Po Devětaosmdesátém

Navazování nitě Nedaří se mi navázat nit. Vím, co všechno chci v téhle knize mít, ale nedaří se mi začít. Vlastně pokračovat v již napsaném. Když nit konečně navážu, nedokážu ji navléci do stejné jehly, jakou jsem ušil svou předchozí knihu — Devětaosmdesátý. Myslel jsem si původně, že budu prostě jen pokračovat tam, kde jsem skončil. Mezitím ale — řečeno s básníkem a nikoli bez patosu — „změněn svět!“ K lepšímu i k horšímu, ale určitě důsažněji, než když jsem se před pěti lety vracel v Devětaosmdesátém k tomuto „roku zázraků“ a k tomu, co z něho bezprostředně pošlo. Ohlížet se za rokem 1989 dnes (a dopisuji tuto knihu koncem roku 2014), po pětadvaceti letech, je cosi docela jiného, a to nejen proto, že jubileum svádí k bilancím. Ta doba se nejen o pět let vzdálila, ale mnohé je docela jinak. Je to, jako kdyby se „mužové 28. října“ Karel Kramář, krátce první předseda vlády, nebo Alois Rašín, první ministr financí samostatného Československa, pokoušeli posvítit si na počátky samostatného státu po pětadvaceti letech. V jejich případě by to bylo v roce 1943… Nehledě k tomu, že se oba pánové toho času nedožili, tehdy, uprostřed Protektorátu, měli naši předkové docela jiné starosti. Šlo o všechno, včetně přežití státu před pětadvaceti lety založeného. Zároveň se v tom roce už začal rýsovat protektorát nový: v prosinci toho roku vedl Edvard Beneš v Moskvě více než vstřícná jednání o postavení československého státu v nastávající sféře sovětského vlivu ve střední Evropě — ačkoli ho od toho západní spojenci odrazovali. A to se ještě nevědělo, že už na jaře 1939 naznačoval Beneš sovětskému diplomatovi — vstřícně k probíhajícím geopolitickým úvahám o evropském prostoru mezi Německem a sovětským Ruskem — ochotu vzdát se Podkarpatské Rusi… Vidím teď po pětadvaceti letech zřetelněji, jak mnohé z toho přelomového roku a z let bezprostředně následujících, kdy jsem byl předsedou české vlády, ovlivňuje to, co se dnes kolem nás děje. Vyjevuje se mi to s odstupem možná i proto, že už třetím rokem nejsem „v politice“ (Devětaosmdesátý jako první knihu o roce 1989 jsem psal ještě jako senátor). Dnes je — jak do omrzení opakuje rabín největší moudrost světa — všechno jinak. Budu muset šít jinou jehlou.

Dal jsem si prostě příliš dlouhou pauzu. Přerušit předchozí podrobné líčení událostí z konce roku 1989 a začátku roku následujícího (ano, přetrhnout nit toho vzpomínání), a nadto se snahou lépe jim porozumět, bylo větší riziko, než jsem si myslel. Pro čtenáře i pro toho, kdo vypráví. Určitě také přibylo toho, na co jsem zapomněl. Přitom paměť, paměť jakkoli přerývaná, útržkovitá, zaujatá a s mezerami, je to, co tu chci nabídnout především. Promluv, paměti — vyzývá nabádavě autobiografický román Vladimira Nabokova: přinejmenším jeho titul se na mou situaci náramně hodí. Osobní paměť kladu tu proti oficiální historii — nakolik totiž paměť jednotlivcova může být ne-li korektivem, tedy určitě svéprávným doplňkem historizujících paušalizací s jejich dodatečnou snahou dotvářet to, co se stalo, do interpretujících příběhů. V angličtině či francouzštině čteme zřetelněji memory a mémoire jako opozita history a histoire, dokonce se spolu rýmují. Nejsem historik, ale ani ekonom, jsem jen pamětník, a co povážlivějšího, jsem aktivní účastník tehdejších dějů. Řekne se proto zcela určitě, že jsem osobně zaujatý. Snažím se nicméně být „angažovaným pozorovatelem“ (le spectateur engagé, jak se píše o Raymondu Aronovi, nejpřednějším „veřejném intelektuálovi“ 20. století). Držím si názory z té doby — a držím je dnes dokonce silněji. Ovšemže jsem také zestárl. Tím hůř se mi daří plynule navázat a vůbec srovnat krok s dnešními časy nečasy. Nejde mi zkrátka navléknout tehdejší nit do dnešní jehly. Když se mi to občas podaří, kusy dějů, které mám sešít, k sobě nepasují: „strakatá kajda“, jakou nosí Shakespearovi šašci a blázni, vzniká