Běžec
Běžec se zvolna pustil do zatáčky a přitom se díval, jak se u lávky, z níž nějaká holčička rozhazuje chléb, houfují kachny. Pěšinka přibližně kopírovala okraj jezírka, jen tu a tam se klikatila mezi shluky stromů. Běžec poslouchal svůj vyrovnaný dech. Byl mladý a věděl, že by mohl přidat, nechtěl ale pokazit ten pocit, to vědomí, že si tu v pohasínajícím světle užívá poklidnou námahu, že se hlasy a zvuky celého dne rovnoměrně vyplavují v potu.
Slabounce k němu dolehl hluk dopravy. Holčička si od tatínka brala chléb po kouscích a házela je přes zábradlí, ruku vždycky nechávala otevřenou, jako by někomu ukazovala číslo pět. Na můstku běžec zpomalil. Třicet metrů před ním si to po cestičce vedoucí z parku na ulici vykračovaly dvě ženy. Po trávníku chvatně odhopkal holub, jak se k němu běžec přiblížil a naklonil se do zatáčky. Skrze stromy lemující čtyřproudovou silnici prosvítalo slunce.
Měl za sebou už čtvrtinu stezky vinoucí se kolem západní strany jezírka, když z asfaltky sjelo auto a kodrcavě si to namířilo přes svažitý trávník. Zvedl se větřík, běžec se rozpřáhl a ucítil, jak mu do trička proudí vzduch. Z auta vystoupil muž a kamsi odchvátal. Běžec minul starý pár na lavičce. Skládali k sobě jednotlivé oddíly novin a chystali se k odchodu. Na nedalekém břehu rozkvétala fialová vrbina. Říkal si, že udělá ještě čtyři kolečka, o moc víc už nezvládne. Přes pravé rameno zaregistroval nějaký rozruch, vytržení z normálu. V běhu se ohlédl, zahlédl, jak se starý pár nic netuše zvedá z lavičky, jak auto stojí nemístně uprostřed trávníku a jak směrem k autu zírá žena stojící na dece, ruce zdvižené, jako by jí rámovaly obličej. Otočil se zas po směru běhu a prohnal se kolem cedule, na níž stálo, že park se za soumraku zavírá, přestože nikde nebyly žádné brány, žádný účinný způsob, jak udržet lidi venku. Zavírací hodina tu byla výhradně psychologickou záležitostí.
To auto bylo staré a odřené, pravý blatník mělo na měděno natřený rezuvzdornou barvou, a jak se rozjelo pryč, z výfuku se ozývaly staccatové výbuchy.
Oběhl jižní konec a přitom si prohlédl dva kluky na kolech, jestli mu náhodou jejich výraz nenaznačí, co se děje. Projeli kolem něj, každý z jiné strany, a ze sluchátek, která měl jeden nasazená, se vylinula hudba. Na konci lávky uviděl tu holčičku s tatínkem. Přes vodu se přehnal pruh světla. Viděl, že se teď žena na svahu dívá opačným směrem, k silnici, že se na stejnou stranu dívají tři čtyři další a jiní kolem nich nevšímavě procházejí se psy na vodítku. Viděl, jak ve dvou pruzích směrem na sever proudí jedno auto za druhým.
Žena byla pomenší a obtloustlá, figura přilepená k dece. Otočila se na těch pár lidí, kteří se k ní blížili, a něco na ně křičela, nedocházelo jí, že vědí, že je vyvedená z rovnováhy. Teď už stáli kolem deky a běžec se díval, jak se ji gesty snaží uklidnit. Žena měla hrubý, zastřený hlas, udýchaně se zajíkala a polykala slova. Nerozuměl, co říká.
Na úpatí mírného kopečka byla pěšinka rozměklá a mokrá. Tatínek se podíval směrem ke svahu, ruku nataženou před sebe a dlaní nahoru, holčička si pečlivě vybrala pár kousků chleba a otočila se k zábradlí. Tvář jí samým soustředěním ztuhla. Běžec se přiblížil k můstku. Jeden muž ze skupinky kolem deky sešel k pěšince a vyběhl po schodech, které vedly nahoru na ulici. Držel si ruku na kapse, jako by se snažil zabránit, aby mu z ní něco vyletělo. Holčička chtěla, aby se na ni tatínek díval, jak hází chleba.
Deset kroků za můstkem si běžec všiml, že k němu z úhlu míří nějaká paní. Držela hlavu na stranu, jakoby tázavě, nadějně, jako turista, který se hodlá zeptat na cestu. Přibrzdil, pomalu se otáčel, takže byli tváří v tvář, i když pomalounku couval po pěšince a nohama přitom udržoval běžecké tempo.
