výraznému nadprůměru. Jen jako výsledek nutkavé potřeby něco vydat lze chápat vyjití „rozverné knižní kuriozity“, jak o knize Ondřeje Horáka Boží zboží: česká historie v 50 fejsbukových profilech píše nakladatelský web. Štěstí nemělo ani Argo s již jaksi vyčerpaným Milošem Urbanem a nevýrazným Patrickem Zandlem. Jen jaksi vyhýbavě a možná trochu z povinnosti se mluví o Anně Bolavé. Torst pokračuje Chaimem Ciganem, u něhož dosud není jisté, jestli objemnost tetralogie bude její výhrou či naopak. Host má naštěstí Petru Soukupovou, která dokonce umí napsat tak plastické postavy, že jdou někomu na nervy (například Petru Hrtánkovi). Skoro se zdá, že pokud má nakladatel nějakou literární představu či řekněme standard, nemá moc co vydávat. Mezi Šabachy, Kratochvily a jinými zavedenci se naštěstí sice stále uplatňuje přirozená potřeba hledat něco nového, generačně svěžejšího, což se ale příliš nedaří, a novými objevy se tak stávají spíše díla vynikající leda tak svou tematickou nicotností a vypravěčskou a stylovou nejistotou (Vybíralová, Bolavá).

Popisované rozpaky se, přestože dlouhodobě přetrvávají, letos potvrdily ještě ponuřejším závanem marnosti, který je nevyhnutelný úměrně tomu, jak moc se lpí na dysfunkčním konceptu postmoderně jalové hravosti a autorské omnipotence. Společnost, její nálady, úzkosti i představa toho, co je inteligentní a co zábavné, jsou totiž úplně někde jinde než národní literární snažení. A rozhodně nejde o to, aby se literatura nutně stala svou politicky předurčenou agendou nástrojem novolevicové politické platformy nebo prostoduchým nástrojem ekonomického zisku, který pár atraktivních motivů vymáchá v omáčce z pop-duchovna a sexu (nebo jaký že je ten recept na bestseller). Jde o kuriózní stav, že čím autoři píšou svobodněji (nezávisle na trhu, čtenáři, ideologii, žánru, trendu…), tím jsou jejich knihy zaměnitelnější a nevýraznější. Zároveň literatura bují, knihy se píší, ale jásat nad tím může jen grantový byrokrat, protože „mašinka funguje“ a papírově lze vykázat dokonce možná i růst. Jenže tato literární záplava více než co jiného připomíná spíš socialistickou výrobu skladových zásob než naplňování čtenářské poptávky. Píšou se tesilky a číst chceme džíny…

Nakonec, hovořil-li ve své tezi na První bilanci české literatury (pořádané 8. prosince ÚČL AV ČR) Petr Hrtánek o kritériích svého výběru nejlepších knih roku, tak to vyznělo, že dobrá literatura je taková, která se špatně čte, která se čtenářsky vzpírá a jen čtenář, který se nechá masochisticky umučit, je hoden titulu „náročný“: „Tak tedy přál bych si, aby se literární událostí staly Točité věty Daniely Hodrové. Ovšem je mi jasné, že rizomatické bujení textu, spirálovité vinutí vět, neustálé variování motivů a zaplétání husté intertextové sítě může působit uhrančivě jen na velmi úzký okruh elitních čtenářů — mimo něj nejspíš už jen pár stránek románu vyvolá závrať, popřípadě nevolnost (inu, točité věty).“ Petr Hrtánek se nejpozději v tuto chvíli stal smutným rytířem vyčerpané paní postmoderny, po níž nakonec zbydou jen čtenářští mučedníci. Shovívavost k postmoderním poetikám přitom vůbec není na místě, tady jde totiž o náročného čtenáře zcela výjimečně, v drtivé většině případů tu bývá náročný spíš autor, který očekává společenský, mediální i finanční servis, jak se mimo jiné ukázalo na loňském spisovatelském Sjezdu.

Tento rok měla česká próza možná jen smůlu. Ve srovnání s loňským rokem je ale dobře vidět, že od štrejchání úplného dna nás dělí dvě tři povedené či aspoň zajímavé knihy. A to je, v poměru k tomu, kolik toho vychází, opravdu málo.