mi pod rukama a nezbývá než doufat, že mi bude přesto v knize aspoň trochu slušet. Nejenže jsem po těch letech jiný, ale všechno je opravdu nějak jinak. Něco se stalo, něco se mezitím stalo i s námi — a není to vždy k dobrému. Nebo se to cosi důležitého teprve v posledních letech vyjevuje? Kdy se to tedy zvrtlo? Už někdy v tom dvouapůlročním období, ve kterém jsem byl aktérem a o kterém mám teď především psát? Nebo jsme vstoupili nějak špatně už do těch prvních dnů, týdnů, měsíců a let? Nemohu nenavázat událostí z května 2014, z doby, kdy tuto knihu dokončuji: ve volbách do Evropského parlamentu jsme skončili, my Češi a bratia Slováci, v žebříčku podle volební účasti na posledních dvou místech mezi osmadvaceti účastnickými státy. S nápadně velkým odstupem za ostatními. Oproti průměru ostatních členských států Evropské unie se u nás a na Slovensku vypravila k urnám méně než polovina voličů. Kromě okázalého nezájmu o věci veřejné to něco znamená. Přitom politické reprezentace obou států nepřistupovaly k Evropské unii (k eurozóně!) stejně, slovenský vztah byl a je mnohem vstřícnější. Čeští a slovenští občané jsou však ve vztahu „k Bruselu“ na tom velmi podobně. Nejspíše ovlivněni tím, co prožili ještě spolu v předcházejících desetiletích. Je to ona path dependency, jak se říká: jsme poznamenáni, někdy přímo určeni cestou, kterou jsme prošli. Také o tom, o této závislosti na minulosti, bude tato kniha. A jde to hloub. Podle výzkumu z jara 2015 se u nás 55 % lidí o politiku vůbec nezajímá. Heuréka — konstatuje jeden ze sedmi komentářů —, máme vysvětlení, proč je pro 55 % občanů nejdůvěryhodnějším politikem v zemi Andrej Babiš. Vidím a slyším, že kdekdo se dnes ptá podobně. Co se to děje? Co se to proboha děje? — doplňuje mě kolega, právní teoretik Jiří Přibáň; nad některými jevy přímo ustává schopnost exaktně jim porozumět v kategoriích standardní sociologie či politologie. Jde o celkový pocit, že něco je špatně. Přitom se neumíme na to na všechno, na všechnu tu naši nepatřičnost i nepatřičnost světa kolem nás, ani pořádně zeptat. Neumíme, anebo si to spíše zakazujeme? Abychom se snad nedozvěděli, že lepší už to nebude, že se nám totiž z myslí vytrácejí jakékoli představitelné alternativy? Chybějí nejen političtí nositelé, ale i myslitelé takových alternativ. Nejen u nás. Boris Buden, chorvatský módní kulturní kritik a filosof, jak je uctivě nazýván, napsal celou knihu o „postkomunistickém marasmu“, rozuměj především kulturním, kulturně identitním. To bych uměl taky — silná, mediálně patřičně rezonující slova. Ale co dál? Slovním siláctvím si i u nás ulevují mnozí, ale úleva je to vždycky jen dočasná… Neberu v potaz revolucionáře, kteří by chtěli staré poměry prostě zrušit a změnit všechno a naráz, třeba i silou, případně nastolit jakousi vševládu všech. Dopisuji tuto knihu v roce pětadvacátého „výročí Listopadu“: uvozovky značí těžké rozpaky nad tímto oficiózním výrazem. Máme dosud v krvi alergii na onu falešnou dějinnost, ve které nás režim před devětaosmdesátým — jak na to kdysi poukazoval Václav Havel — postrkoval od oslav jednoho výročí k druhému. Žili jsme tenkrát, řečeno jazykem filosofa Jana Patočky, nikoli „malé“, natož „velké dějiny“ — ten čas znamenal spíše „žádné dějiny“. O to významnějším přelomem zdál se být listopad 1989, kdy jsme byli najednou postaveni doslova doprostřed dějin, do otevřených situací vyžadujících jednání: volbu a rozhodnutí a odpovědnost za ně. Spíše než že jsme mohli, jsme najednou jednat museli. Byla to doba naděje, že jednání ve prospěch obce by mohlo znovu, jako tenkrát, v časech řecké polis, „zakládat čest a dobrou pověst navěky“. Kdo si dnes troufá pyšnit se takovou ctí a dobrou pověstí? A o to problematičtější zdá se být teď kóta, ze které se rozhlížíme a ohlížíme dnes: rok 2014 a ovšem už i rok předcházející někteří označili jako moment „zlomu“ v dosavadním polistopadovém vývoji u nás. To, co bylo před pětadvaceti lety započato, jako by dnes procházelo dosud největší zatěžkávací zkouškou, mnozí mluví a píší o devalvaci, ne-li o destrukci, o „konci listopadových dějin“. O „konci polistopadového konsenzu“, o „zborcení zavedených pořádků“, o „největší krizi hodnot od listopadu 1989“ — cituji titulky seriózních novin tištěných i internetových… Nebo ještě jinak — slovy Tonyho Judta, která lze beze zbytku použít i na naši situaci: „Úrodu dosavadních let od roku 1989 sežraly kobylky.