Smyšlená zem

Když babička onemocněla a musela ležet v posteli, její bílý kos se pohroužil do neochvějného ticha. Přihodilo se to podle ní proto, že s ním přestala chodit k jezeru. Její lékař nechtěl, aby vstávala z lůžka, a ani sama babička k tomu neměla touhu či sílu. Úplně přestala vidět na levé oko a kvůli bodavému světlu si je zakrývala páskou. Sebe samu se snažila přesvědčit, že nemoc brzy pomine, a i nadále si každé odpoledne s úderem páté hodiny zapalovala svou jedinou cigaretu, jako by vše setrvávalo při starém. Když jsem ji však spatřila, nemohla jsem uvěřit tomu, že ještě před několika dny dokázala s klecí dojít až k jezeru zpívajícího ptactva, a dokonce se po svých vrátit i zpět.

A tak se moje matka, která tehdy ještě nebyla s babičkou ve při, nabídla, že bude chodit s klecí k jezeru. Návrh si však žádal svou daň, neboť procházky s klecí byly v našem městě synonymem stáří. Matka, která byla v takzvaném „středním věku“, nevěděla, čeho se má obávat víc, zda toho, že ji spolek staříků odmítne (a babičce nepomůže), nebo toho, že ji přijmou jako jednu z nich. Pojala jsem podezření, že mě chce brát k jezeru proto, aby dala najevo, že je ještě mladá — že je matkou, nikoli babičkou. Každopádně to, co se nakonec stalo, bylo směsicí obávaných možností. Starci nás přijali s údivem, leč přívětivě. Matka jim vysvětlila, že přichází jménem majitelky kosa, a všechny zarmoutilo, že babička onemocněla, ačkoli zároveň věděli, že se to dalo předpokládat.

Jsme staří, prohlásil bezzubý muž, jemuž hlavu doposud pokrýval vlasový porost. Někteří z nás, co nemají potomky ani rodinu, již raději předem jmenovali školitele, který se o ptáčka při naší nemohoucnosti postará.

Naše procházky k jezeru však nepřinesly uspokojivé výsledky. Kos stále nezpíval. Šly jsme tam ještě dvakrát, ale marně. Babička se začala znepokojovat. Otec se začal znepokojovat. A právě tehdy nám dobře informovaná Li Ťüan-čching řekla o slepci. Pověděla nám, že jakýsi muž prodává na tržnici ptáky. Je znám pod jménem Liou Fej-chung a lidé mu kromě daru, který u slepců není vzácností (ohmatávat kosti a věštit z nich budoucnost), rovněž přičítají neobyčejnou vzdělanost v oblasti ptactva. Matka o tom zpočátku nechtěla ani slyšet. Babička však brzy zemřela a otec, pohnutý oněmělostí kosa, dospěl k závěru, že pokud se nedala zachránit babička, neznamená to ještě, že se kvůli tomu musíme zbavit i jejího ptáčka. Tudíž bylo třeba dojít na tržnici, a tento úkol tehdy připadl mojí matce. A to, že tam nešla s Li Ťüan-čching, ale se mnou, bylo zřejmě proto, že po výletech k jezeru se z nás v té době stali v téhle záležitosti spiklenci.

Já jsem chodila do tržnice jen zřídka a matka nikdy. Tržnice byla totiž světem, který patřil Li Ťüan-čching, světem dřeva, rýže, soli a oleje, jak říkala babička domácím pracím. Protože si moje matka toho dne nepřála jít s nikým jiným, Li Ťüan-čching nám jen nakreslila plánek s přesnou polohou stánku Liou Fej-chunga. Plánek se jí povedl tak, že jsme nemohly zabloudit.

Na tržišti prodávali všechno možné: zboží z porcelánu, láhve sladkého vína, rýžové likéry, nové i použité koberce, citrony nakupené ve vysokých žlutých hromadách, fialové a rudé květiny, uhlí a dříví, vejce nejrůznější velikosti, čerstvé ryby, živé úhoře, již uvařené jídlo...

