Pták z ráje (I)
Konec se přihnal rychle, ale ohlásila jej předzvěst, nebo si to aspoň paní A. v posledních měsících chtěla vsugerovat, skoro jako kdyby výstraha mohla dodat nějaký smysl tomu, co přitom bylo pouhé neštěstí.
V dozvucích léta, rok a půl před svým pohřbem, pracuje na zahrádce vzadu za domem. Vytrhává nyní už neužitečné keříky fazolových lusků, aby měla místo na kapustu, když tu se pár kroků od ní, na jeden z kamenů ohraničujících obdélník jejího pozemku, snese pták.
Paní A., skloněná nad svými osmašedesáti roky, o které se ale dosud může opřít, znehybní, aby ho nevyplašila, zatímco pták se na ni zkoumavě zadívá. Nikdy podobného ptáka neviděla. Velký je zhruba jako straka, ale zbarvený je úplně jinak: pod krkem mu trčí citronově žluté chomáčky, které přecházejí až do náprsenky a ztrácejí se v modrém peří zad a křídel, a ocas má dlouhý z bílých pér, jejich bavlněná vlákna jsou na koncích zakroucená jako háčky na ryby. Nezdá se, že by ho přítomnost člověka znepokojovala, právě naopak, paní A. má dojem, že si tam sedl, aby ho mohla obdivovat. Srdce se jí divoce rozbuší, nechápe proč, skoro se jí podlomí kolena. Napadne ji, že by mohl patřit k nějakému tropickému, vzácnému druhu, že možná uletěl z klece nějakému chovateli: v okolí Rubiany se podobné exempláře nevyskytují. Po pravdě řečeno, pokud ví, tak v Rubianě nejsou ani chovatelé ptactva.
Pták s trhnutím skloní hlavu ke straně a začne si zobákem probírat křídlo. V jeho pohybech je cosi škodolibého. Ne, škodolibého ne, to není ono, jak se to řekne… povýšeného, to je ono. Po skončení očisty znovu zabodne své uhlově černé zraky do očí paní A. Křídla složená k tělu se na okamžik zachvějí, hruď se mu vzedme dvěma velice pomalými nádechy. Nakonec se neslyšně odlepí od kamene a vzlétne. Paní A. sleduje dráhu jeho letu, stíní si přitom oči dlaní. Chtěla by ho dál sledovat, ale pták záhy zmizí mezi duby sousedního pozemku.
V noci se jí o setkání s tím zvláštním papouškem zdálo. Když mi to vyprávěla, byla už nemoc v pokročilém stadiu, a nedaly se už oddělit objektivní prvky od těch uměle vytvořených či od výplodu prosté sugesce. Ale věřím, že další den ráno paní A. skutečně hledala obrázek toho ptáka v knize o fauně ve Val di Susa, kterou měla doma, protože mi tu knihu ukázala. A nepochybně je pravda, že když ho nenašla, rozhodla se, že se vydá za svým přítelem malířem, vášnivým ornitologem, protože mi o té návštěvě do detailu referovala.
Povaha jejího vztahu s tím malířem mi nikdy nebyla moc jasná. Neměla chuť o tom mluvit, možná z ostychu, protože to byl známý umělec — nepochybně ten nejslavnější člověk, s nímž se stýkala i po Renatově smrti —, anebo si ten vztah prostě jen žárlivě střežila. Vím, že mu čas od času něco uvařila nebo mu obstarávala nějaké pochůzky, ale v zásadě byla něco jako jeho společnice, přítelkyně pro počestné povyražení. Mám dojem, že se vídali častěji, než dávala najevo. Každou neděli po mši ho paní A. navštěvovala a zdržela se u něj vždycky až do oběda. Malířova vila se sytě červenou fasádou, skrytá za vysokánskými buky, byla od jejího domu vzdálena sotva tři minuty autem nebo deset minut pěšky po asfaltce opisující polokruh.
Malíř byl trpaslík. Neváhala ho tak nazývat, dokonce to slovo pronášela s nádechem uspokojené krutosti. Svěřila se mi, že ani po tolika letech ji neopustily hloupé myšlenky na jeho adresu, například si pořád říkala, jaké to asi je, když člověk vsedě nedosáhne nohama na zem. A pořád si prohlížela jeho ruce, ty baňaté a trochu legrační prsty, které přitom dokázaly vytvořit zázraky. Byl to jediný muž, nad nímž si paní A. se svými sotva sto šedesáti centimetry mohla dovolit vyčnívat, ale měl tak rozsáhlé a intenzivní kouzlo osobnosti, že nakonec se tím převyšovaným cítila stejně vždycky ona. Když se s ním stýkala, sedávala v salonu upraveném na ateliér, mezi obrazy a rámy, vracela se v duchu do dob, kdy ji Renato bral s sebou, aby ve sklepích a na půdách pátrali po vzácných a zanedbaných antikvárních kouscích.
