Židé a slova

V čase i mimo něj Židé se zajímají o čas od pradávna. Všechny civilizace mají hluboký zájem o vlastní minulost, a mimo jiné i díky tomu se stávají civilizacemi. Biblická vyprávění a talmudické příběhy, rabínské diskuse a sefardská poezie, díla židovského osvícenství a chasidské tradice společně s moderní vědou a literaturou dohromady představují bohatství, které se nijak neliší od dědictví jiných kultur, i když se nepochybně utvářelo o trochu déle. Hebrejská vyprávění o stvoření, naše „Na počátku“, první rodina, příběhy odehrávající se před potopou a po ní, potopa sama — to vše se v mnohém podobá babylonským, asyrským a řeckým mýtům. Monoteismus je možná naším specifickým kořením, ale jídlo je to univerzální. A Genesis zase tolik monoteistická není: v textu se to hemží prvotními božstvy a přemoženými démony. Co byla zač Tehom, jež se objevuje už v Genesis 1, 2 a obecně je chápána jako „propastná tůň“ či „propast“? Podezřele připomíná babylonskou Tiámat, bohyni chaosu a moře. Je Tehom pozůstatkem pohanské bohyně, která měla stále ještě dost sil, aby se vetřela do Bible? Kdo byli velicí netvoři přivedení k životu čtvrtý den stvoření a proč jsou mezi ostatními božími tvory zvlášť jmenováni? Kdo byl Livjátan? Livjátan. Právě on od nepaměti podněcoval obrazotvornost, od Thomase Hobbese přes Hermana Melvilla až k Pirátům z Karibiku. Temné a hrozivé věty z knihy Jób musely otřást nejednou dětskou myslí: „Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne. Ať ji zatratí, kdo zaklínají den, ti, kdo dovedou vyburcovat livjátana.“ Jen považme, co si museli dětští čtenáři představovat! Třeba malý Isaac Bashevis Singer, kráčející poprvé přelidněnými ulicemi Varšavy směrem k zeleným břehům řeky v doprovodu svého světáckého kamaráda Borucha-Dovida.

 „To je Visla,“ vysvětlil mi Boruch-Dovid. „Teče až do Gdaňsku.“

„A pak?“

„Pak se vlévá do moře.“

„A kde je Leviatan?“

„Daleko, až na konci světa.“

Tak knihy příběhů přece jen nelhaly. Svět je skutečně plný divů.

 V Isaacových (byť zřejmě ne v Boruch-Dovidových) očích se tyto divy rodily v knihách. Až později se promítly do skutečného života, podněcovány slovy, jež se vynořovala z hlubin paměti, probouzeny kouzlem literárního textu stejně mocným jako kouzlo Livjátana. Ze všech skvělých učenců, kteří během let ovlivnili naše čtení Bible, vzpomíná historička z naší dvojice nejraději na četbu Umberta (Mošeho Davida) Cassuta a Jechezkela Kaufmanna, kteří nás učili hledat pod těsným monoteistickým biblickým korzetem pohanské, modlářské a mytické stopy. Jejich učení svůdně vplynulo do našich sekulárních hodin biblických studií. Ukázali nám, jak lahodné může být kritické myšlení. Chceme tím říci, že židovská minulost je provázaná s minulostí jiných národů. Již v době, kdy Josephus Flavius, rodným jménem Josef ben Matitjahu, napsal v prvním století o. l. řecky své dějiny Židů, bylo jasné, že dějiny všech národů se neustále protínají. Ignorovat univerzální témata by mohl pouze zarytý kulturní separatista. „Lid, který přebývá odděleně, nepočítá se mezi pronárody?“ Ale no tak, Bileáme. Počítal se mezi ně neustále a ony počítaly s ním. Právě jedinečnost židovských dějin a jejich zvláštnosti přivedly Židy do styku s tolika dalšími národy, kulturami a myšlenkami. Jsme národem s daleko rozsáhlejšími dějinami než zeměpisem. Jako pradávní předchůdci Forresta Gumpa se záhadně objevujeme na každé důležité křižovatce v historii Blízkého východu a Evropy. Naše jména, slova, myšlenky a úvahy dnes vyplouvají všude na povrch. V Americe existují Betlémy, v Berlíně se vám vybaví Moabité, v Hong Kongu žijí Rebeky. Jako by na všem ulpěl náš dotek. A přece zůstávali po staletí Židé, ze svého vlastního rozhodnutí, mimo dějiny. Diasporní rabíni tíhnoucí k mesianismu, kteří konec židovského exilu ztotožňovali s koncem samotného času, strávili svůj život v očekávání, že co nevidět zaslechnou troubení k Poslednímu soudu. Na některých místech se Židé nechávali pohřbívat s klacíkem v ruce, aby se mohli prohrabat pod zemí do Jeruzaléma, až Mesiáš zatroubí na svůj roh. Někteří se dodnes snaží žít jen podle svého kolektivního vnitřního chronometru. A mnozí další se dočkali krutého probuzení, když do jejich židovského času hrubě vtrhlo dvacáté století se sionismem, marxismem, sekularismem, moderním životním stylem, smrtí z rukou Waffen SS.