“ Nenaplnila se sice předpověď mayského proroctví o konci světa v posledních dnech roku 2012, ale jako by se stalo. Bylo zpochybněno směřování země do podoby liberální parlamentní demokracie a právního státu s tomu odpovídajícími institucemi, dělbou moci a její kontrolou systémem „brzd a rovnováh“. Znejistěno je zároveň každodenní fungování občansky silné demokratické společnosti, kritická účast členité a aktivní občanské veřejnosti. Politika ve svém prvotním výměru — jako vyjevování konfliktů a jejich usmiřování hledáním a nalézáním souhlasu v rámci legitimně ustavených tří mocí ve státě — se stává pro jedny obchodním artiklem, instrumentem na soustředění a utilitární využití moci. Takto názornou doplňkovou čítankou k proslavenému Machiavelliho spisu, od jehož vydání v roce 2013 uplynulo kulatých pět set let. Pro druhé je politika cosi, co je třeba prostě (dnes věru nadužívané politicky zlidovělé slovo ve veřejném životě) a jednoduše vymýtit. „Budeme dělat správná rozhodnutí, ne politiku“ — slibuje rezolutně na plakátu před podzimními komunálními volbami roku 2014 jistá aktivistka nikoli strany (toto slovo je dnes vykřičené), ale „hnutí“ ANO. A věru s patřičným úspěchem u voličstva. Prostě to za nás zařídí. Teprve v tomto zlomovém momentu, povšimli si mnozí, u nás symbolicky skončila éra Václava Havla, už sice zvěčnělého, ale do té doby stále přítomného — teprve tehdy ustal jeho duchovní patronát, aby přešel, jakoby balzamovaný, už jen do kulturní paměti. Martin Putna s odvoláním na svatováclavskou ideu zmiňuje v této souvislosti konec charismatu „posvátného krále“… Čekají nás napříště naopak spory o Havla — tedy také spory o to, co zosobňoval, jaký zakládající ideál našeho novodobého občanského státu znamenal, jaké své „druhé tělo“ nám odkázal (Jiří Přibáň připomíná středověkou ideu „dvou královských těl“, přičemž to druhé, sociální, přežívá do věčnosti po onom fyzicky odešlém). V politice teď u nás po „králi“ panuje „šéf“. Soustředil ve svých rukou moc hospodářskou, politickou i mediální, aby dnes splynuly do nerozlišitelnosti; to, co tu bylo předtím, tedy i „za Havla“, označil za „jeden velký bordel“. Přičemž si z tohoto radikálního odmítnutí předešlého, které tak dobře zní s marketingovou ozvěnou, vzal svůj stále rostoucí podíl na moci. V hnutí ANO triumfálně pozdvižen v parlamentních volbách roku 2013, na jejich základě od roku 2014 ministrem státní kasy, tentýž rok už samozřejmým vítězem třebaže chatrných evropských voleb, v podzimních volbách komunálních ovládl regionální metropole i Prahu. Dnes je z něj nejpopulárnější politik v zemi, lifestylové časopisy píší o jeho „šarmu“. Obratně medializován jako Velký Čistič nabývá charismatu vůdce. Stát a politiku ztotožnil Andrej Babiš se zájmy své firmy Agrofert, „sám sobě kmotrem“, jak o něm říká prostořeký Kalousek. A vládní koalice, jejíž je hnutí ANO částí, se tomu „v zájmu politické stability“ přizpůsobuje a její poslanci na jaře 2015 hlasují pro podporu pěstování řepky olejky, ze které Agrofert vyrábí biopaliva. Že byla doba od listopadu 1989 něco jako systémový omyl, lze číst i z postojů sociálních demokratů. Stále se v prvním plánu ideologicky vymezují vůči předchozí vládě pravice, která je ovšem dnes příliš snadným terčem. Její pád iniciovaný kauzou „Nečas—Nagyová“ umožnil nástup populistické, politiku si ošklivící ne-politiky.

