Soudruh Nula

Doba: březen 1943 Místo: cesta z Jasné Stráně do Hongkongu Vyslýchaný: MUDr. Paj Pustil Výslech vedl: generálporučík Fan Ťi-chuaj Zapisoval: Ting Kchuej, generálporučíkův pobočník   [poznámka: Píše se rok 1943, v Číně zuří válka. Kuomintangští nacionalisté na straně jedné a komunisté na straně druhé vzdo­rují japonskému uchvatiteli, jenže navzdory společné frontě proti Zemi vycházejícího slunce si jdou — víceméně otevřeně — po krku. V Jen-anu, zóně komunistických sovětů, se pod Maovou taktovkou spustily další politické čistky, zatímco v Čchung-čchingu, provizorním hlavním městě a sídle Čankajškovy vlády, se to hemží špiony, dvojími agenty, překupníky a nejrůznějšími hochštaplery…]   […] Kouzlo s klobouky Narovinu vám, pane generál, tedy řeknu, že cesta za Keženem do Jasné Stráně opravdu nebyla žádná procházka růžovým sadem. Nechtěl jsem toho rolníka, co mě vedl, takhle obtěžovat, takže když jsme došli na hranici Čacharu [bývalá provincie, od roku ’58 rozděle­ná mezi Vnitřní Mongolsko, Che-pej a Šan-si], vyzval jsem ho, aby se vrátil. On ale odmítl, že kdyby mě teď nechal, byla by cesta ještě krušnější. Jak se vám ale odvděčím? ptal jsem se ho. On zase zaškubal krkem, dvakrát se zahihňal a povídá: Hlavně že je co k pití. Zrovna se smrákalo a my jsme přicházeli k nějakému městečku. Svahy kolem byly tu a tam posázeny zeleninou, právě jsme se o něčem bavi­li, když tu se zničehonic z náspu vyřítila nějaká bláznivá, rozčepýřená ženská, co řvala jako tur. Za ní se hnal stařík v krátké haleně, v ruce hůl, chtěl jsem ho oslovit, ale vů­bec si mě nevšímal. Když jsem viděl jeho zežloutlou pleť a jak je vyzáblý, strčil jsem mu do ruky smaženou placku. Zakousl se do ní a křičel za ženou: „Dobrá čuba doma nechcípne!“ Pak jsem se dozvěděl, že je to jeho dcera a že od té doby, co ji znásilnili japonští ďáblové, je hanbou rodiny, chtěl ji vyhnat z domu. Ti Japončíci jsou fakt ne­chutná zvěř. V Šanghaji jsem měl kamaráda a ten vyprávěl, že jsou takhle nadržený proto, že žijou na ostrovech, živí se rybami, krevetami a všemi možnými vodními živočichy bohatými na fosfor, který povzbuzuje biologické funkce, takže jsou neschopní udržet se jak před ženskou, tak před alkoholem. Taky říkal, že malé Japonsko, které si chce pod­řídit Čínu, je jak had polykající slona, a že hadi, to je to nejhnusnější svinstvo. On byl vůbec šampion na posměš­ky, Japoncům neřekl jinak než Čuponci, a vůbec, já bych vám mohl vyprávět… Aha, tak nebudu. Já vám to všechno říkám jen s tím nejčistším úmyslem, abyste viděl, kolik ná­strah na nás po cestě číhalo, stačilo trochu smůly a člověk mohl klidně narazit na nepřítele. Městys se jmenoval Te-sing. Vjeli jsme dovnitř a já hned u cesty vidím viset vývěsní štít výčepny. Tak jsem vozku po­zval na pár masem nadívaných knedlíčků a nějakou tu štam­prličku. Kořala z batátů pálila jak ohnivá koule, on dělal ja­koby nic, ale za chvíli se mu roztočila hlava. V tu ránu přešla řeč na synátora, na to, jak chytrý ten jeho pitomec byl. Přejel si jídelní hůlkou přes stehno a povídá: „Když dáte našemu klukovi klacek mezi nohy, no tak von vám na něm jezdí jako na koni, víte, jako na divadle. Herci se to normálně musí učit, náš kluk ale žádnýho učitele ani nepotřeboval.“ Smál se, když to vyprávěl, mně osobně se přitom svíralo srdce. Hned za jídelnou bylo místo na nocleh, a jelikož jsem si tro­chu přihnul, hned jsem taky usnul. Jenže zanedlouho mě něco probudilo: můj vozka v jídelně prášil před hostinským. Kdo ho poslouchal, musel si myslet, že Tchien Mastný není člověk, ale bůh z masa a kostí. No, normálně by se takhle vykecávat neměl, mohl vyzradit nějakou tajnou informaci, ale mně v tu chvíli došlo, že se dobře znají, tímhle měs­tysem jsme neprojížděli náhodou, vozka to měl dopředu naplánovaný.

