Text se ztraceným kontextem
Ekonomické a společenské pozadí literárních cen, tak by mohl znít název tohoto titulu, pokud by se jednalo o sociologickou studii. Jenže tady jde o beletrii, a tak britská novela Edwarda St Aubyna nese název Marně hledám slov. Úskalím novely nejsou rozpory mezi reálným a fiktivním světem, ale fakt, že český čtenář nemá moc šanci jejich vzájemný vztah vychutnávat. To platí pochopitelně i tehdy, když se jedná o frašku.
Novela upoutá volbou tématu, tedy líčením zákulisí literárního života. Ačkoli se o pozadí literárního oceňování hojně diskutuje i u nás, přece jen nebývá obvyklé z něj vytvořit ústřední téma románu, novely. Namátkou lze snad zmínit jen paralely v postavách popravených kritiků sem tam zapáchajících ve sklepení Vieweghových románů nebo povídku Boženy Správcové Spravedlnost.
Na nevelkém rozsahu necelých dvou set stran autor rozehrává satirické divadlo. Angažuje v něm čtyři postavy z řad porotců, trojici spisovatelů a jednoho redaktora — tedy osm ústředních postav. Vzhledem k počtu stran je patrné, že umění rychlé expozice a střihu je autorovi vlastní. Někdy bohužel na úkor výstižnosti. Ono totiž na více, než co je nadneseno v úvodu a gradováno v závěru, opravdu nezbývá místo. O postavách se toho nakonec mnoho podstatného nepoví, takže zůstanou jen v obecných črtách. Právě proto kniha nedokáže ani šokovat, ani překvapovat, není dvakrát nepředvídatelná, a nakonec z četby utkví jen pár zdařilých okamžiků.
To vše do chvíle, než si přečtete doslov překladatele Ladislava Nagyho, který hned zkraje knihu označuje jako frašku. Z doslovu dále vyplývá, že zápletka reaguje na zcela konkrétní předobraz událostí kolem Booker Prize a příležitostně karikuje konkrétní osobnosti, v důsledku čehož je jakýmsi osobním zúčtováním s cenami. Ačkoli Nagy v doslovu nabádá, že se čtenář nemá nechat odradit, že kniha funguje i bez obeznámenosti s reáliemi, jeho další text a působivé rozkrývání paralel s předobrazem aktuálního světa stále více dokazuje, že opak je pravdou. Text bez svého předobrazu zkrátka funguje jen ve velmi omezené míře.
Po vcelku prchavém zážitku z četby přichází po dočtení doslovu opravdu větší pochopení. Až v tuto chvíli dochází na hodnotu St Aubynova gesta. Až pak jej lze vnímat jako pouze skandální, nebo dokonce hluboce působivé užití literární formy. Je však patrné, že to, co se z textu vytratilo „z překladu“, přesněji tedy z kontextu reálií, je přece jen velice podstatné. Jedná se o prožitek spiklenectví, zasvěcení, rozkrývání paralel s předobrazem, které má velikou sílu právě proto, že probíhá v okamžiku četby. Ladislav Nagy českému čtenáři skvěle doplnil tento chybějící rámec v doslovu. Nutností pro text podstatné okolnosti dovysvětlovat ex post pochopitelně ubírá novele na působivosti.
Na druhou stranu do čtenářského povědomí vstupuje předobraz autora, jehož další dílo sice dosud neznáme, nicméně jehož medailon by mohl vzbudit čtenářský zájem. Nad knihou neznámého autora, která zpracovává specifické britské poměry, které sem nepronikají až tak samozřejmě, se nakonec nejvíce otazníků rojí nad nakladatelským záměrem. Přes literární zdatnost, s níž se zde autor i překladatel projevili, se lze spíše těšit na další snad někdy přeložené St Aubynovy texty, než se vracet k tomuto.
Edward St Aubyn: Marně hledám slov, přeložil Ladislav Nagy, Argo, Praha 2015