Hodina jako rok a rok jako hodina
V německém městě Speyer, nazývaném Židy Špira, žil muž jménem Jákob, který měl přízvisko Alte dag, Stará ryba. Jak k němu přišel, je dlouhé vyprávění. Začalo to tím, že rabín, kterého si Jákob jinak velmi vážil, po ranní bohoslužbě vykládal v synagoze, že hodinka může trvat rok a rok hodinu. „Takovými nesmysly,“ rozzlobil se Jákob, „nebudu přece utrácet drahocenný čas!“ Ani si přednášku nevyslechl do konce a šel domů. Sotva přijde, manželka mu povídá: „To jsem ráda, že jsi dneska přišel dřív. Skoč prosím tě k řezníkovi a kup skopové plíce a játra, udělám z nich paštiku. A s nikým se cestou nebav a přijď co nejdřív, abych plíčky a játra ještě stihla vykošerovat!“ Byl totiž čtvrtek, kdy každá židovská hospodyňka chystá dobroty na pátek večer, kdy začíná šabat.
Jákob pospíchal k řezníkovi a cestou se mu sbíhaly sliny. Paštika z plíček a jater, jak ji umí připravit jeho žena, byla hotová delikatesa. Když přišel do krámu, visel na háku poslední pajšlík. Dneska málokdo ví, že to jsou plíce a játra spojená ještě s dýchací trubicí. Dva nafouklé načervenalé pytlíky, každý z jedné strany, a játra pod nimi byly na první pohled zdravé, a tak, šťastný, že přišel ještě včas, zaplatil za pajšlík, popadl jej a uháněl s ním domů.
Jenže kde se vzal, tu se vzal, přichomýtl se mu do cesty velký pes, pajšlík mu vytrhl a utíkal s ním opačným směrem. „Přece tomu zloději nenechám paštiku,“ řekl si Jákob, „co by tomu řekla žena a děti, které se po ní mohou umlátit jako já?“ Rozběhl se za psem, jenže pes byl rychlejší. Jak už to psi dělají, když něco ukradnou, po chvíli se s pajšlem v hubě zastavil a ohlížel se po okradeném Židovi. Jákob, jak to zase dělají okradení lidé, přidal do kroku, a když měl psa málem na dosah, hafan si výsměšně pajšlík nadhodil, a než ho zase chytil, roztáhl hubu od ucha k uchu. A potom pelášil dál. Jakmile však vycítil, že má příliš velký náskok, znovu se zastavil a počkal, až ho zpocený a sotva dech popadající Jákob doběhne.
Tak se to ještě několikrát opakovalo, nežli mu pes s pajšlíkem utekl docela. Jákob si uvědomil, že se při pronásledování paštiky ocitl v lese, a protože před ním pes odbočoval vpravo a vlevo, neví, kudy se vrátit. Naštěstí mu po cestě přicházel vstříc nějaký mužský v talisu a s modlitebními řemínky na ruce a na hlavě. Jákob si v tu chvíli nekladl otázku, kde se tu vzal, ani co takhle oblečený dělá uprostřed lesa, jenom chtěl vědět, jak se z lesa dostane domů. Pozdravil toho člověka a zdvořile se ho zeptal, která cesta vede z lesa do Špiry.
„Do Špiry?“ podivil se muž v talisu. „Špira je odtud tak daleko, že by ti trvalo tři roky, než bys tam došel! Vidím však, že jsi celý schvácený a máš asi hlad. Půjdeš-li dál po téhle cestě, narazíš za chvilku na potok s čistou vodou, napiješ se a za další čtvrt hodinky tě cesta přivede na okraj města. Tam stojí pekárna a dostaneš tam, co hrdlo ráčí.“
Jákob nebral zmínku o třech letech vážně. To by už rovnou mohl věřit, že hodinka trvá rok. Muž tím chtěl nejspíš říci, že se dostal od Špiry příliš daleko a blíž to bude mít do jiného města. A protože měl žízeň a žaludek měl prázdný, řekl si, že odtamtud se do Špiry dostane bryčkou, když ho někdo vezme. Už se s tím člověkem loučil, když si vzpomněl, že peníze, které mu žena dala, utratil za pajšlík. Zbožný muž ho však uklidnil. „Al-tidag, nestarej se,“ povídá mu hebrejsky, „když si řekneš, napíší ti pečivo na účet!“
Jákob mu poděkoval a za čtvrt hodinky skutečně došel na dřevěný můstek, pod nímž vesele bublal potok s průzračnou vodou. Uhasil žízeň, pokračoval v cestě a za další necelou čtvrt hodinku nasál do nosu líbeznou vůni pečiva linoucí se z pekárny. Když pak spatřil vonící čerstvé pečivo v pekařství, řekl si, že když se mu stala ta nehoda s pajšlíkem a vrátí se domů pozdě, přinese dětem alespoň něco dobrého k jídlu. Pekař mu bez řečí napsal nákup na účet a Jákob s pytlíkem nejlepšího pečiva v náručí zamířil do města.
