Psaný hlas

Geneze Listů trávy (1855): sešívání a přešívání Následující interpretace výkladu geneze skladby vychází především z nedávné monografie Matta Millera: Walt Whitman: Collage of Myself (2010). Hlavní tezi této knihy zde však překládám do klíčového konceptu Parryho-Lordovy teorie. Whitmanovo přelepování a stěhování „přenosných částí“ (portable units) lze interpretovat i jinak než coby novátorský pokus o koláž — můžeme v něm vidět moderní paralelu „sešívání“ formulí orálního rapsóda, který sešívá hic et nunc před posluchači.   Whitman své textové JÁ nachází až v roce 1854 Matt Miller se ve své monografii zaměřuje na genezi prvních Listů (1855) a čerpá především z digitalizace Whitmanových rukopisů a jejich dostupnosti na stránkách The Walt Whitman Archive a Library of Congress. Svou studii opírá především o v roce 1995 znovunalezený notýsek označovaný jako „Talbot Wilson Notebook“, k němuž měli badatelé v Library of Congress přístup v mezidobí 1925—1942, ale který byl v období 1942—1995 nezvěstný. M. Miller sešit nově datuje a z nové pozdější datace vyvozuje důležitou tezi o Whitmanově kompoziční metodě. Sešit byl totiž dříve datován již rokem 1847 podle tohoto roku uvedeného v textu, spolu s „několika dalšími adresami v Brooklynu“, které Whitman uvedl na přední straně obalu. Jenže, jak dokládá M. Miller v návaznosti na předchozí správnou dataci Esther Shepard, Whitman sešit evidentně „kanibalizoval“ a datum 1847 je pozůstatkem dřívějších črt, z nichž většinu vytrhal, a „zachránil“ starý sešit pro nové zápisky. Tyto vpisky — důležité pro nacházení svého psaného hlasu — do něj začíná vpisovat až v roce 1854. Na rozdíl od jiných rukopisů ze čtyřicátých let se zde již totiž objevuje Whitmanovo JÁ v „plné škále“, jak ho známe z Listů trávy. Právě znovuobjevený artefakt tak umožňuje přesně doložit, že šlo o recyklovaný text a že správná datace vpisků je 1854, přestože se whitmanovské bádání na dlouhou dobu vydalo cestou konfuzní ranější datace Emory Hollowaye a Edwarda Griera. M. Miller tak přesvědčivě dokládá, že Whitman svou „emblematickou řádku“ („emblematic poetic line“) — tedy volný verš s paralelismy/bilateralismy a velkým JÁ — nalezl teprve rok před vydáním prvních Listů (1855). Tímto bilaterálním veršem se Whitman inspiroval v tehdejším bestselleru M. F. Tuppera Proverbial Philosophy (1838, americké vydání 1851), jak dokládá M. Miller či např. L. P. Tusco.

