Ctít Joyce i po Trávníčkovi
V zářijovém Hostu publikoval Jiří Trávníček esej s názvem „Zůstat Homérem i po Joyceovi“. Vymezuje se v něm vůči modernismu, jmenovitě proti Joyceovi, Proustovi a Musilovi. Stručně řečeno, jejich díla se podle něj nedají číst. Hlavní potíž spočívá v tom, že se neucházejí o čtenářovu zvědavost tak jako klasická vyprávění: nerozvíjejí fabuli, přešlapují na místě. Padne podezření, že taková literatura nepočítá se čtenářem jako s partnerem, ale pouze coby se svědkem autorova exhibování. „Jde o víno snobů a expertů,“ shrnuje Jiří Trávníček.
Nebudu zde hájit Joyce, Prousta nebo Musila jako takové ani jejich čtenáře, přestože by si to všichni zasloužili. Má vlastní zkušenost zdánlivě potvrzuje Trávníčkův soud: nedočetl jsem ani Odyssea, ani Muže bez vlastností a z Hledání ztraceného času jsem asi jako většina z nás přečetl jen Svět Swannových, ten s chutí. Souhlasím, že na proslulosti těchto děl mají větší podíl akademici než sami čtenáři, ačkoli i těch se najde dost. Přesto si myslím, že závěry, které z toho Trávníček dělá, nejsou na místě. Vedle zbytečně posměšných formulací a obvyklého vyhrocení celé věci čistě pro potřeby argumentace mě dráždí hlavně tento výrok: „To nejhorší přichází až po nich (rozuměj po Joyceovi, Proustovi a Musilovi, pozn. JN). Jejich pozdější a pozdější následovníci už totiž rozkládají, ale nepříliš vědí co, proč a k čemu. Naučili se modernismus jako svůj mateřský narativní jazyk, aniž by si uvědomili, že tento jazyk žádným samostatným jazykem vlastně není.“
Jak tomu rozumět? Kdo jsou tito následovníci? Jiří Trávníček zmiňuje jen Alaina Robbe-Grilleta a francouzský nouveau roman. Má pravdu, je-li někde modernismus dotažen k nepříčetnosti, je to právě tady. Jenže z Robbe-Grilleta si už udělal legraci kdekdo, v knize Spisovatel a jeho přízraky dokonce i Ernesto Sabato, sám přesvědčený modernista.
Kdo dál tedy patří mezi Joyceovy následovníky? Pár jmen se mi vybavuje. Tak třeba Gabriel García Márquez v jednom rozhovoru říká, že Odyssea četl třikrát, ve španělštině, angličtině i francouzštině, a že mu byl velmi užitečný, co se jeho vlastního psaní týče. Také pro další Jihoameričany generace boomu měl modernismus zásadní formativní význam. Julio Cortázar v románu Nebe, peklo, ráj nijak nezastírá, že je Odysseem detailně poučený, a není divu, že tento báječný román podnítil studie, které ho s Odysseem srovnávají. Anebo João Guimarães Rosa, nejdůležitější autor brazilské literatury dvacátého století — jeho opus magnum Velká divočina: Cesty bývá kritikou přímo označováno za latinskoamerického Odyssea. Takto by se přitom dalo pokračovat dlouho — v Severní Americe bychom asi těžko mohli minout zčásti joyceovského Williama Faulknera, mezi své tři nejdůležitější zdroje řadí Joyce dokonce i Cormac McCarthy…
Existuje totiž i opačný pohled. Jiří Trávníček tvrdí, že to nejhorší přichází po modernismu a ještě jeho vinou. Moje čtenářská zkušenost praví, že po modernismu přichází to zdaleka nejlepší a přímo jeho zásluhou. Na rozdíl od literární kritiky, která ráda polarizuje, a zvlášť na rozdíl od programové literární kritiky, která neustále produkuje umělé opozice, má totiž literatura sama úžasnou schopnost syntetizovat; nejinak tomu bylo s modernismem. Pokud formální, stylistické a epistemologické výboje takového Odyssea přispěly mimo jiné k tomu, že obohatily všechny tři zásadní, přestože tak odlišné latinskoamerické romány dvacátého století, proč by někdo měl Odyssea označovat za ztroskotání? Myslím, že lépe to chápal jeden z těch dotčených, Marcel Proust: „Každé dílo musí být považováno jen za nešťastnou lásku, jež osudově předznamenává další.“