Nejsme třeskutě funerální

Jak vznikl nápad vydávat literaturu o umírání a paliativní péči? V Česku jí není dost? Nebyl to vlastně nápad, ale nutnost. Před patnácti lety jsme založili Cestu domů, která si vzala za úkol zlepšit to, jak končíme své životy: jednak příkladem konkrétní péče a jednak osvětou. Hned s druhým pacientem vznikla nezbytnost letáku o léčbě bolesti a pak už to běželo samo v takovém inspirativním a inspirujícím maratonu. Literatury na toto téma je maličko, té dobré ještě méně a informací nedostatek. Tak zatím je pole k orání docela veliké. V čem přesně čtení o umírání pomáhá? Je důležité? Když se podíváte do našich knížek, brožur a letáků, nejsou často o umírání, ale o životě nebo také o domově. Nechceme lidem dávat ke čtení nějaké trudnomyslnosti, naopak: chceme je povzbudit v tom, že když budou dobře a plně žít, tak to tak bude možné i na konci. Že když si včas některé věci promyslí a vztahy budou budovat, tak pak bude život víc jejich, víc podle nich. Nu a trojnásob to platí pro děti, které se ptají zcela přirozeně, a my bychom je neměli nechat bez odpovědi. Na co se, vyjma informačních příruček, snažíte v nakladatelství především zaměřit? Připravujeme knihy pro odborníky, chystáme knihu pro větší děti a pro dospívající. Akcentujeme ale právě knihy pro rodiny s malými dětmi, vidíme je jako velmi perspektivní. Děti dokážou dospělé k lecčemus včas dovést, přimět. Přinutí je sednout ke knížce o nemocné babičce, i když jim samotným se spíš chce ji zastrčit dozadu za Křemílka a Vochomůrku a další pohádky. V našem zájmu je ale děti vychovat v tom, že konec života je také naším životem a má dobrý smysl si v té době pomáhat a nestrkat bez rozmyslu své blízké do nemocnic, kde jim neumějí tak pomoci a rozumět jako jejich blízcí doma. Vždyť ty děti se o nás pak postarají… nebo také ne.

Martina Špinková, zdroj: archiv Martiny špinkové

Jak děti na podobnou literaturu reagují? Pro děti je to přirozené, s naší konečností se podobně jako my setkávají na každém kroku, ale nereagují jako my: nezavírají oči, naopak. Ptají se, mají nápady. Někdy velmi vtipné a dospělým jimi dokážou pomoci se nebát. My dospělí dětem pomůžeme se nebát ve tmě v lese, ony zase mohou nám pomoci se nebát pohlížet na náš život v jeho konečnosti, ale i s jeho tajemstvími kolem narození i odchodu ze světa. Když stojíme u prodejního stánku, sledujeme často podobné scény: dítě přijde, sáhne zvědavě po knížce, rodič mu kouká přes rameno a pak zahlédne, že babička je stará nebo by možná také dokonce mohla zemřít, a už knihu dítěti vezme a poplašeně říká: „To není pro tebe, jdeme!“ Dokážu si představit, že spoustě lidí se může představa čtení dětem o smrti příčit. Nejsme nějaké třeskutě funerální nakladatelství. Když si naše knížky prolistujete, uvidíte, že jsou opravdu o životě. Jistě, máme knížku o nemocnici a nemocných dětech, o vnučce, jak přichází na svět, a o babičce, jak odchází, o strachu. Ale ty samé knížky jsou zároveň o vzájemné lásce a pochopení, o naději a pomoci, o veselí, které nás provází i v nemoci. Prostě o důležitých věcech. Mluví se nám o nich někdy těžko a naše knížky by měly umět potřebný rozhovor zapříst jaksi nepozorovaně, pomoci odpovědět na otázky, které děti spontánně kladou, a my si s nimi nevíme rady. Do povídkových sbírek Adventní čtení přispívá poměrně dost známých současných spisovatelů. Kdo povídky vybírá? Oslovíme autory a pak ze zaslaných příspěvků vybírá redakce s externími spolupracovníky a doplňuje to tím, co jí tematicky zapadne do záměru. Máme snahu vybídnout rodinu či přátele na chvilku ke společnému čtení a možná i povídání každý den adventu. To zastavení je hodně důležitá věc, kterou pak po mnoha letech jako když najdeme. Kolikrát jsem od lidí v jejich posledních pár týdnech slyšela, jak je hezké mít na sebe čas, jak se jim to za celý život v manželství třebas nepodařilo, až teď na konci. Tak se snažíme nabízet tento čas včas. Hlásí se spisovatelé sami? Někteří ano, některé oslovíme, většinou jsou moc laskaví, snaží se a snad si to i někteří kladou za čest. Tak, jak advent chápeme, jako dobu tematizující čekání, trpělivost, komornost, tajemství, zimu, prchavost, domov, je to asi k tvorbě docela zajímavá výzva. Každopádně s knihou vždycky bojujeme, abychom pestrost udrželi v normě a soustředění, ale nakonec z ní máme radost.