Je potřeba ctít potřeby písma

Jedním ze záměrů projektu Typo 9010 bylo vytvořit archiv českých písem z let 1990 až 2010. Podařilo se to? Z devadesáti procent ano. Zbývajících deset procent tvoří abecedy, které nebylo možné získat. Některá písma se nám podařilo zpětně zdigitalizovat z plakátů nebo obrázků, určitá část je už ale ztracená. Kromě starších písem, která chybí kvůli technologickým nedostatkům, určitě nemáme abecedy, které si autoři tvořili do šuplíku a nedokončili nebo neprezentovali je, a písma, která nám nepovolili do knihy zařadit. Přesto je v knize dost písem, ze kterých si dokážeme udělat představu o české písmotvorbě. Odmítli jste třeba nějaké písmo do knihy zařadit? Pár písem jsme nezařadili, protože byla nekompletní a chyběla jim řada klíčových znaků, několik abeced přesahovalo dané období dvaceti let a v jednom případě jsme nemohli písma uveřejnit s ohledem na jejich licenční práva. Abychom knihu vydali ještě v tomto století, rozhodli jsme se do ní nepřidávat stovky středoškolských písem a semestrálních úkolů. Co bylo při realizaci nejtěžší? Dlouho jsme řešili, jaký prostor dát jednotlivým abecedám a kolik z posbíraných informací o nich poskytneme a jakým způsobem. Zuzana Lednická přišla s úžasným řešením, které je originální a přímo na míru. Písma představuje v jejich přirozeném prostředí — v textu. Nejtěžší bylo připravit všechna písma do použitelné formy a dát to celé dohromady.

Typo 9010

Vzhledem k časovému záběru Typo 9010 se do knihy dostalo víc generací typografů. Dá se to na písmech poznat? V zásadě se nám v knize objevují přibližně čtyři aktivní generace autorů. Počínaje například profesorem Janem Solperou přes Františka Štorma a Marka Pistoru až po současné studenty písma a typografie. To také reflektují čtyři verze hřbetní linky na knize. Na písmech se dá většinou poznat spíše obratnost autora. Potrhlé abecedy, samozřejmě obohacené poučeností, dokáže vytvořit i nejeden generačně starší autor. Co všechno se vlastně do tvorby písma promítá? Na písmech se často projevuje zkušenost a odstup, pokora a citlivost, nebo naopak dravost a chuť experimentovat. Ani jedno se vzájemně nevylučuje. Spíše je potřeba ctít potřeby písma. Pokud se má jednat o textové písmo pro beletrii, je potřeba, aby čtenáře nevyrušovaly zbytečnosti a naschvály. Naopak plakátové písmo musí být často výrazné a samo o sobě křičet, upozorňovat na sebe. Je pro českou typografii něco typického? Pro období, které publikace mapuje, je typické hlavně experimentování. V devadesátých letech, díky nastupujícím možnostem zpracovávat písma digitálně a vytvářet fonty, je cítit obrovský inspirační přetlak. V pozdějších letech se více než tahle divokost projevuje spíše poučení z typografického písma a pokornější přístup k tématu. V jedné přednášce říkáte, že v Česku vznikalo před rokem 1990 více knih o typografii než dnes. Čím si to vysvětlujete? Jednoduše poměrem. Tvorbu písma můžeme u nás datovat přibližně od desátých dvacátých let dvacátého století. Za tu dobu prošlo oborem mnoho výrazných osobností jako František Muzika, Oldřich Menhart nebo Oldřich Hlavsa a díky nim vzniklo nemálo zásadních publikací. V současnosti nám chybí teoretici, kteří by tuto činnost důsledně mapovali, zaznamenávali a propagovali tvorbu písma jak u laické veřejnosti, tak i v zahraničí. Publikace si tak píšeme a vydáváme jako autoři sami. Změní to Typo 9010? Typo 9010 může pomoct upozornit na obor a inspirovat. Od roku 2010 u nás vzniklo ohromné množství nových a skvělých abeced, k tvorbě písma se dostalo hodně nových autorů. Bylo by škoda o tom dávat vědět zase až za dalších patnáct let. Stejně tak chybí monografie starších autorů jako Bendy, Menharta nebo Rathouského. Je velká škoda, že se k tomu důsledněji nestaví například státní kulturní instituce.