Telecí léta má český slam už za sebou

Za dvanáct let, co se Slam poetry v Česku koná, vzrostl zájem o soutěž i kvalita soutěžících. Čím si popularitu slamu vysvětlit? Vidím to jako přirozený vývoj. Telecí léta má český slam už definitivně za sebou. Ve finále ale za ten dnešní boom vděčíme zřejmě několika málo lidem, především z řad interpretů, kteří domácí scénu obohatili o nové přístupy i experimenty, třeba Metoděj Constantine, Anatol Svahilec, Ondra Hrabal, Barbora a další, a přitom už byli poučeni první generací špičkových českých slammerů, jako jsou Bohdan Bláhovec, Jakub Foll, Jan Jílek nebo Bio Masha. Tato nová generace přinesla do českého slamu velkou pestrost spojenou s neoddiskutovatelnou kvalitou a zaháčkovala si široké publikum. A řekl bych, že v roce 2015 se už dá mluvit o nástupu třetí generace. Najednou je možné produkovat ve větších městech každý měsíc minimálně jeden velký poetry slam, což ještě před pár lety bylo možné jenom párkrát do roka. Přibylo také pár šikovných pořadatelů, kteří pochopili, že slam poetry může být mnohem víc než jen celostátní soutěž, která se jednou ročně odehraje v deseti městech ČR. Že mnohem zajímavější, i kvalitativně, jsou exhibiční klání, kde se potkávají především ostřílení borci. Ti se ovšem také musí nějak objevit, je to tedy taky trochu o schopnosti takového borce rozpoznat a vsadit na něj tím, že jej angažujete. Od roku 2014 tak slam proniká i do regionů a měst, kde předtím neměl žádné zázemí. Zúročují se také léta mravenčí práce z objíždění všemožných festivalů. A nejradostnější je na tom ta přirozená symbióza — jak to baví slammery, diváky, kteří se rychle množí, i organizátory. Je česká slam poetry (kromě názvu) v něčem specifická? Rozhodně v tom, že se vyvíjela od bodu nula. Že nekopírovala žádné zahraniční vzory, ale učila se z chyb a omylů, objevovala vlastní principy tvorby i techniky. Oproti zahraničí je v ní mnohem více improvizace, ale v současnosti zase vládnou spíše pevné texty. A také v tom, že drtivá většina českých slammerů tvoří jen pro slam a nemá jiné literární ambice. A ten název zase tak špatně není. Slam poetry nazýváme žánr jako celek, poetry slamem konkrétní večer jakožto klání.

Tomáš Kůs, zdroj: archiv Hosta

Jak se od roku 2003 proměnilo publikum a jeho očekávání? Na začátku to byly spíš přehlídky exotů, dnes už mají lidé asi jiné nároky… Mám to štěstí být od samého počátku u toho, čili ty první rozpačité roky si moc dobře pamatuji. Tím, že do slamů vstupovali často naprosto nezasažení interpreti, z toho bylo nejednou dost ujeté panoptikum. Z kterého se ovšem postupně vynořovala kvalita, až se poměr sil zcela převrátil. Dodnes nechápu, jak je možné, že ruku v ruce s tímto procesem šlo i publikum. Uspořádal jsem nepočítaně slamů, ale na každém dalším stejně žasnu, jakou má slovo moc. Jak je možné, že v narvaném klubu měsíc co měsíc publikum v počtu kolem 200 lidí ani nedutá a soustředěně vnímá výkony slammerů, včetně adekvátních reakcí — spontánního potlesku, smíchu nebo i hrobového ticha? To je mystérium, které se v poezii, jak ji u nás běžně známe, jinak neobjevuje. Liší se — když pomineme důraz na performanci — slamující básník od toho píšícího? Pokud se bavíme o textové stránce, tak rozhodně ano. Slamový text si nemůže hrát na žádné jinotaje, vše musí být rozklíčovatelné takzvaně „z první“. Vejde se do něj mnohem více hry s jazykem, rytmem i významem, ale zároveň ustojí i drobné literární diletantství. A pak je tady onen magický moment, kvůli kterému nás poezie láká. Z výše uvedených důvodů se tento moment u slammera odehrává teď a tady, vzniká a zaniká přímo na pódiu. Je opakovatelný pouze při dalším vystoupení, ale také může narazit na naprosto jiné přijetí, protože funguje pouze v interakci s publikem. Víte o nějakém případu, kdy se slammer posunul ke „klasické“ poezii nebo naopak? Performativně zaměření básníci, kteří píší klasickou poezii, se v prvních letech ve slamu objevovali a dokonce měli dobré výsledky: Marian Palla, Jaromír Typlt, Tomáš Míka, Básník Ticho, Tomáš Vtípil… Ale v době, kdy šlo ještě více o exhibici než slam, byly tak nějak vytlačeni a dnes už u nás slam poetry představuje takové specifikum tvorby, že asi není návratu zpět. Několik úspěšných slammerů ale také ukončilo „kariéru“, protože se chtěli věnovat klasické poezii. Zdá se mi, že slam využívá oproti psané poezii mnohem víc humor. Jak to? Dobrý slam nemůže být neinteraktivní. S publikem je třeba navázat komunikaci, což lze udělat mnoha způsoby — dokonce už o tom vyučujeme na workshopech. Humor je z logiky věci tím nejpřirozenějším, po čem slammer sáhne. O to víc si ale cením tichých, nenápadných momentů, které se ve slamu objeví. Sám jste také básník — ovlivnila nějak zkušenost se slamem, jeho organizací a publikem vaši tvorbu? Absolvuji tak tři slamy měsíčně a pracovně se slamem žiji prakticky neustále. Je podivuhodné, že do tvorby „klasické poezie“, až na pár asociací, které vás třeba napadnou při nějakém vystoupení, mi to vůbec nezasahuje. Někdo slam nazývá platformou poezie, já už jej hrdě přirovnávám k žánru.