Mabinogi, půvabné dílo keltského básnictví
Čím jsou severské ságy národům severu,
Píseň o Nibelunzích Němcům a
Beowulf Anglosasům, tím je národům keltského jazykového kmene svod starých keltských pověstí
Mabinogi. Keltské národy, které zaujímaly v době prvního tisíciletí před naším letopočtem v širokém pásu rozsáhlá území od turecké Galatie přes jihovýchodní a střední Evropu až do dnešní Francie, byly postupnými nápory germánských invazí a římskou kolonizací vytlačeny na nejzápadnější evropské výspy. Zachovalo se z nich pět malých národů odlišných řečí: Irové, Skotové, Walesané, obyvatelé Cornwallu na britských ostrovech a Bretonci ve francouzské Bretani. Tyto národy se člení jazykově na dvě skupiny na sobě nezávislé a vzájemně se neovlivňující: skupinu gaelskou (irština, řeč ostrova Man, skotská gaelština) a skupinu britanskou (waleština či kymerština, kornština a bretonština). Ve středověku vytvořily tyto národy svérázné národní literatury. V nové době však jejich řeči postupně ustupovaly pod stálým tlakem angličtiny, resp. franštiny. Tak zanikla kupříkladu kornština. Jiné řeči však, a to platí zejména o waleštině, projevují podivuhodnou odolnost.
Významný byl však kulturní vliv, jímž se tyto národy podílely na společném díle evropského kulturního dědictví. Zatímco středověký přínos ostatních evropských literatur se stal již dávno společným majetkem evropských národů, kulturní přínos Keltů je dosud ve své původní podobě málo znám. Z literatury Irů si našla cestu do světa díla anglo-irské básnické školy od Thomase Moora po Yeatse, Syngea a jiné mladší básníky, díla poznamenaná keltským duchem, ale psaná anglicky. Blíže k původnímu svérázu keltské tvorby měla geniální falza Skota Jamese Macphersona. Skryt za maskou slepého keltského pěvce Ossiana, který sehrál významnou roli v literární tradici irské i skotské, zachoval tu Macpherson, sám Kelt, typické rysy keltské básnické tvorby, zejména mocný cit bytostného sžití s přírodou. Zapůsobil svým dílem silně na celý evropský romantismus, jehož moderní rysy sentimentálního světobolu však zároveň ahistoricky vnesl do svých ossianovských skladeb. Ale již mnohem dříve, ve 12. století, pronikl keltský duch do evropských literatur pověstmi o králi Artušovi a jeho Kulatém stole, dobrodružnými příběhy jeho rytířů a bájí lásky Tristana a Isoldy, které pak rozkvetly v podobě opět již silně poznamenané dobovými vlivy v dílech Chrétiena de Troyes, Wolframa von Eschenbach a jiných dvorských básníků.
Tyto středověké látky měly s
Mabinogi společný zdroj dávné bájivé tradice waleských Kymrů. Avšak sentimentálně romantizující pojetí Macphersonovo a názory, které formuloval Ernest Renan ve svém eseji
Poezie keltských plemen, vytvořily o národní povaze keltské i o literatuře ji obrážející představu tajemné mystické mlžnatosti, odvrácení od světa, věčného stesku, uzavřenosti do sebe pramenící z vědomí národní a politické inferiority atp. Tato dlouho vládnoucí představa byla jedním z mnohých tvrdošíjně udržovaných klamů, které však bližší poznání keltských literatur snadno rozptýlí. Jak irská lyrika, skotská baladika, bretonská živelná lidová poezie, tak zejména svod waleských bájí
Mabinogi svědčí o úplném opaku.
V polovině 19. století uveřejnila Charlotte Guestová původní text i anglický překlad jedenácti starých waleských vyprávění pod titulem
Mabinogion. Čerpala je ze starého waleského rukopisného sborníku 14. století, tzv.
Červené knihy hergestské. Jazyková podoba památek této knihy ukazuje na mnohem starší fabule epických částí, na velmi starou dobu waleské literatury.
Pěstitelé kulturní nadstavby u keltských národů byli příslušníci tří vzdělaných stavů, druidové, vatové a bardové. První dva stavy se zaměřovaly k úkonům náboženským, bardové byli pěstiteli básnictví. Vychovávali si sami své nástupce podle určitých předepsaných pravidel. Básnický uchazeč o hodnost barda se nazýval
mabinog. Soubor naučení, která musel ovládnout, slul
mabinogion. Jednotným číslem tohoto slova, mabinogi, je pak označován soubor pověstí zachycených v Hergestské knize. Jejich svod vznikal pozvolna mezi 6.—15. stoletím. Přímo jako části
Mabinogi jsou označeny jen první čtyři tzv. větve. Prvá vypráví o Pwyllovi, vládci dyvedském, jeho převtělení v krále podsvětí, o tom, jak získal za manželku krásnou Rhiannon, o narození jejich syna Pryderiho, jeho zmizení a opětovném objevení. V druhé pověsti je líčen osud Branweny, dcery mořského boha, která zemře z žalu nad smrtí svého bratra Brana. Třetí a čtvrtá větev se vrací k Pryderimu a líčí jeho další příběhy.