Bylo to velké město, neměl potuchy, že by takové bylo v blízkosti. Bloudil sem a tam po ulicích, potkával stovky neznámých lidí a nemohl se vynadívat na vysoké domy o několika poschodích, jaké nikdy předtím neviděl. S údivem se zastavil před nejvyšší ze všech budov, na které narazil, a mohl si krk vyvrátit, aby dohlédl k nejvyššímu patru. A jak tam stojí, najednou ho někdo osloví, jak se mu jejich město líbí. Jákob v něm poznal muže v talisu, kterého potkal v lese. Pochlubil se mu pečivem, které dostal na účet, pěkně mu poděkoval za jeho radu a zeptal se ho, zná-li někoho, kdo bude mít cestu do Špiry. Muž však spráskl ruce: „Nepovídal jsem ti, že by cesta do Špiry trvala tři roky? Vidím však, že únavou necítíš nohy a potřebuješ si odpočinout. Máš štěstí, že právě stojíš před nejlepším hotelem v městě. Mají v něm stovky pokojů a jeden volný se pro tebe určitě najde.“
Jákob mávl rukou, pokoj v takovém hotelu by nezaplatil, i kdyby na to střádal celý život, a muž přece ví, že nemá v kapse ani vindru!
„Al-tidag!“ poplácal ho však ten muž přátelsky po zádech. „Přimluvím se a napíší ti to na účet jako v pekařství!“ Jákob sice něco namítal, ale cítil se najednou tak vyčerpaný, že mu všechno bylo jedno, jen když bude mít kde složit unavené tělo. Muž ho doprovodil do hotelu, zařídil mu ubytování na dluh a on dostal pěkný pokoj s výhledem na město a měkkou postelí. Snědl pečivo, a sotva si přitáhl peřinu k bradě, usnul jako špalek.
Ráno mu přinesli do pokoje výbornou snídani, a když se nasnídal, šel si prohlédnout město. Již ho ani nepřekvapovalo, že většina lidí, jichž se ptal, o městě Speyer nebo Špira neměla potuchu, a když ano, potvrdili mu, co se dozvěděl od svého rádce. Musil se smířit s tím, že tu nějakou dobu zůstane. Ale z čeho bude žít? Přece tu napořád nemůže žít na dluh!
Třetího dne se šel pomodlit do synagogy, a koho tam nevidí jako svého dobrodince. Reb Šmuel, jak se muž jmenoval, se ho vyptával, jak se mu daří a jestli něco nepotřebuje. „Což o to,“ odpověděl Jákob, „mám se dobře, díky Bohu, ale nemám žádnou práci!“
„Jak by se ti líbilo stát se společníkem v obchodě?“
„Jako společník bych musil přinést do obchodu vlastní podíl,“ řekl Jákob, avšak reb Šmuel mávl rukou: „Al-tidag!“ Po bohoslužbě s ním zašel do velkého obchodu v centru města a představil Jákoba majiteli. Jako by se to rozumělo samo sebou, dohodli se, že se jeho příspěvek do obchodu napíše na účet, a majitel posadil nového společníka k pokladně. Stal se podílníkem na jednom z největších obchodů v centru města, vydělával slušné peníze a pořídil si za ně vlastní byt.