„To byl asi dudek,“ tipnul si malíř onoho rána na konci srpna.
Byl to mrzout a poslední dobou to s ním bylo čím dál horší, ale paní A. si zvykla to ignorovat. Kdysi, řekla mi, se vila hemžila galeristy, přáteli a svlečenými dívkami, která stály modelem. Teď už tam docházely jen čtyři paní a střídaly se v péči o něj, všechny byly cizinky a žádná dost krásná na to, aby byla zvěčněna na plátně. Paní A. věděla, že malíř skoro celé dny myslí jen na to, co bylo, že už skoro nemaluje, že je sám. Zrovna tak jako ona.
„Snad vím, jak vypadá dudek. Tohle bylo něco úplně jiného,“ odsekla mu suše.
Malíř malým skokem sesedl z křesla a zmizel ve vedlejší místnosti. Paní A. začala přejíždět očima po salonu, jako by ho dost dobře neznala. Její nejmilejší obraz ležel na zemi, nedokončený. Znázorňoval nahou ženu sedící u stolu, krásná ňadra se nepatrně rozbíhala, růžová barva širokých bradavek měla mnohem sytější tón než okolní kůže. Před ní čtyři ohnivě červené broskve a nůž, s nímž se je snad chystala oloupat. Ale neudělala to. Zůstávala navěky nehybná a čekala na vhodnou chvíli.
„Byl to jeho nejkrásnější obraz. No a toho dne ho dokončil před mýma očima, během půlhodiny. Řekl mi: ‚Jsi tady tím svým autem? Tak to si ho můžeš odvézt.‘ Udělal to ze soucitu, to je jasné. Kdybych ho o něj požádala, nedal by mi ho. Jenže on pochopil, jak se věci mají. Dřív než kdokoli jiný, dřív než doktoři. Pochopil to skrze toho ptáka. Vrátil se do salonu s malými koženými deskami a položil mi je do klína. ‚Byl to tenhle?‘ zeptal se. Okamžitě jsem ho poznala, s tím bílým peřím zahnutým dolů. On prý žádného neviděl už léta, přinejmenším od jednasedmdesátého. Myslel si, že už vymřeli. A místo toho ten pták z ráje přiletěl zrovna ke mně. Takhle mu říkají, rajka, pták z ráje, ale nosí smůlu. Řekla jsem mu: ‚My dva už jsme staří. Jakoupak můžeme mít smůlu?‘ A to jsem právě před pár dny rozbila zrcadlo. Ale malíř se panečku úplně rozběsnil. ‚K čertu se zrcadlem!‘ křičel. ‚Ten pták přináší smrt!‘“
Jednou jsem se Nory zeptal, jestli někdy vážně uvěřila té historce s předzvěstí. Odpověděla mi otázkou: „A ty?“
„Samozřejmě že ne.“
„Hm, já samozřejmě ano. Mám ten dojem, že mezi náma dvěma bude vždycky tenhle rozdíl.“
Bylo už pozdě večer, Emanuele spal a my jsme v poklidu uklízeli kuchyň. Nechali jsme na stole otevřenou láhev vína, skoro do půlky plnou.
„V čem ti nejvíc chybí?“ zeptal jsem se.
Nora o tom nepotřebovala přemýšlet, je zřejmé, že odpověď v duchu hledala už sama. „Chybí mi způsob, jakým nám dodávala odvahu. Lidi jsou na odvahu tak skoupí. Chtějí se jen ujistit, že jí má člověk ještě míň než oni.“ Dlouze se odmlčela. Nedokážu určit, jestli jsou ty její odmlky spontánní, anebo je odměřuje jednu po druhé jako herečka. „Ona ne,“ dodala, „ona nám vždycky fandila.“
„Nikdy jsi mi neřekla, o čem jste si povídaly celou tu dobu, co jsi ležela.“
„Povídaly jsme si hodně?“
„To teda jo.“
Nora si lokla vína z láhve. Od dobrého vychování upouští jedině večer, když jsme sami, jako kdyby v ní únava a intimita uvolňovaly zábrany. Na rtech jí ulpěla temně rudá stopa.