Další části ukazují na pozdější dobu vzniku. Jsou spjaty s předchozími větvemi některými mytologickými postavami, ale jak Sen římského císaře Maxena Wlediga, tak Setkání Lluddovo s Llewelysem odrážejí již některé události z dějin Británie a Walesu, i když silně zastřené bohatým nánosem bájivým. Epická vloha, která odlišuje Walesany výrazně od ostatních keltských národů, rozvinula se plně v sedmé a osmé báji tohoto výboru, kde se setkáváme s báječným králem Artušem, národním hrdinou Keltů pevninských i ostrovních. Artuš tu však vystupuje spíše ještě jako báječná bytost ovládající čarovnou mocí přírodu než jako vykupitelský hrdina, který přijde osvobodit své podmaněné národy, jak ho známe ze zpracování pozdějších. Veliký časový odstup jednotlivých částí
Mabinogi je patrný, srovnáme-li rudimentární úsporné podání a prostou následnost líčených dějů v prvních větvích s barvitými a zevrubnými popisy osob a prostředí a s dějovým skloubením posledního čísla tohoto výboru, které je jménem jednoho z králů datováno do poloviny 12. století.
Básnivost keltské imaginace v
Mabinogi se liší od všeho, co známe z jiných kulturních oblastí. Výtvory bardské fantazie si zachovávají při své překvapivosti a výjimečnosti vždy zvláštní básnický vkus. Štíty, koně a psi krásného vzhledu, ale vytvoření z hub, kterými je oklamán Pryderi, Blodenwedd, dívka z květů dubu, janovce a tavolníku, to jsou básnické obrazy, jejichž složky jsou donemožna vzdáleny, a přece působí hlubokým smyslem a poetickou silou. Právem mohl Renan říci, že srovnána s klasickou obrazotvorností jeví se keltská imaginace skutečně jako nekonečno vedle konečna. Život byl keltské duši velkým dobrodružstvím, jehož smyslem bylo usilovat o nepoznané a neznámé, sledovat bez přestání stále prchající přelud touhy. To ztělesňuje obraz krásné Rhiannon cválající na nedostižném oři, to vyjadřují ty četné lhůty, s nimiž operují vypravěči těchto prostých zápletek. Ale postavy oživující tyto kouzelné příběhy nemají nic z extatického vytržení a mystické odtrženosti pozdějších rytířských dobyvatelů svatých grálů, Dvorské radosti a jiných mimozemských rájů. Jsou to postavy zemitě pozemské, jejich láska k přírodě je provázena úctou k věcem, řemeslným výtvorům lidských rukou. Kolik předmětů a zbraní má tu vlastní jména a zasahuje do děje kouzelnou mocí! Jsou to postavy se smyslem pro ironii, satirický osten i humor a opět vášnivě upjaté k svým cílům. A navíc představuje toto bohaté dílo svými jednotlivými větvemi hotový průřez jednotlivými stadii keltského bájesloví v rozmezí bezmála tisíce let.
Bylo počinem nesmírně obtížným a záslužným zároveň převést tyto básnicky náročné texty do češtiny. Po průkopném a ve světové keltistice uznávaném filologickém díle profesora Josefa Baudiše vytvořil tu jeho žák v oboru keltistiky, profesor Jan Vilikovský, svým básnickým a hlubokou erudicí podloženým překladem, provedeným přímo z waleštiny, dílo kongeniální původnímu textu, jadrně české a přitom neztrácející nic z osobitých rysů originálu, dílo, jakým se může pyšnit keltistika málokterého národa.
Není divu, že
Mabinogi zlákalo k výtvarnému doprovodu umělce tak vyhraněně mytické inspirace a živelné fantazie, jako byl Jan Konůpek. Již v roce 1936 dostalo se mu do ruky Vilikovského české znění
Mabinogi v rukopise. Vytvořil tehdy k dílu seriál kreseb, v nichž podtrhl živelnou vitalitu i freskovitou skladebnost eposu. V roce 1944 vyšlo
Mabinogi s výtvarným doprovodem sedmnácti dřevorytů Bohdana Laciny v bibliofilské edici Atlantis v Brně. Teprve v roce 1949 dočkal se však Vilikovského překlad s výtvarným doprovodem Konůpkových celostránkových kreseb vydání, arci jen bibliofilského (Edice Kladenský lis — Josef Cipra). A tak, jako již v mnoha jiných případech, i v případě
Mabinogi umožňuje teprve naše doba široké obci čtenářské, aby se potěšila tímto půvabným dílem keltského básnictví.
1965, doslov k českému vydání
Mabinogi
Vydává nakladatelství Pulchra.