Zeptala se ho vlídným hlasem: „Viděl jste, co se stalo?“
„Ne. Vlastně jsem viděl jen to auto. Asi tak na dvě sekundy.“
„Já jsem viděla toho chlapa.“
„A co se teda vlastně stalo?“
„Šla jsem už pryč, s kamarádkou, co bydlí přímo tady přes ulici. Auto jsme zaslechly, až když přejíždělo obrubník. S rachotem vjede na trávník. Vyskočí z něj otec a popadne chlapečka. Nikdo nestihne zareagovat. Skočí do auta a jsou pryč. Já řekla jenom: ,Evelyn.‘ A ona běžela rovnou k telefonu.“
Přešlapoval teď na místě a ona přišla ještě blíž: žena středního věku s bezděčným úsměvem.
„Znám vás z výtahu,“ řekla.
„Jak víte, že to byl jeho otec?“
„Takovýchle případů je přece všude kolem plno, ne? Pořídí si děti, než jsou na to připravení. Nevědí, do čeho se pouštějí. Jeden problém za druhým. A pak se rozejdou nebo otec začne mít opletačky s policií. Copak to všude v jednom kuse nevidíme? Nemá práci, bere drogy. Jednoho dne se rozhodne, že má právo vidět svoje dítě častěji. Chce střídavou péči. Celé dny nad tím dumá. Pak za ní přijde, pohádají se a on rozmlátí nábytek. Matka vysoudí zákaz styku. A on se musí držet od dítěte dál.“
Podívali se směrem ke svahu, žena tam stála na dece a vzrušeně gestikulovala. Jiná žena jí držela pár věcí, svetr, velkou plátěnou tašku. Nějaký pes se plavně rozeběhl za racky pod cestičkou, ti se zvedli a zase se usadili o kus dál.
„Koukněte se, jak je tlustá. To taky vidíme pořád víc. Mladé ženské. Nemůžou si pomoct. Mají k tomu holt dispozice. Jak dlouho bydlíte u nás v baráku?“
„Čtyři měsíce.“
„Taky jsou případy, kdy přijdou a začnou střílet. Zvlášť ti, co s tou ženskou předtím žili na psí knížku. Nejde jenom tak vyškrtnout jednoho rodiče a čekat, že se všecko vyřeší. Vychovávat děti není žádná legrace, i když je člověk dobře zajištěný.“
„Ale jistě to nevíte, že ne?“
„Viděla jsem je oba a viděla jsem to dítě.“
„Říkala něco?“
„Nestihla to. Popadnul kluka a naskočil zpátky do auta. Podle mě úplně zkameněla.“
„Seděl v tom autě ještě někdo jiný?“
„Ne. Hodil kluka na sedadlo a byli pryč. Viděla jsem to celé. Chtěl střídavou péči a matka byla proti.“
Byla neodbytná a pomrkávala do světla. Běžec si vzpomněl, že ji jednou viděl v prádelně, jak si s týmž omámeným výrazem skládá prádlo.
„No, koukáme se tu na ženskou, která je úplně bez sebe,“ řekl. „Ale ani bývalého partnera, ani odloučení od dítěte, ani soudní zákaz styku z toho vážně nevykoukám.“
„Kolik vám je?“ zeptala se.
„Třiadvacet.“
„Tak to o tom ještě víte houby.“
Její ostrý tón ho překvapil. Pořád přešlapoval na místě, nepřipravený a nervní, a cítil, jak se mu z hrudi rozlévá horkost. Přes obrubník se překodrcalo policejní auto a všichni u deky se na něj ohlédli. Žena se málem zhroutila, když policista vystoupil z auta a vydal se ke skupince nacvičeným rozvážným krokem. Zdálo se, že by se nejraději propadla skrz deku do země, načisto zmizela. Vydala ze sebe jakési zkroušené zakvílení a všichni k ní přistoupili blíž s rozpřaženýma rukama.
Běžec té chviličky využil a z rozhovoru se utrhl. Vrátil se ke svému okruhu a snažil se znovu trefit ten pravý souběh kroku i dechu. Za stromy na druhé straně jezírka projel s truchlivým zatroubením služební vlak. Na jižním konci běžec zahnul se stísněným pocitem do táhlé zatáčky. Viděl, jak si ta malá holčička vykračuje za tatínkem po úzké cestičce vedoucí k východu. V dálce nalevo od sebe viděl na trávníku druhé policejní auto. Skupinka lidí se rozcházela. Přeběhl můstek a rozhlížel se po té paní, s níž předtím hovořil. K rozházenému chlebu se ve vachrlatých řadách sjížděly kachny.
Ještě dvě kolečka a nechá toho.
Přidal a přitom si pořád hlídal tempo. První policejní auto odjelo i s tou ženou. Viděl, že protější konec parku je už prázdný a pozvolna se noří do tmavého stínu. Doběhl zatáčku s vědomím, že od něj nebylo správné takhle konverzaci utnout, i když na něj ta ženská tak vyjela. Z mělké vody trčel dopravní kužel. Běžec vběhl na můstek.
Po několika metrech posledního kolečka změnil směr, otočil se do svahu a postupně zpomaloval, až přešel v chůzi. O dveře policejního auta se opíral policista a mluvil s posledním svědkem, ten stál k běžci zády. Kolem svištěla auta, některá už s rozsvícenými světly. Když se běžec přiblížil, policista zvedl oči od zápisníku.