„Mluvila ona,“ řekla, „já jsem poslouchala. Vyprávěla mi o Renatovi, zmiňovala ho v každém hovoru, jako by byl ještě naživu. Jsem si jistá, že když byla sama doma, mluvila s ním nahlas. Přiznala se mi, že pro něj ještě prostírá stůl, po všech těch letech. Vždycky jsem si říkala, že je to strašně romantický. Romantický a trochu patetický. Jenže ono všechno, co je strašně romantický, je taky patetický, nebo ne?“
Nora a já jsme se v podobných hovorech vyžívali skoro každý večer, zvlášť v prvních měsících po smrti paní A. Byla to strategie, kterou jsme vyvinuli, abychom nepodlehli nejistotě: vraceli jsme se k tomu znovu a znovu, rozpouštěli jsme nejistotu v rozhovoru, až se nám zdálo, že z úst vypouštíme jen čistý vzduch. Paní A. byla jediným skutečným svědkem úkolu, který jsme plnili den za dnem, jediným svědkem pouta, které nás pojilo; a když vyprávěla o svém Renatovi, jako by nám chtěla poradit něco, co se týkalo nás, předat nám instrukce ke vztahu, který byl absolutní a nezkažený, třebaže smolný a krátký. Postupem času potřebuje každá láska někoho, kdo by ji viděl a uznal, kdo by ji potvrdil, jinak hrozí, že si ji spletou s nedorozuměním. Bez jejího pohledu jsme se cítili v ohrožení.
Na pohřeb jsme ale dorazili se zpožděním. Byli jsme nachystaní včas, ale pak jsme zabředli do nějakých bezvýznamných činností, skoro jako kdyby to, co nás čekalo, byla jedna z mnoha povinností, které jsme měli vyřídit. Emanuele byl obzvlášť neklidný, zlobivý, dokolečka se vyptával, co konkrétně to znamená jít do nebe, proč se odtamtud už nikdo nikdy nemůže vrátit. Byly to otázky, na které znal odpověď, záminky, jimiž dával průchod svému vzrušení (první pohřeb: copak to pro dítě také není zdroj údivu?), ale my jsme necítili žádnou velkou ochotu mu vyhovět. Ignorovali jsme ho.
Cestou se rodinný rozvrat dovršil. Nora mi vyčítala, že jsem zvolil tu nejdelší cestu, a já jí začal vypočítávat všechny zbytečné činnosti, jimiž se zdržela, než jsme vyšli z domu, například to, že se malovala, jako kdyby na pohřeb musel jít člověk
namalovaný. Kdyby tam paní A. byla s námi, vytáhla by nějakou průpovídku ze své sbírky a umlčela nás, jenže ona mlčky čekala, chráněná borovým dřevem, na obřad.
Rozpačitě jsme vešli do kostela, kde se shromáždilo víc lidí, než jsem čekal. Pohřební řeč jsem moc neposlouchal, sužovaly mě obavy o auto, které jsem ve spěchu zaparkoval po straně úzké uličky. Představoval jsem si nějaký veřejný dopravní prostředek, jeden z těch venkovských linkových autobusů, jak na mě čeká, protože nemůže projet, cestující, kteří vystoupili a říkají si, kdo je ten kretén, kvůli kterému tam tvrdnou, ale nemohl jsem se rozhoupat, abych vyšel ven zkontrolovat situaci. Unikli jsme závěrečným objetím, protože tam nebyl nikdo, koho bychom utěšili svou přítomností, a možná jsme měli za to, že právo na útěchu máme my.
Emanuele chtěl jít za rakví až k hrobu. Pomysleli jsme si, že je to rozmar, hloupá zvědavost, tak jsme mu v tom zabránili. Pohřbívání není nic pro dítě, a zvlášť tenhle případ nebyl nic pro nás. Jsou situace, které mají být ponechány intimitě rodiny, blízkých přátel, a co jsme byli pro paní A. my? Zaměstnavatelé, o moc víc ne. Smrt přerozdělí role podle pořádku formální důležitosti, vmžiku sešije trhliny v citových pravidlech, které si člověk dopřál za života, a moc nezáleží na tom, že Emanuele byl čímsi nejpodobnějším vnukovi, co paní A. poznala, a že nám, Noře a mně, se líbilo považovat se za její adoptivní děti. Nebyli jsme jimi.
Překlad Alice Flemrová
Vydává nakladatelství Odeon.
Paolo Giordano (1982) se narodil v Turíně, kde také absolvoval univerzitu — věnoval se teoretické fyzice. Za svůj debut
Osamělost prvočísel (2008, č. 2009) získal řadu literárních ocenění, např. Premio Campielo za prvotinu a Premio Strega. Dílo vyšlo ve více než čtyřiceti zemích a bylo také úspěšně zfilmováno. O čtyři roky později vydal netrpělivě očekávaný román
Tělo (č. 2013), jímž potvrdil svou reputaci; próza vyšla ve třiceti zemích.