To, co říkal, jsem už znal z doslechu. Zkrátka a dobře, hned jak Mastný přivedl své muže do Jen-anu, nechal na břeh řeky svolat obyvatelstvo a začal jim tam na schůzi kouzlit. Zeptal se vesničanů, jestli chovají slepice, a oni, že chovaj leda kulový, přece nebudou zadarmo krmit vo­jáky generála Chu Cung-nana, že už vlastně ani nevědí, jak slepice vypadá, kolik má očí a kolik nohou. Dobrá, povídá Mastný, tak já vám tady jednu vykouzlím. Sundal si klobouk, otočil ho, ukázal dýnko, aby se přesvědčili, že je zcela prázdný. Jednou rukou držel klobouk zespodu, druhou nad ním čárymáry zakroužil, vyhrnul si rukáv, luskl prsty a vytáhl z něj kuřátko. Pak se zeptal, jestli by nechtěli chovat holuby. „Ano, chceme, chceme,“ odpo­vídali všichni jako ve vytržení. Opět luskl prsty a vytáhl strakatého holuba. Obecenstvo zíralo, ani nedutalo, když opeřenec plácl křídly a vyrazil k nebi. Nevadí, pronesl Mastný, s holuby je stejně otrava, jsou jako zrádci, rádi přelétají k jiným pánům, no nic, a jak to dořekl, sestřelil holuba puškou. Když pták dopadl na zem, Mastný pozna­menal, že je taková zima, že člověku div neupadnou uši, a protože nemáte klobouky, já každému jeden vyčaruju. Načež mu z klobouku vylítla jedna, druhá, třetí pokrývka hlavy, létaly jak straky štěbetalky, lidi se mohli samým štěstím pomátnout. Vidíte, prohlásil před rozjařeným da­vem, tak toto se nazývá komunismus. A než bys řekl švec, všichni tuto novou víru přijali. Když jsem se probral úplně, vozka už byl v plné ráži a spustil tu o kloboucích. První, kdo podle něj zareagoval, byli psi. Zřejmě si mysleli, že ty věcičky létající kousek nad zemí budou sezamové placky, a okamžitě vystřelili. Přihnal se vítr, hučky se roztočily ve vzduchu, no a čoklové se točili s nimi. Na tomto místě je začal vozka napodobovat, kroutil krkem, vrtěl zadkem a zároveň líčil, jak je, poté co zjistili, že se nedají ani nakousnout, ani rozžvýkat, odnesli v tlamě svým pánům. Tu se z davu ozval výkřik, že oslík by byl možná lepší, načež Mastný odpověděl, že když všichni přiloží ruku k dílu, tak je on, Tchien Mastný, ujišťuje, že kromě slepic bude mít každá chalupa i po oslovi. Vozka pak na­podobil Mastného, postavil se, ruce v bok, prstem namířil ven z okna a stejným chraplákem prohlásil: „Osli budou, ženy budou, všechno bude!“ Hospodský koulel očima, div že mu nevypadly, a já se musel smát. Když vozka uviděl, že jsem vzhůru, nezavřel zobák, kdepak, ještě na mě ukázal a povídá: „Jestli nevěříš, tak se zeptej jeho.“ Já jsem po­chopitelně nemohl kazit legraci a přikývl jsem. Tu jsem si vzpomněl, že jsem ho odpoledne slyšel říkat, že za to kuře z Mastného klobouku dostal ženu pro svého syna, a ještě jsem si přisadil: „A to ještě nevíte, hospodo, že mu Mastný vyčaroval z klobouku i snachu!“ „Cože, on měl v klobouku děvče na vdávání?“ hospodský na mě znovu upřel zrak a já znovu přikývl. Ach, ach, ach, vozka už nebyl k zastavení, spojit kuře a kouzlo s klobouky, to byl jeho nápad. Že prý na té schůzi byl, seděl na bobku v první řadě, a jak má bystré oko, ruce šikovné, tak si po­mohl k oběma, ke kuřeti i ke kloboučku. Klobouk stále nosí jeho syn, no a kuře, to přinesl jako zásnubní dar jedné rodině z Rákosin, což je městys v okrese téhož jména, kam šel požádat o ruku jejich dcery. Byla to mimochodem slípka, to nezapomněl zdůraznit, která snášela celoročně, hodně lidí z Rákosin se tomu úkazu chodilo obdivovat. Tady se mě vozka zeptal, jestli znám nějakého Li Zpramene. Myslí toho vesničana, který psal a zpíval takový ty šlágry? Ano, toho. Chlápka, co má pod čepicí, skvělého zpěváka a stejně dob­rého zemědělce. Tak tenhle Li Jou-jüan se jednou, cestou na jarmark, zvlášť zašel na tu slípku podívat a prohlásil, že je krásnější než kdovíjaký fénix. Já už jsem se neudržel, musel jsem na něj navázat, rychle jsem dodal, že ten Li Jou-jüan namístě z plna hrdla zanotoval: „Východ je rudý, kohout se rozzpíval, fénix zavítal k nám do Rákosin…“ Sotva jsem to dořekl, vozka se na mě obořil: „Cože, jak to víš?!