Po nějakém čase ho reb Šmuel zase navštívil, jak se mu daří. Jákob si nemohl stěžovat, ale nemohl před ním utajit, že se mu velice stýská po ženě a dětech. „A co bys řekl tomu, vzít si za ženu naši princeznu? Pojede dneska v otevřeném kočáře městským parkem, aby si ji nápadníci mohli dobře prohlédnout, a když sebou hodíme, můžeme tu podívanou ještě stihnout!“
Jákob si řekl: „Za podívání nic nedám,“ a jak si řekl, tak učinil. V parku byly shromážděny stovky bohatých mužů, a když se blížil kočár s princeznou, rozestoupili se do špalíru podél cesty. Kočár byl otevřený, jel pomalu a Jákob mohl na princezně nechat oči, jak se mu líbila. Její krása mu tak učarovala, že rázem zapomněl na svou ukřičenou ženu ve svém rodném městě. Hned to odpoledne se v královském paláci konala sešlost nápadníků. Shromáždili se tu nejbohatší muži v městě a předháněli se, kdo z nich dá za ruku princezny větší obnos. Začínalo se na tisíci zlatých dinárů, ale netrvalo dlouho a cena se vyšplhala do desetitisíců. Když už se zdálo, že nejvyšší sudí přiřkne vítězství muži, jenž nabídl sto tisíc zlatých dinárů, přihlásil se reb Šmuel a prohlásil, že jeho přítel reb Jákob dá za princezninu ruku čtyřicet velbloudů, každého z nich se dvěma vaky zlata a jedním velkým diamantem. A že celou tu karavanu, jak bylo požadováno, do tří dnů přivede do královské pokladnice. Jelikož nebylo nikoho, kdo by slíbil víc, byla princeznina ruka přiřknuta Jákobovi.
Neměl ovšem nejmenší tušení, kde by vzal čtyřicet velbloudů s osmdesáti pytli zlata a čtyřiceti drahokamy. Ale jeho přítel ho jako obvykle uklidnil. „Nestarej se,“ pravil, „zítra půjdeš do té pekárny, kterou znáš, a z druhé strany ze dvora tam najdeš dvoje dveře. Zaklepeš na menší z nich, a když se tě zeptají, co chceš, objednáš si čtyřicet velbloudů s tím vším, co bylo řečeno, a ať ti to napíší na účet!“
Stalo se, jak pravil. Z menších dveří vyšel černoušek, dohodl s Jákobem objednávku a neměl nic proti tomu, že mu to napíše na účet. Vzápětí se otevřela velká vrata vedle a z nich mu vyvedli karavanu velbloudů se zlatem a obrovskými diamanty na postroji každého z nich. Černoušek s Jákobem ji za nesmírného sběhu lidu přivedli do královské pokladnice a odevzdali králi. Pak už nic nebránilo tomu, aby se podle všech příkazů a zvyků Izraele konala náramně slavná svatba, a tak se Jákob oženil s královskou dcerou.
Od té doby se králův zeť v tomhle podivuhodném světě, kde se dá všechno napsat na účet, nikdy více se svým dobrodincem nesetkal. Reb Šmuela v jeho talisu jako by vzal vítr. A jestli se divíte, že Jákob zapomněl na svou ženu a děti, nebyla to tak docela jeho vina. Oženil se s krásnou princeznou, která na něj nekřičela, byli spolu šťastní a ani nemusil chodit k řezníkovi. Život, který žil ve Speyeru, byl jako sen, jenž se mu kdysi zdál, a skutečný život byl tady. Jejich oboustranná láska byla hned první rok po svatbě korunována narozením syna. Radovánky nebraly konce, a když se chýlily ke konci, narodil se druhý chlapeček a třetího roku třetí.
Když poslední miminko začalo samo lézt, udeřila však v tom království strašná vedra. Z pouště vál horký vítr chamsin, slunce spálilo záhony růží a okrasných květin v palácových zahradách, a dokonce i v paláci bylo k zalknutí. Jediným místem v celém hlavním městě, které ve stínu rozložitých stromů skýtalo chládek a nabízelo osvěžení v malém jezírku, byl městský park, kde Jákob před necelými čtyřmi roky poprvé spatřil princeznu. Říkalo se mu Šouletový park, protože se tam místní lidé procházívali po těžkém šábesovém obědě. Tentokrát se však výstavné domy vylidnily a jejich obyvatelé tam trávili každou volnou chvíli. Přestože tam nebylo k hnutí a jedni lezli přes druhé, když se dostavila i královská rodina, vyklidily jí ostatní rodiny uctivě místo až u vody.
Jezírko bylo nevelké, nepříliš hluboké a k potěšení lidu v něm plavaly zlaté rybky. Jak se zamilovaní královští rodiče zapovídali, na okamžik zapomněli, že už se jejich miminko umí samo pohybovat. Nepozorovaně se doplazilo až k vodě, a vidouc zlaté rybičky, chtělo si s nimi hrát. Pro tak malé dítě byla však voda hluboká. Ve chvíli se nad ním zavřela a jediný, kdo si toho všiml, byl prostřední princ. Vběhl na svých krátkých nožičkách do jezírka, aby bratříčkovi pomohl, a začal se topit také. Tehdy Jákob spatřil nejstaršího synka, jak s křikem běží do vody, nežli však tříletého chlapce dostihl, zmizel i ten pod hladinou. Skokem byl v jezírku, které dospělému muži sahalo sotva k pasu, a shýbl se, aby chlapce vytáhl za vlasy.
