Zeptej se dědy

Jádrem Zandlova vyprávění je směsice kratších i delších, humorných i vážnějších příběhů o dědečkovi, se kterým autor strávil nedlouhou, ale velmi podstatnou část svého života. Výraz „autor“ přitom volím záměrně, neboť na základě několika explicitních prohlášení v textu, zejména v úvodní a poslední kapitole, je zřejmé, že jde o značně osobní výpověď, ve které má vypravěč s reálným autorem naprosto splynout. Přítomnou knihou chce Patrick Zandl svému dědovi vzdát hold; obdivný tón je nepřehlédnutelný. Na druhou stranu se do vyprávění až příliš často prodírá také určité povzdychování nad současnými poměry, které vychází z přirozené vzpomínkové nostalgie; pokud to není řečeno přímo, opakovaně se přinejmenším naznačuje, že kdyby (tehdy i dnes) byli všichni lidé jako děda Mašek, jenž si vždycky věděl rady a „obstál“, měli bychom tu hned „ráj na zemi“.

Podíváme-li se na konkrétní historky (což je zřejmě nejpříhodnější označení narativních jednotek v Zandlově textu), nezdá se, že by kniha byla psána bez ohledu na čtenáře a měla svůj význam pouze pro autora a jeho blízké, jak se to na některých místech může jevit (viz například teze „musíme mít svoje příběhy a sdílet je se svými lidmi, jakkoliv ostatním mohou připadat nicotné“). Mikropříběhy jsou prezentovány živou, komunikativní formou se smyslem pro detail, paradox i pointu. Autor se mnohdy vyloženě baví literárním podáním lapálií a patálií, které se mu s jeho dědou přihodily nebo které mu děda vyprávěl. Převažují téměř zanedbatelné, takřka všední zážitky, jako je výroba praku, zalévání záhonů, prodávání piva v pivovarské prodejně, domácí zabijačka či kosení trávy a tak dále, jež, jak se ukazuje, se svérázným dědou vlastně všední tak úplně nikdy nebyly. Objevují se však i místa pochmurnější: když se vypráví o tom, co dědu potkalo během války a totálního nasazení, anebo o tom, jak probíhalo obsazování země vojáky Varšavské smlouvy — ovšem tato kapitola je už také vlastně pojata jako většina ostatních v knize: vtipně a zábavně (děda a jeho kumpán se při invazi v pardubickém pivovaře opijí s přijíždějícími polskými vojáky, čímž komplikují postup vojsk).

A právě dominující komická, případně tragikomická poloha příhod zasazených hlavně do normalizace je tím, co knihu velmi posouvá k přihrádce šabachovské a hřebejkovské retro tvorby. Asi by to nebyla taková vada na kráse, pokud by se autorovi dařilo soustavněji a snad i hlouběji sledovat hlavní linii povídek, z nichž by pak zřetelněji vystoupil hlavní paradox: trvalý nesoulad dědy-komunisty s komunistickým režimem. Oproti tomu Zandl mnohokrát odbočuje k „publicistickým“ komentářům a glosám, kterými ostentativně dává najevo, že mu jde o víc než jen o příběhy s dědou; bohužel se moc nezdá, že by se cíli přiblížil. Jakoby mimochodem v textu trousí poznámky o tom, že roky 1968 a 1989 jsou „stále nedostatečně vyhodnocené“ (zmiňuje přitom s beletristickým textem ne zrovna sourodé odborné práce Labyrintem revoluce Jiřího Suka či Pullmanův Konec experimentu), v závěrečné esejistické kapitole „O komunistických vzorech a vinách“ zase schvaluje Havlovo porevoluční „odpuštění“, a nakonec dodává, že: „hlubší rozprava o komunistických vinách mi v české společnosti zatím unikla. […] Maximem naší katarze jsou Pelíšky“ a podobně. Sama kniha ovšem tyto postřehy nijak nepřekonává, naznačené otázky v ní nanejvýš zůstávají nahozeny, čímž se nakonec zbytečně oslabuje v mnoha jiných ohledech (další) docela zdařilé svědectví o jednom člověku v onom tak vrtošivém dvacátém století.

Patrick Zandl: Husákův děda, Argo, Praha 2015