Jakmile Whitman v roce 1854 nalezl své velké JÁ a svou „emblematickou řádku“, formálně blízkou mnemotechnicky paralelní struktuře biblického verše, začal intenzivně přepisovat své dřívější zápisky a třetí osobu měnit na první. M. Miller to dokumentuje na vzácně dochovaném rukopisu předposledního textu Listů (1855) „Who Learns My Lesson Complete“. Už v rukopisu Whitman mění „Have you learned the lesson complete“ na „Have you learned my Lesson Complete“, obdobný postup dokumentuje M. Miller i u dalších básní Listů (1855), jako jsou „Sleepers“, a upozorňuje i na transformaci dřívějších prozaických pasáží, ale například i některých částí atlasu ptáků The Birds of Long Island (1844) do svého nově objeveného kadlubu. (Podobně se tomu má u Henryho Millera, který po dvou románech, psaných ve třetí osobě, napsáním prvních kadencí Obratníku Raka ve Fraenkelově vile nalézá svůj psaný hlas a následně začíná transformovat své předchozí texty.)   Rapsód v „moři“ popsaného listí a nad tiskařským lisem? Whitman zřejmě s rukopisy pracoval velice organicky, v nesmírném tvůrčím nepořádku. Když mu mnohem později v domě v Camdenu, N. J., pozdější přátelé pokoj uklidili, Whitman reagoval s krajní nelibostí s tím, že jde jen o zdánlivý nepořádek a že všechno vždy „vyplave“. Situaci dokumentuje nezapomenutelná Whitmanova fotografie, kde stařec sedí obklopen po kotníky vysokým „mořem“ — jak tomu Whitman říkal — či listovím rukopisných stránek. Tato fotografie propůjčuje další rozměr slavnému závěru „SLAVÍM sebe“, kde JÁ vyzývá čtenáře, aby pohlédl na „listy“ pod svými podešvemi (v. 1330), a dokumentuje specifický tvůrčí proces, který zřejmě provázel Whitmana po celý život. Zde je v samotné Whitmanově tvůrčí metodě přítomen symbol vystoupení z moře (listů), jak na akvatické symboly napříč mýty lidstva upozorňuje například M. Eliade. Whitmanovi vyvstává kosmos z chaosu, tvůrčí metodou aktualizuje archetypální kosmogonický mýtus. „Účelem rituálního očišťování a omývání vodou je bleskurychlá aktualizace nadčasového okamžiku in illo tempore, kdy proběhlo stvoření; jsou symbolickým opakováním zrození světů nebo „nového člověka“. Tento moment smrti a znovuzrození v textu je klíčový i pro tvůrčí metodu Millerovu a je hojně oběma autory tematizován. Či vnímáno z jiného, ale stejně „orálního“ stanoviska: Jako by tyto listy, tvořené novými i starými náčrtky, byly onou Havelockovou „kulturní encyklopedií“, hrabankou, z níž se pak — lovením, sešíváním a přešíváním — rodily nové listy a nové texty. Že fotografie není jen smutným obrazem stáří a že tuto skladebnou metodu sešívání a přešívání uplatňoval Whitman už nad prvními Listy (1855), dokládá i anekdota, kterou uvádí M. Wynn Thomas s upozorněním na nepořádek ve Whitmanově bytě v recenzi monografie Matta Millera, a vtipně tak shrnuje výsledky pramenných analýz recenzované knihy.

Walt Whitman v době vydání Listů trávy, autor: Mathew Brady

Tato anekdota popisuje údiv návštěvníka, který Whitmana navštívil: ze stropu prý u Whitmana doma visel provázek a na něm byly pestrobarevné papírky popsané textem, zdálky připomínající ocas papírového draka — tato metoda umožňovala Whitmanovi jednotlivé verše neustále přeskupovat, než našel pravé řešení. Anekdota pregnantně shrnuje Whitmanovu metodu: Whitman sešívá a kanibalizuje vlastní formule, ne formule obecně sdílené a naučené jinde, a v této inscenaci orální tvorby doslova šustí papírem. Přesto metodu, kterou zvolil, můžeme chápat jako analogickou k sešívání formulí orálního rapsóda. Už tato velice svébytná tvůrčí metoda lovení v hrabance a posunování papírků na ocasu draka předpokládá fyzickou účast. Wynn Thomas spojitost nalézá i na rovině typografické: Whitmanova „svalová paměť“ byla podle Thomase zformována sazečskou praxí hledání jednotlivých písmenek:

Recalling his early life as a printer’s apprentice, Whitman made one particularly arresting observation. Learning how to compose type as a young boy had, for him, involved training his body to know instinctively where every letter could be located — the „r“ container being placed further away from the „c“ for instance, and lower down. His growing body had thus almost literally been shaped by type; the „body imaging“ that psychologists tell us is fundamental to the formation of our individual identity and involves spatial sense had in his case partly been completed in this way; and he had developed a muscle memory for type that surely played a vital part in all his creative compositional practices thereafter.

Podivuhodně se zde opět paradoxně nejen nad listy papíru, ale nad tiskařským lisem znovu vynořují Jousseovy myšlenky. Tuto úvahu dokresluje tvůrčí metoda českého grafika Vladimíra Boudníka, který na satinýrce vtiskával samotnou organičnost vlastního těla do štočku. Na štočky pak dával i vlastní krev a sperma. Stejně jako Whitman, který při spontaneitě sazby prvních Listů přesně nevěděl, co vzniká. Boudník narušoval hranici mezi artefaktem a životem, stejně jako Whitman chápal dílo jako stopu sebe sama, stopu opět blízkou participaci orálních kultur. Jak napíše Whitman o dvanáct let později v básni „So Long“: „Camerado! This is no book; / Who touches this, touches a man […] Remember my words — I love you — I depart from materials, / I am as one disembodied, triumphant, dead.“ Redakčně kráceno   Vydává nakladatelství Malvern.