“ A chtěl vě­dět, jestli jsem u toho taky tehdy byl. Chtělo se mi smát, ale neodvážil jsem se. Zato on už se chopil mé myšlenky a jal se prohlašovat, že Li Jou-jüanův šlágr „Východ je rudý“ skuteč­ně vznikl jen díky jeho slepici. Nato povídá hostinskému, že až někdy zavítá do Jen-anu, stačí, když ho vyhledá, a on ho nejen zavede za Tchienem Mastným, ale klidně mu domluví schůzku i se soudruhem Kchang Šen­gem. Hostinskému samým obdivem padala čelist. Když ho chvástání konečně unavilo, ulehl a usnul. Lidi ze severního Šen-si nejradši spí s holým zadkem, on si trencle ale ne­chtěl stáhnout. Tady se mi svěřil: „Mám v nich bumážku pro spojku, se kterou se mám sejít.“ Moták měl schovaný v takové kapsičce vpředu. Pořád si tam sahal, nevypadalo to zrovna vybraně, no, bylo to vlastně docela vulgární. Vytáhl ho přede mnou, zamával mi jím před očima a strčil zase zpátky. Když jsem se ho zeptal, proč ho schovává právě tam, odpověděl, že jen když ho má pod ocasem, tak je v klidu. Co stálo na bumážce, nevěděl, pro něj to byla kupa malilinkých znaků, které mu z velké části vůbec nic neříkaly. Ale byla to lež. Když jsme projížděli osadou Sličnov, tak jsme si všimli takového věstníku u vjezdu, hned se tam musel jít mrknout. Podle toho, jak po chvíli zakýval hlavou a mlasknul si, bylo jasné, že textu rozuměl. Když jsem se ho potom ptal, jestli bych se na ten jeho moták nemohl podívat, tak si povzdechl a povídá, že patří „organizaci“ a že to ukazovat nesmí. Měl jsem sto chutí mu říct, že i já mám v trenkách moták a taky od „ústředí“… Když jsem té noci vyšel ven, abych si ulevil, vidím, jak na zadní dvorek přichází nějaký muž a táhne velblouda. Vypadal na obchodníka se solí. Co když je to další spoj­ka, napadlo mě? Náš osel a jeho zvíře si, zdá se, rozuměli, natáhli k sobě čumáky, očichávali se a olizovali. Byli na­víc náramně komunistického smýšlení — tlamou si vzájem­ně podávali píci. Když jsem se vrátil do světnice, podíval jsem se škvírou v okně a hleděl na chladné měsíční světlo, jak se tak blýskalo na hrbech toho velblouda. Oslík udělal pár sudů na zemi, velbloud možná obdivně zahýkal. Měsíc už vystoupal docela vysoko, měl jemné a jasné rysy dívčího obličeje. Dlouho jsem z něj nespustil oči, připadalo mi, že na něm rozpoznávám i tvary ropušího paláce. Ten samý měsíc v dálce zářil na stromy, kanály, zářil i nad Keženem, kterého snad brzy uvidím. Věděl, že pro něj jedu? Pozoroval teď lunu jako já? Můj vděk k Mastnému ještě vzrostl. Bez jeho nenápadné pomoci bych byl stále zavřený v Zadní Dolině a natuty bych se nemohl kochat takovým pohledem. Máte naprostou pravdu, tehdy by mě ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo, proč mě do Velkopustinských hor posílají, co tam já jdu vlastně dělat. Stejně jako by mě nenapadlo, že následujícího dne ráno, až se rudý kotouč slunce zjeví na vý­chodě, mi ke snídani přinesou kus velblouda. Obchodník se solí dostal v noci ránu sekyrou a navěky zmizel ve vyschlé studni někde v městečku. Hostinský nám vysvětloval, že u sebe měl spoustu peněz, na sobě samý satén a hedváb, což by ještě nebylo tak divné, ale on měl za zadkem schovanou pistoli. Kdo se strojí do hedvábí, když v zemi vládne chaos a válka, no řekněte? Ať už tak nebo tak, zkrátka a dobře to nemohl být správný člověk, buď byl zrádce, nebo zběh, takže bylo lepší zbavit se ho hned. Načež nám přinesl flákotu velbloudího masa a prosil nás, abychom nahoře oznámili, že díky němu je o jednoho zrádce míň. A aby si vozku ještě víc naklonil, povídá mu: „Dobrých věcí by si člověk neměl užívat sám, když někoho potkáš, podělíš se, proč jim tam nahoře neřekneš, že jsme to provedli spolu?“ S těmi slovy, jako by se i on někdy věnoval magii, si zašmátral v rukávu a vytáhl nějaké dva drátkem se­šité předměty. Kdybych nebyl doktor, tak ten klenot opravdu nepoznám. Uši! Uši toho obchodníka se solí! Uříznuté čistě u kořene, řádně ošetřené. Důkaz jeho hrdinství. Mě v tu chvíli oblil ledový pot, v mých uších se rozhučelo. Bože můj, kdybych s sebou neměl toho vozku, tak dopadnu stejně jako obchodník se solí? Pochován na dně vyschlé studny, a ještě k tomu bez uší? Ani v pekle bych už nic neslyšel! Překlad Denis Molčanov   Vydalo nakladatelství Verzone.