Je to bizarní…

Slovo bizarní používáme pro děje, situace, předměty a vzorce chování, které nezapadají do šablony normálního. Obsah této šablony určuje z větší části společenská smlouva, která je samozřejmě historicky a lokálně proměnná, a zčásti zákonné normy, které nám nedoporučují či přímo zakazují určité chování. Sice víme, že se to (jak říkala matka) dělat nemá, ale občas nás kombinace pocitů a tolerovaných psychotropních látek donutí močit na veřejnosti. Druhý den je nám logicky hanba a usilovně přemýšlíme, kdo nás při močení viděl.

Bizarní situace, obrazy a děje nás provázejí po celý život, a zatímco ve třech letech považujeme modrou latexovou věc, po nafouknutí vzdáleně tvarem připomínající slona, za přátelskou a téměř kultickou, může se nám o několik desítek let později jevit jako odpudivá a bizarní, nebo může zcela zmizet z naší perspektivy. To, co je bizarní, se tedy nemění jen areálem a historickou epochou, ale i během našeho krátkého osobního putování historií. Bizarnost ke světu patří.

Pokud zůstává jedním ze stavebních kamenů umění, je to naprosto v pořádku. Je inspirativní a provokativní, staví před vnímavého jedince nové fantazijní výzvy a nevnímavého snad alespoň donutí ke krátkému pozdvihnutí obočí. Stojíme před obrazy Hieronyma Bosche, Yvese Tanguyho nebo Paula Delvauxe a přemýšlíme. Jsme trochu vystrašeni, trochu fascinováni, trochu rádi i trochu zklamáni, že nejsme součástí umělcova díla nebo dokonce jeho mysli. Snažíme se nahlédnout dál za rám a dál do hlubiny plátna, protože tyto příběhy přece musí pokračovat. Čekáme před obrazem na otázky nebo dokonce na odpovědi, čekáme dlouhou chvíli, zda se alespoň jeden démon nepohne naším směrem, zda nás alespoň jeden kostlivec nevyzve k tanci v potemnělé galerii. Stáváme se zcela dobrovolně součástí bizarního světa, stejně jako jsme do něj, byť z bezpečí lůžkovin, vstupovali, když nám rodič nebo prarodič předčítal kruté příběhy. Součástí bizarního světa jsme od útlého dětství a neopouští nás ani v dospělosti, byť k nám přistupuje čím dál zprostředkovaněji a většinou konzervován v knihách, filmech či hudebních produkcích. Potud je přítomnost bizarního naprosto v pořádku.

Horší stav nastává, když se bizarně začne chovat společnost sama. Když se bizarní stane politika, když se bizarní stane dokonce věda, když se bizarní tak rozmůže, že se stane přijímanou normou. Pokud se podíváme k počátkům totalitních ideologií, zjistíme, že by se bez bizarního neobešly, byť se ve chvíli, kdy se dostanou k moci, snaží bizarního zbavit, aby se staly přístavem většiny. Pokud bychom se ponořili do myšlenkového světa mužů, kteří blouznili ať už o árijských tisíciletých říších, nebo o zářných zítřcích nového, spravedlivějšího světového řádu, pokud bychom se ponořili do veteše, která vznik a fungování totalitních států obklopuje, nestačili bychom se divit, kolikrát slovo bizarní použijeme a jak nám nakonec vlastně nebude.