Petr Pithart, autor: Michal Reiter

Petr Drulák, ideolog české zahraniční politiky roku 2014, hovoří o revizi „havlismu“ a jeho „lidskoprávním atlantismu“ (a filosof a sociolog Václav Bělohradský mu v podobně zaumných souslovích přizvukuje). Občanská a politická práva a svobody, jež musí stát garantovat a jež lze proto vysoudit podle procesních pravidel, se tu směšují s právy sociálními, ve skutečnosti nikoli se svobodami, ale s vymoženostmi. Těch se lze dožadovat, politicky je vymáhat, když na ně společnost ekonomicky má a když existuje politická vůle je poskytovat, ale nelze je vysoudit jako subjektivní práva, jako svobody. Nepřípustně se bagatelizuje rozdíl mezi tím, co vždycky smím (činit), a tím, co někdy mohu (dostávat). To všechno — například — v zájmu lepších obchodů s Čínou, to abychom se vyhnuli povinnosti demokratů kritizovat zdejší porušování občanských a politických svobod. Ve jménu jakoby vyšší kategorie lidské důstojnosti budeme mlčet o potlačených svobodách a chválit růst životní úrovně čínských dělníků… Prezident republiky se na vlnách takové řeči jede v říjnu 2014 do Číny „poučit“, jak — dle jeho slov — „stabilizovat společnost“. A ministr zahraničí se oficiálně zříká Havlova duchovního přítele dalajlámy. Tibetské vlajky na radnicích obcí a měst, jeden z posledních zcela spontánních projevů solidarity s utrpením mimo nás, budou teď tedy úředně svěšovány? A čínská ambasáda si to zkontroluje? Komunisté, jediná větší konsolidovaná strana, s největší členskou základnou — na rozdíl od zcela erodované ODS a rozpolcené sociální demokracie —, jsou v odsudcích polistopadového vývoje vehementnější a jdou ve svých nejperverznějších vyjádřeních ještě dál. Jali se revidovat i naši starší minulost: sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969, na protest proti všeobecné rezignaci po sovětské okupaci, nebylo nic jiného než důmyslně připravená provokace a Milada Horáková — soudí Marta Semelová, poslankyně KSČM (a učitelka na základní škole) — byla oběšena oprávněně, neboť se přece ke svým zločinům před soudem přiznala… Kdo se k těmto skandálním soudům dokáže postavit jinak než pohrdlivým zatracením komunistů, mávnutím rukou nad jejich „bejvávalo“? Význam Palachova činu, onen „hořící keř“, odzíráme ve filmovém příběhu z produkce americké kabelové a satelitní televize HBO až po téměř půlstoletí. Až když k tomuto tématu, k příběhu, v němž Palachův čin osamoceně hájí advokátka Dagmar Burešová, přistoupili polská režisérka a mladý scenárista-debutant, který zná tu dobu nanejvýš z pilného studia. Jako kdybychom chtěli sami naši aktivně žitou minulost raději vytěsnit, aby nás tolik neznepokojovalo její srovnání se současností. V tomto ohledu by bylo ono fiktivní Kramářovo či Rašínovo ohlédnutí po pětadvaceti letech varovné. Chyběly by už jen dva roky do vyhlášení tzv. košického vládního programu, v návaznosti na československo-sovětskou smlouvu „o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci“, dohodnutou v prosinci roku 1943 v Moskvě za trpné účasti Edvarda Beneše (v roce 1918 ministra zahraničí tehdy samostatného Československa). Jako „program Národní fronty“ byl košický vládní program čímsi jako „velkým odmítnutím“ první republiky. Nejen jejích konkrétních politických poměrů, ale parlamentní formy republiky s volnou soutěží politických stran a tedy také s opozicí; popřením občanského státu s živou, to jest kriticky účastnou občanskou veřejností. Únor 1948 to odmítnutí už jen stvrdí, zabetonuje. Co tu po čtvrtstoletí máme dnes my z Československa zúženého do národního státu „Česko“? Po více než tisíciletých dějinách zůstali jsme ve státním domě — jakkoli měnil tvar, velikost, formu i panovníky — poprvé sami. Všude kolem jen střepy zrcadel — do té doby zpytavých očí našich bývalých spolubydlících, skrze které jsme se viděli ještě i jinak než jako narcisové přepadávající z euforií do depresí a zase zpátky. Demokracii zakotvenou v ústavě sice máme, ale — Jiří Přibáň připomíná Tocquevilla — neosvojili jsme si ji jako životní formu. Ponecháváme si i nadále nedůvěru ke státu, který jsme si tak slavně umínili znovu budovat. A máme tu ovšem málo výkonnou, leckdy však krutou verzi kapitalismu volného trhu a nostalgii po shovívavém, pohodovém šizeníčku někdejšího státního socialismu. Přesněji řečeno, máme o cosi víc kapitalismu, ale bez zbytečně prý přísných pravidel, a pořád tak trochu zbytkový socialismus jako nepřiznávaný „regresivní pud“. Vykazujeme tolik bezmocnosti vůči grázlům, ale i tolik otrlosti vůči těm nejbezradnějším, nejubožejším. Před listopadem 1989 a nějaký čas po něm jsme ještě spoléhali na to, že svoboda slova umožní tohle všechno po společné dohodě pojmenovat, kontrolovat a postupně napravovat. Máme tu svobodu, ne že ne, ale nevytvořili jsme veřejný prostor, ve kterém by svobodně vyslovená slova rezonovala s jednáním aktivních občanů — protože jenom takoví dokážou měnit poměry. A dál už jen příznakové jevy: Méně a méně se ženíme a vdáváme. Neslavíme také státní svátky, vlajka na soukromém domě je skoro trapas, demonstrujeme (a občanskou svobodou budiž nazvána i občanská neposlušnost) stále méně, místní referenda anulujeme jedno po druhém nedostatečnou účastí… Do toho naříkání jsou slyšet střízlivé hlasy jistěže soudných ekonomizujících lidí pravého středu, že se nám nikdy nedařilo lépe. Když vyrukují s čísly, se spotřebou, s prodlužujícím se věkem, s počtem aut atd., mají pravdu. Tím hůř. S pocity nepatřičnosti, nejen mými, ta čísla sotva pohnou. Je to jistě také možná odpověď na všechny nářky a lamentace: máme se příliš dobře, nejsme ničím ohroženi, proto všechna ta lhostejnost k tomu, co se kolem nás znepokojivého děje. Hédonistická bezstarostnost, anebo už celková lhostejnost, indolence, netečnost? Lhostejnost k obecnímu, tj. k širší obci. Jako by už nešlo o momentální znechucení, dočasnou únavu nás, jednotlivců, ale o kulturní zvyklost, povahový rys národa. To dnes chlácholivě tvrdí psycholog Cyril Höschl: takoví jsme byli vždycky. Ze starých cestopisů lze prý vyčíst, že už před staletími byly v našich severních hvozdech nápadné rozdíly v čistotě a pořádku mezi českou a německou vesnicí. A taky v kradláctví, dlužno dodat. […]   Vydává nakladatelství Academia.