Stánek Liou Fej-chunga se nacházel v jednom z nejzapadlejších a nejodlehlejších koutů tržnice, u obchůdku prodavače páchnoucího tofu, takže zákazníci se sem zrovna nehrnuli. Přesto jsme ho našli a shledali jsme, že slova Li Ťüan-čching byla pravdivá. Slepec prodával jakési zvláštní krmivo (směs mleté rýže, mouky a strouhané ředkve) a v klecích byli všemožní ptáci, chaumejem či skřivanem počínaje a papouškem či párem slavíků konče. Pokud nějaký pták chyběl, bylo to nepochybně proto, že byl bájný, jako například jing-wej, jenž sní o tom, že zaplní oceán skalami, nebo tung-čen, který dokáže rozeznat lež od pravdy, nebo ťien, jenž má jen jedno oko a jedno křídlo a létá, aby našel svou druhou polovičku.

Když matka začala rozmlouvat se slepcem, všimla jsem si jeho dcery.

Nikdy předtím jsem neviděla tak krásnou dívku. Pro bájné ptáky tady není místo, pomyslela jsem si. Tím nejpozoruhodnějším stvořením je tu ona.

Z těchto úvah mě vytrhl Liou Fej-chung, neboť nám nenadále podal klec s bílým kosem, který byl stejný jako ten babiččin, jen o trochu menší.

Tohle je má rada, řekl skoro šeptem.

Matce se to příliš nezamlouvalo. Jako by jí mastičkář předepisoval drahý lék, který dovede připravit jen on sám. Máme koupit dalšího kosa, a ještě k tomu bílého? Nebo nám chce Liou Fej-chung jednoduše prodat svého nejdražšího ptáčka? Slepec patrně matce četl myšlenky, protože po chvíli se stejnou zdrženlivostí řekl, že pořídit si bílého kosa, to není jen tak, anebo je, dodávám já, ovšem jen pro takového zbohatlíka, jakým jen pan Ku, nikoli pro rodinu, která podobný výdaj rozvažuje, jako by se chystala koupit auto.

Doporučil jí, aby si kosa půjčila na pár týdnů. Něco jako pronájem, naznačil slepec, a teprve tehdy jsem postřehla, že mluví severočínským nářečím. Pokud to, paní, nezabere, vrátíte mi ho. Pokud to pomůže, zaplatíte mi za těch pár týdnů a pak se dohodneme, jestli ho koupíte, nebo ne. Plácneme si?

Liou Fej-chung byl drobný, velice hubený a vyhlížel jako předčasně zestárlý muž. Když si ho však člověk pozorně prohlédl, snadno se dovtípil, že v mládí musel být pohledný. Slepcova žena, která nebyla nevidomá a vypadala asi o deset let mladší než on, se nepochybně honosila jistým půvabem, který však nebyl nikterak výjimečný. Zdědila snad dcera, jak se často stává, svou krásu po některém z prarodičů?

Nedokážu s jistotou říct, jak obchod dopadl. Já jsem zničehonic úplně ohluchla, jako by v přítomnosti slepce bylo pravidlem zříci se nějakého ze smyslů. A navíc jsem nebyla pouze hluchá, ale měla jsem oči jen a jen pro dceru prodavače. Kdybych byla bývala duchem více přítomna, slyšela bych, že jí říká Siao-mej. To jsem se však dozvěděla až o několik týdnů později. Tenkrát ráno jsem se ale nezmohla na nic jiného, než že jsem ji jen užasle pozorovala a sama sebe zasypávala celou řadou otázek, přičemž mi vůbec nevadilo, že na ně neznám odpověď. Cítila jsem totiž, že pomalé odhalování záhady, do níž jsou zahaleny, bude skýtat velké vzrušení. Kolik je slepcově dceři let? Jak zní její hlas? Jak se pohybuje při chůzi? Jak by vypadala, kdyby si stáhla vlasy a odkryla své uši? Zatímco matka domlouvala se slepcem cenu za ptáčka (zatímco domlouvala pro babiččina kosa nevěstu), řekla jsem si, že tu přede mnou stojí, z masa a kostí, ideální dívka pro mého bratra, anebo, bez přehánění, ideální dívka pro jakéhokoli mladíka. Je pravda, že Siao-mejiny volné šaty téměř nenaznačovaly její tvary, ale z jejího zápěstí, jejího krku, z toho mála, co zůstávalo na odiv, se dalo vytušit, že tělo je stejně tak nádherné jako tvář. Je pravda, že byla obuta a nebylo jí vidět chodidla, tudíž se nedalo určit, měla-li je dříve obvázána. Ale ruce Siao-mej, ty ruce byly tak útlé a tak neuvěřitelně bledé, že by panu Ku činilo nemalé potíže obdařit je nějakým básnickým přívlastkem.