Židovské zacházení s časem nám někdy připadá současně geniální i podivné. Jsou chvíle, kdy se zdá, že se starodávné kyvadlové hodiny vzpurně přetáčejí a dělají piruety. Podívejme se na dva skutečně nadčasové Židy, proroka Zacharjáše a Alberta Einsteina. Zacharjáš předpovídal, že brzy „nastane den jediný, známý jen Hospodinu, kdy nebude den ani noc“, bude večerem i polednem, létem i zimou. Na druhou stranu Albert Einstein změnil naše chápání času tím, že jej coby faktor začlenil do své teorie relativity a prohlásil: „Jediným důvodem existence času je to, aby se všechno nedělo zároveň.“ Nechtěli bychom se tu do hloubky zabývat einsteinovským časem a prostorem a jejich vzájemným působením, ani kdybychom to dokázali, protože jeho teorii relativity nepokládáme za vysloveně židovskou (kromě její jednoznačné chucpy). Místo toho se chceme na okamžik zastavit u biblického smyslu pro posvátno. Možná vás překvapí zjištění, že v Bibli neexistuje „svatá země“ a že jediným posvátným místem je Chrám v Jeruzalémě, Svatá hora Boží. Existují v ní ovšem mnohé „svaté časy“. Během posvátných dní byl lid — bez ohledu na stav či pohlaví — zván k účasti na „svatém čtení“. V Talmudu se z hebrejštiny, v té době už v běžném životě nepoužívané, stal „svatý jazyk“. Když proto Židé přišli o Jeruzalém a jeho Svatou horu, mohli si s sebou do hořké diaspory odnést své nehmotné a na konkrétním místě nezávislé svátosti: jazyk, četbu a neustále a útěšně se opakující kalendář „svatých časů“. Ne že by Židé kdy měli jednotnou filozofii času. Mají jich několik. Čas na sebe například mohl vzít cyklickou podobu. Kazatel to vystihl nejlépe:

Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.

Velmi realistický pohled. Okouzlující a elegantní znuděnost Kazateli přesto nebránila v tom, aby důkladně zapracoval na své poezii. Verši prosvítá jeho jedinečné básnické umění a říká nám: „Hleďte, to je nové!“ Jsme si jisti, že jejich autor — tradičně za něj bývá považován Šalomoun, i když jeho slovník naznačuje pozdější období — byl sebevědomým básníkem a předpokládal, že si ho následující generace zapamatují. A také zapamatovaly. Zcela zaslouženě. Nejspíš vás napadá, proč si myslíme, že Kazatel byl muž. Když můžeme domnělé autorství Písně písní připisovat ženě, proč by nemohla napsat i další knihu stojící v biblické knihovničce? Nazvěte to třeba intuicí ostříleného čtenáře, něco nám však říká, že jde o mužský text. Ta malátnost a znavenost světem, to požitkářské zoufalství spojené se sebevědomou blazeovaností jsou ryze mužské, a také celkem aristokratické rysy. Je dost možné, že to byl sám Šalomoun. Pro Izraelity, kteří tvořili před Kazatelem, ani pro židovské spisovatele po něm však nebylo pojetí času jako čehosi bezvýznamného vůbec příznačné. Myslíme si, že zůstává netypickým dodnes. Dokonce i vídeňský terapeut Viktor Frankl, jenž přežil Terezín a Osvětim a přišel o všechny své milované, použil ve své knize Člověk hledá smysl (1946) víckrát slovo naděje než slovo zoufalství. Také Míša v Jákobu Lháři od Jurka Beckera říká v ghettu sobě i druhým: „Mluvit o budoucnosti dává smysl.“ Po holocaustu nepřišel novodobý Kazatel. Přišly sebevraždy. A také jedinci, kteří prohráli bitvu o smysl čehokoli. Po Osvětimi však již nikdo nenapsal nic, co by se podobalo biblickému „pod sluncem není nic nového“. Vnímat dějiny jako opakující se a cyklické už nebylo možné.   Zaměřme se tedy na lineárnost. Její moderní, post-osvícenecké pojetí naši současníci dobře znají. Spějeme vstříc zářné budoucnosti, nebo se možná beznadějně řítíme k člověkem způsobené katastrofě, nebo (což se v současnosti zdá méně pravděpodobné) vcházíme na rovnou, donekonečna se táhnoucí pláň představující konec dějin. Jsou to tři strany téže moderní mince. Jde o lineární chápání času v sekulárním smyslu, sledující spojnici mezi minulostí všeho lidstva a budoucností, jíž jsme sami strůjci. Žádné nadpozemské konečné stanice tu nenajdete. S mytickou či náboženskou linearitou se to má trochu jinak. Její počátek a konec nadpozemské jsou. Ve starověkém Řecku existovaly mýty o prosté rané lidské existenci (pozdější autoři ji nazvali Arkádií) a slastné posmrtné říši, konci časů, zvané Elysium. Bylo by logické domnívat se, že k nim najdeme jasné hebrejské protějšky. Není snad Rajská zahrada obdobou toho prvního a Izajášův „konec dnů“ paralelou druhého? Ráj z knihy Genesis je nepochybně srovnatelný s jinými mýty o počátcích lidského věku. Ovšem židovská konečná stanice je mnohem spornější. Když Izajáš hovořil o „konci dní“, neměl na mysli řecké Elysium, a už vůbec ne křesťanský Druhý příchod, či Armagedon a Poslední soud. Izajášova vize se odehrává na zemi, politika stále ještě hraje důležitou roli a život je pořád fyzickou existencí. […] Překlad Lenka Bukovská a Mariana Fisher   Vydává nakladatelství Paseka.