Už si myslil, že dítě zachránil, když s údivem spatřil, že nevytáhl z vody syna, nýbrž — pajšlík. Držel ho v ruce a vracel se s ním z řeznictví domů. Čtyři roky, které předtím strávil v tom podivuhodném světě, kde všechno bylo na účet, byly najednou jako slabá hodinka, jako sen, který se mu zdál, když se cestou od řezníka nevědomky zasnil. Poznává svůj dům, otevře dveře a žena, celá ukoptěná od vaření, se do něj hned pustila, kde byl tak dlouho.
Kdyby tak věděla, jak dlouho to bylo, a nedej Bože se dozvěděla, že se oženil s jinou a přivedl na svět tři děti! Vymluvil se tedy, že se zapovídal s řezníkem. Tu si vzpomněl, že ráno, než ho manželka poslala nakoupit, vykládal jejich pan rabín, že hodina může trvat i tři roky a tři léta někdy trvají slabou hodinku, a že on takové hlouposti nechtěl poslouchat. Velice se zastyděl za svou namyšlenost, a zatímco se manželka pustila do přípravy paštiky, pospíšil do synagogy, aby se rabínovi omluvil za své chování.
Když se mu po odpolední modlitbě v synagoze svěřil se vším, co se mu přihodilo, učený muž se na něj mračil. „Kdybys býval seděl až do konce mého výkladu, byl bys slyšel, že to jsou slova našeho učitele Mošeho, mír s ním, a sám je každý šábes opakuješ při šabatové modlitbě; přitom se ani nezamyslíš nad tím, co se modlíš. V tvých očích, stojí psáno v žalmu, je tisíc let jako den, který uplynul.“
„Pověz mi, rabi, jak bych mohl napravit, co jsem spáchal?“ zeptal se Jákob.
„Nu,“ odpověděl mu rabín s úsměvem, „dost bude na tom, že vyrovnáš svůj dluh na účtu.“
Při pomyšlení, že musí vyrovnat dluh, na který v cizím světě žil více než tři roky, se Jákob upřímně vyděsil. Jediné, co by ještě tak mohl zaplatit, bylo pečivo z pekárny. Peníze za hotel, natož podíl v obchodě, o čtyřiceti velbloudech s obrovskými diamanty a osmdesáti pytli zlata za ruku princezny ani nemluvě, to by nesplatil ani za několik životů!
A jak v úzkostech stojí před rabínem, najednou slyší, že se rabín směje. Poznává hlas svého dobrodince a rádce z onoho zvláštního světa, který mu vždycky, když byl v úzkých, radil: „Al-tidag, nech si to napsat na účet.“ A když Jákob překvapeně vzhlédl, milý rabín Šmuel se na něj zpod talisu, který měl ještě přetažený přes hlavu, zubil s pusou od ucha k uchu. Zrovna jako ten pes, který mu ukradl pajšlík. Jak je možné, že jsem si toho nevšiml, říká si Jákob, musil jsem mít mlhu před očima, že jsem ho nepoznal. Navíc se jejich rabín také jmenuje Šmuel, učený rabi Šmuel Toledano.
„Al-tidag,“ pravil mu, „poradím ti, jak svůj dluh vyrovnáš.“
„Pro lásku Boží,“ vykřikl Jákob a klesl mu k nohám, „jak to mám udělat, jenom ať mi to zase nepřipíší na účet!“
„Svolám shromáždění celé naší obce,“ pomohl mu rabín vstát, „a ty si před ně stoupneš a pěkně popořádku odvyprávíš celý svůj příběh.“
„Vždyť se mi vysmějí!“ zaúpěl Jákob. „A co si o mně pomyslí moje nešťastná žena? A moje děti? Co si o mně pomyslí naši lidé ve Speyeru?“
„Pravdu,“ odvětil vážně rabín. „Svůj účet můžeš vyrovnat jedině pravdou.“
Přestože mu bylo Jákoba líto, nedal jinak, musí si svou malověrnost odpykat! Jákobovo přiznání se rozneslo po celém městě a nikdo mu od té doby neřekl jinak než Jákob Al-tidag.
Ale čas běží a lidská paměť je krátká, a protože ne všichni Židé uměli hebrejsky, zapomnělo se, že „Al-tidag“ znamená „Nestarej se“, a říkali mu Jákob Alte dag, Jákob Stará ryba. A on vám doopravdy jako stará ryba vypadal.
Vydává nakladatelství Torst.
