Leska a bída alternativy

Obrana dandysmu Dostala se mi do ruky knížečka Arthura Breiského Kvintesence dandysmu (jde o jeden z essayů knihy Triumf zla). Mohu ji nazvat svou osobní bibličkou: nastínila přede mnou svět umění s takovou krásou a s tak nebetyčnou naivitou, že jsem nemohl odolat. Breisky a před ním Barbey d’Aurevilly (v knížce O dandysmu a Beau Brummelovi) vycházejí z představy člověka, jenž co bytost složitá a rozporuplná vloží všechno své bytí do jediného gesta. Bytosti, které jmenují, rozděluje doba i móda, styl je však spojuje. Zajímavé konjunkce i disjunkce objevuje jihočeský badatel Jan Staněk ve vztahu dilettantisme a dandysme. Pro Baudelaira jsou oba pojmy neoddělitelné, pro jiné teoretiky je dandy tu vyšším, tu podřazeným typem mířícím k ideálu. Vzpomeňme thesi Arthura Breiského dandy jako umělec života. La Rochefoucauld říká: „Pravý honnête homme (čili umělec-vědec-diletant) je ten, kdo si na ničem nezakládá.“ Zatímco Villiers de l’Isle-Adam dodává: „Dandy šlape po lidskosti jako po koberci.“ Cítíme, intuitivně, že obě parole se doplňují. Diletanty a dandye spojuje umění líbit se, dobrý vkus, láska k všestrannosti. To všechno je v naprostém pořádku, ale než se přesunu k současnosti, musím zmínit jeden fakt. Jaroslav Podroužek, životopisec Arthura Breiského, v knize Fragment zastřeného osudu zaznamenává tuto skutečnost: „Přestal věřit v život, v úspěch, v sebe. Utekl se ke snu. Sen však ochromil jeho schopnost žít, a on nakonec přestal být vladařem snu, který vzlétá nad skutečnost, aby nebyl zraňován banalitou dneška.“ Řekněme si na rovinu, co — kurva — čekal?! Breisky jako dandy, jako dokonalý dandy dle stylu nedostál dandysmu jako osobnost. Vezmeme-li však v úvahu jeho oblíbené postavy historie dandysmu — Alkibiadése a Byrona, z hlediska dnešních dandyů fikce: Luciuse Malfoye a Xenofilia Pravdolásky —, zemřel ve stylu, jaký si zasloužil. Když jsem psal o dějinách horrorů, narazil jsem na zajímavé téma: dandysmus modernistů. Marcel Proust, Raymond Roussel, Jacques Vaché… Myslím, že právě jejich styl — styl Jockey-clubu — petrifikoval, jistěže nezáměrně, umění dandysmu po dnešní časy.   Obrana hipsterství V roce 2013 vyšla studie Hipster jako postmoderní dandy Michaela J. Reeva. V jejím úvodu autor píše: „Pokud je dandy moderním dekadentem druhé poloviny devatenáctého století, doby sociálních a ekonomických změn, dvacáté první století patří k hipsterovi z podobných důvodů. Doba je ošidná a problematická z hlediska pohlaví, společenských tříd i kulturních hodnot, ve dvacátém prvním století sdílí postmoderní hipster společné rysy s romantickými předchůdci v bouřlivé Evropě v polovině devatenáctého století; není-li to v šatech, pak v temperamentu, sociální nutnosti a historickém následování.“ Reeve rozumí hipsterství jako reakci mladých Britů na konvencemi svázanou dobu edwardiánské a poedwardiánské Anglie (tedy dobu vlády krále Edwarda VII. v letech 1901—1910, která by si zasloužila studii, abychom pochopili chování a kulturu Britů v této a po této době). Z tohoto hlediska je zcela pochopitelný styl raných hipsterů v Británii, Francii a v Nizozemí, kteří mísili styly evropské a africké (antilské) kultury. Nicméně to, co bylo původně dobrodružství a radost z objevování, se stalo komické. Reeve, který tomuto stylu zjevně na počátku přikládal velké ambice, je skeptický: „…vytvářejí mazanice ze sebe samých ve velmi intelektuálně náročných mozaikách, které jsou ubohé a směšné, jen proto, aby se utvrdili ve významech svých atributů, jejichž obsah se vytratil, a pro ně samotné je zcela povrchní. To, co zpočátku začalo jako zajímavá deviantní subkultura, se stalo neukotveným mišmašem kultovních značek, který spolkne vše, co mu stojí v cestě.“ Můžeme si všimnout zvláště faktu „směšnosti“, kterou kdysi vzbuzovala subkultura metalistů, později emo (to však patřilo pouze náctiletým, v jejichž slovníku „nadsázka“ vždy chybět musí). Dandy se pokládá za clowna, za směšného člověka s tragickými — a právě že komickými — aspekty svého konce, hipster je však kašpar. Ze všech exklusivit života, jakými jsou styl, umění a věda, si vybral kulturní prázdnotu „retra“ a aktualismus technofetišišmu. Jeho směšnoheroický přístup k životu už není ani donkichotský, protože ten mu sebrali steampunkoví retrofuturisté. Britští kulturní antropologové pasovali hipstera na jednoho z uchazečů „na prázdný trůn romantismu“. Michael J. Reeve k tomu dodává, že „(hipster/dandy) […] jako módní nadšenec vyznává pružnost a proměnlivost významů, právě tak jako beztvarost času a jeho tendenci k opakování, nahodilosti a k neklidu“. Reeve tak soudí navzdory konstatování o komercionalisaci hipsterství. Ta prochází dvěma síty. První je zcela prosté: ačkoli plnovous není zásadní atribut hipsterství, v posledních dvou letech nelze pominout fakt, že z deseti reklamních figurantů má osm plnovous. Druhé si zaslouží větší pozornost. Hipster je baštonáda kultury, která má životnost jako hardcore, ale přece jen má větší ambice: kombinace umění vytvářeného na psacím stroji a aplikací. O dandyích se píše už v roce 1720, později se jim říká man of feeling, jsou také diletanty, jako William Beckford a jako hrabě z Nanteos, jeden z francouzských kavalírů píše: „…opravdový muž musí pomýšlet méně na zdokonalování se v tom, co podniká, než na nutnost zhostit se toho jako opravdový muž.“ Mimoděk vytváří jednu z definic dandysmu.   Poslední provokace „Chci žít tak, abych neublížil jiným.“ To je mé motto. Básník je možná povinen vyjádřit se k politickým problémům světa, dandy je mimo, potenciální hipster — podle these „hipster — postmoderní dandy“ — by se patrně měl zachovat stejně. Jak se tedy zachová básník-hipster? Vycházíme ze stejné kulturní základny, ale zatímco básník Ticho, Adam Borzič a Svatava Antošová dělají, co musí, na té naší frontě elegance a stylu je prostě jen ticho. Co jsem zde napsal, o hloupých pózách, jež jsou hipsterům vlastní, o směšnosti, kterou vzbuzují — nestane se nikdo skutečným dandym, člověkem, který světu netyká a tykat si od něj nenechá?!