Hitlerův mentální vzor Dietrich Eckart byl opilec, neúspěšný básník i neúspěšný romanopisec. Také antisemita, což v Německu na přelomu devatenáctého a dvacátého století nebylo sice neobvyklé, ale rozhodně se nejednalo o většinový názor či dokonce státní ideologii jako třeba v Rusku, textař nacistických pochodových písní a autor blábolu Bolševismus od Mojžíše po Lenina. Dalším mužem, který svým bizarním vkladem přispěl k tomu, že se nacismus a antisemitismus stal oficiální ideologií duchovně i materiálně vyspělé země ve střední Evropě, byl Guido von List, který, jako další podobní mužové, žádným von nebyl. Veslař, alpinista a autor knih Tajemství run, Německý svátek letního slunovratu a Německé Vánoce ve vztahu ke germánskému mýtu byl tak zapáleným příznivcem germánské mytologie, až si ji pro jistotu sám domýšlel a vymýšlel. Dalším podobným blouznivcem, kreslícím zamyšleně prstem namočeným v kávě na mramorovou desku kavárenského stolu jednu svastiku za druhou, byl Jörg Lanz von Liebenfels, další údajný von, zakladatel Nového templářského řádu a autor jeho liturgických předpisů. A vzhledem k tomu, že každé politické hnutí potřebuje dříve nebo později sponzory, pokud pro sebe tedy nezcizí rovnou celý stát, jistě stojí za pozornost i průmyslník Friedrich Alfred Krupp. Ten v roce 1900 vyhlásil a bohatě dotoval vítěze soutěže o nejlepší esej na téma „Co nám evoluční teorie říká o domácím politickém vývoji a státním zákonodárství?“. První místo obsadil Wilhelm Schallmayer, který se ve svém eseji velmi důrazně věnuje nutnosti zlepšení rasy, tedy pěstění spoluobčanů a vylučování těch, kteří jsou pěstění nehodni.

Abychom nezaneřádili historický exkurs bizarnosti jenom protonacistickou veteší, je nutné se podívat i do Sovětského svazu. Olga Borisovna Lepešínská, která nejspíše nikdy nedostudovala lékařskou fakultu, se stala jednou z hlavních Stalinových vědkyň, a to i přesto, že nadšený gymnaziální student chemie pozná v jejích textech bizarnost již v první větě. To, že buňky se dělí nikoliv na základě marxisticko-leninských frází, ale na základě biologických zákonitostí, bylo zjevné i v Sovětském svazu, přesto její knihy a brožury vycházely v oficiálních nakladatelstvích a její odpůrci byli likvidováni. Později soudružka Lepešinská dokonce objevila, jakým procesem se neživé mění v živé, a dosáhla tak zřejmě znalostí Herma Trismegista. Podobných výtečníků měla sovětská socialistická svazová věda k dispozici celou řadu, ale neváhala sáhnout ani k bizarnostem zcela nevědeckým, například k soudružce Kulaginové, která dokázala pohyby svého těla uvést do pohybu kovové předměty i střelku kompasu. O nesmrtelnosti bizarního svědčí fakt, že tato dobrá žena je dosud hvězdou parapsychologických a telekinetických webů a diskusních fór.

Bizarní s námi tedy je a bude. Často je bizarního v dějinách tolik najednou, že si většina bizarnost chvíle neuvědomí. Kolik Němců si myslelo o své vlasti to samé v roce 1918, v roce 1933 a v roce 1945, pokud se tedy dožili? Kolik lidí odpovědělo kladně na otázku, zda se může stát neúspěšný chovatel slepic, který se každou noc probouzí a chvíli si myslí, že je Jindřich Ptáčník, druhým nejmocnějším mužem nacistického státu? Kolik Rusů by v roce 1915 věřilo, že jim bude dlouhá a krvavá desetiletí vládnou bankovní lupič a neúspěšný student teologie z Gruzie? Kolik lidí by ještě v roce 1939 nevěřilo, že jiní lidé je budou střílet a trávit po tisících denně a těla pak spalovat v pecích?

Nechávejme se vtáhnout do bizarních světů umění, hledejme pokračování příběhů na zadních stranách obrazů, mezi řádky gotických románů i záznamu snů někoho neznámého, dopisujme nalezené deníky. Ale buďme ostražití k odchylkám od normy ve veřejném životě, v politice a vědě. Tady se držme společenské smlouvy, abychom se nemuseli za pár let zamýšlet, proč jsme si bizarnosti, která se mezitím stala normou, nevšimli, dokud šlo něco dělat.