Babiččin ptáček se jako mávnutím kouzelného proutku zakrátko opět rozezpíval. Vážnost Liou Fej-chunga tím vzrostla. Matka o něm začala mluvit v otcově přítomnosti a on jeho jméno vyslovoval s nebývalou úctou, jako by šlo o lékaře nebo mudrce, který vyléčil babičku. V souvislosti s Liou Fej-chungem, který nakonec naší rodině svého kosa prodal, také občas padlo jméno jeho dcery. K mému znepokojení však ani matka ani Li Ťüan-čching o Siao-mej nikdy neprohlásily, že je pohledná, a zmínka o ní nikdy nepřekročila rámec letmého a podružného komentáře. Její jméno se zmiňovalo jen proto, že byla slepcovou dcerou. Mluvilo se o ní tak, jako se mluví o někom vedlejším bez nároku na roli hlavní. A právě v tomhle jsem spatřovala nespravedlivý paradox, neboť jsem již dříve řekla, že Siao-mej se podobala herečce Žuan Ling-jü, která obvykle ztvárňovala hlavní role. Současně mi to však poskytovalo jistou úlevu, neboť jsem si před nedávnem na sobě všimla čehosi, co kvůli své nenadálosti zrovna nebylo nepříjemné. Vždy když matka nebo otec mluvili o slepci, okamžitě se mě zmocňoval neklid. A pokud se hovor, což bylo mnohem horší, stočil k Siao-mej (a nemuseli rovnou zmiňovat její jméno, stačilo jen stroze vyslovit dvě slůvka: „slepcova dcera“), nedokázala jsem zakrýt uzardění.

Kdyby mi býval tehdy někdo řekl, že jsem do Siao-mej zamilovaná, byla bych vyprskla smíchy. Spatřovala jsem v ní vzor hodný nápodoby: byla to dívka, jíž jsem toužila být a kterou jsem si přála pro svého bratra.

Její úsměv se mi líbil natolik, že jsem jej před zrcadlem napodobovala tak dlouho, dokud nebyl stejný jako ten její. Nevím, jestli se tomu dá říct láska, ale od onoho rána, kdy jsme se domů vrátily se zapůjčeným ptáčkem v zakoupené kleci (slepec nám velice zdvořile vysvětlil, že dohoda se týká jen samotného opeřence), od onoho rána jsem na tržiště začala chodit co nejčastěji, abych viděla Siao-mej. Pod nejrůznějšími záminkami jsem Li Ťüan-čching nabízela svůj doprovod. A pokud nemusela jít, anebo, což se občas stávalo, můj doprovod odmítla (zanedlouho jsem totiž pochopila, že tržnice jí často poskytovala alibi pro vyřizování soukromých záležitostí), chodila jsem tam sama. Vždycky jsem si ale počínala obezřetně a nikdy jsem nekráčela určitými nechvalně známými ulicemi, které, myslím, že oprávněně, skýtaly pro mladou dívku značné nebezpečí.

Překlad Jan Machej

Vydává nakladatelství Runa.