„Promiňte, že ruším, ale chtěl bych se zeptat, co říkala ta paní. To dítě odvezl její manžel nebo nějaký její známý?“
„Kolik jste toho viděl?“
„Jenom to auto. Modré, jeden blatník přemalovaný. Čtyřdveřové. Poznávací značky ani značky auta jsem si nevšiml. Toho chlapa jsem zahlídl jen letmo, šel tak nějak nahrbeně.“
Policista se vrátil k poznámkám.
„Neznala ho,“ řekl. „Nic jiného nám říct nedokázala.“
Druhý muž, ten svědek, se napůl otočil a tak tam teď všichni tři lehce nervózně postávali v podivném kroužku a vyhýbali se navzájem pohledem. Běžec měl pocit, že se zapletl do jakéhosi choulostivého soupeření. Kývl neadresně na pozdrav a vrátil se na pěšinu. Dal se zase do běhu, utíkal teď jako o překot, lokty švihal jako zběsilý. Na vodě sedělo bez hnutí hejno racků.
Pro dnešek měl splněno. Zastavil se a s rukama na stehnech se hluboce předklonil. Po chvíli se zvolna vydal po pěšince. Policejní auto bylo pryč a přes trávník se táhly stopy po pneumatikách, tři dvojité obloukové rýhy plné mazlavého bláta. Vyšel na ulici a přes nadchod pokračoval k řadě osvícených obchodů. Neměl jí vůbec odporovat, ať už byla ta její verze sebeučesanější a sebenepravděpodobnější. Jenom se je oba snažila chránit. Čemu člověk raději uvěří — když dítě odtáhne vlastní otec, nebo když to udělá kdosi, kdo se zničehonic vynořil z neznáma, ze zlého snu? Díval se po ní před jejich domem, na lavičkách tam za teplých večerů sedávala spousta lidí. Pokoušela se tu událost protáhnout v čase, vtisknout jí povědomé rysy. Copak by člověk raději věřil v nějakou náhodnou postavu, v člověka mimo lidskou představivost? Zahlédl ji, jak sedí pod dřínovcem napravo od vchodu.
„Ještě jsem vás tam hledal,“ řekl.
„Musím na to pořád myslet.“
„Mluvil jsem s tím policajtem.“
„Protože když jsem se na to dívala, vlastně mi to nedocházelo. Bylo to úplně neskutečné. Podle mě v tom bylo víc násilí, než kdyby se střílelo. Jak ten chlap popadnul to dítě. A ta chudinka ženská se na to koukala. Jak to mohla čekat? Připadala jsem si hrozně bezmocně a divně. Viděla jsem, že ke mně jdete, a řekla si, že si s někým musím popovídat. Vím, že jsem hrozně plácala.“
„Byla jste úplně v pohodě.“
„Sedím si tady a pořád si opakuju, že ty základní prvky jsou bez diskuse. Auto, chlap, matka, dítě. To jsou jednotlivé dílky. Ale jak zapadají dohromady? Mezitím jsem se nad tím stihla zamyslet a chybí mi vysvětlení. Ve vzduchu se otevřela díra. Přibližně takový to asi dává smysl. Dneska v noci neusnu ani omylem. Byla to prostě jedna velká hrůza.“
„Ona toho muže poznala. Byl to nabeton otec. Sdělila policii veškeré detaily. Odhadla jste to vlastně na chlup přesně.“
Opatrně se na něj zadívala. Náhle jako by začal sám sebe vnímat z odstupu, jak čpí potem a lapá po dechu, že v oranžových trenýrkách a roztrhaném a sepraném tričku vypadá jak z kresleného vtipu, zmocnil se ho pocit, že v tom výjevu ani není přítomen, že se na něj dívá odněkud ze skrytu. Nasadila ten podivný ztrápený úsměv. Poodstoupil, pak se naklonil a podal jí ruku. S tím se rozloučili.
Vešel do bílého vestibulu. V těle mu hučela ozvěna běhu. Stál, čekal a hlava se mu lehce točila únavou a žízní. Přijel výtah a dveře se klouzavě otevřely. Vzhůru jel srdcem budovy sám.
Překlad Petr Onufer
Vydává nakladatelství Argo.
Don DeLillo (*1936) je obecně považován za jednoho z největších amerických spisovatelů současnosti. Napsal patnáct románů a tři divadelní hry; česky zatím z jeho díla vyšly romány Bílý šum (The White Noise, 1985, česky 1997), Podsvětí (Underworld, 1997, č. 2002), Padající muž (Falling Man, 2007, č. 2008), Bod Omega (Point Omega, 2010, č. 2010), Prašivý pes (Running Dog, 1978, č. 2011) a Cosmopolis (Cosmopolis, 2003, č. 2012). Don DeLillo je držitelem řady prestižních amerických i mezinárodních literárních ocenění, jako například PEN/ Faulkner Award, National Book Award, Library of Congress Prize či Jerusalem Prize. Žije poblíž New Yorku.