Obrana moderny a jejího čtení

Psaní kritik a recensí je ošidná věc, někdy se vám nějaká kniha dostane do rukou příliš brzy, abyste byli schopni ji pochopit a napsat kritiku hodnou muže citu — jindy se tak stane pozdě. Toto se mi přihodilo u knihy Borgesův svět Václava Cílka (klidně bych mohl napsat kursivou vše), která vyšla v roce 2008. Chtěl bych ji sejmout i oslavit zároveň, neboť autorovo ležérní vytahování mi leze krkem a do duše mi promlouvá jeho erudice, nadšení a láska ke knihám. V době, kdy tato kniha vyšla, zvláště v letech 2005 až 2007, se na stránkách Tvaru a Hostu objevovaly články na téma „literární kánon“. Borges i Cílek svůj osobní literární kánon uvádějí na svých borgesovsko-cílkovských stránkách (to prosím chápejte bez ironie). Také jsem byl jako mnoho jiných požádán časopisem Host, abych uvedl svou představu literárního kánonu.

K úvahám o kánonu jsem se vrátil po osmi letech, a jistě ne náhodou napsal ve stejné době svou úvahu Pavel Janoušek. „Prvním razantním krokem […] bylo zrušení kánonu ve formě závazných osnov a přenechávání obsahu výuky jednotlivým pedagogům, respektive školám, které tak získaly i možnost vytvářet si vlastní alternativu kánonu,“ píše Janoušek. Kánon je nutný. Ptal jsem se po hospodách, kdo by tam měl být. Podle odpovědí (Gellner, Seifert, Mácha, Holan, Hrubín) a prostého faktu, že řada lidí v hospodské čtyřce zarecituje jejich básně, soudím, že si málo vážíme svých prosaiků.

Naprosto souhlasím s Janouškem v otázce: „Proč by osvojování kánonu mělo zůstat respektovanou součástí literární výchovy?“ Odpovídám stejně jako on, být musí. A také by pro střední školy mohl být prospěšný kánon středoevropské a neevropské literatury, sestavení jakéhosi kompendia, které děcka seznámí se jmény jako Edvard Stasiuk i Osamu Dazai. Ale tato jména jsou záležitostí expertů, nebudu se zlobit, když zde nějaké bude chybět.

Vracím se k tomu, protože diskuse o kánonu, která před osmi lety v Hostu probíhala, vyšla vniveč. Je to škoda, protože učební předmět česká literatura se stále těší nebývalé prestiži. V americkém středním školství (a možná nejen tam) se literatura omezila na Shakespeara a čeští žáci aktuálně zpochybňují význam čtení Babičky co povinné četby (v kánonech tehdy v Hostu ji uvedl nejeden autor, ale co s tím). Otázku, co jim nabídnout jiného, jsem řešil ve svém kánonu — ale nyjčko mě trápí jiná věc: navzdory tomu, že postmoderna padla — každý stále zpochybňuje všechno. Jde o všeobecný útok na kánon.

V tomto ranku nelze opominout dílo Harolda Blooma Kánon západní literatury (1994, česky 2000). Ve skupině dvaceti šesti autorů, které Bloom považuje za klíčové, je opravdu jen málo těch, které by jeho následovníci mohli vynechat. Na mou duši, nechci nikoho stavět do popředí, Bloomovo dílo je především polemické, v tom je jeho hodnota, nikoli ve výčtu těch či oněch. Na jedné straně se vyhraňuje proti relativismu (či z něj vystupujícímu multikulturnímu dogmatismu, kterého si můžeme povšimnout v posledním desetiletí i v českém milieu) postmoderních dekonstruktivistů, levicově angažované literární vědy nebo feminismu a domnívám se, že i konservativního neoliberalismu. Slovenský recensent knihy Martin Hudymač upozorňuje, že Bloom identifikuje tyto rozličné skupiny, které se snaží „zrelativizovat hodnoty a zrušit tak kánon ve jménu společenských a sociálních energií“. Na straně druhé hovoří Bloom o úzkosti z vlivu, které musí čelit autoři nastupujících generací. Bloom splétá neviditelná pouta vlivu, který se ostatně může projevit i za sto let — jak jsem četl v úvahách Václava Cílka, anglická poesie kolem Pounda a Eliota nenavazuje na bezprostřední předchůdce, ale na básníky osmnáctého století! Tíha staletí je ovšem neúprosná. Mladý Egon Bondy si kdysi posteskl, jak je obtížné se nejen vyrovnat, ale i seznámit s literaturou předchozích věků. A od té doby uplynulo — považte — více než půl století, kdy regály knihovny-vesmíru zaplnily mimo jiné i knihy Egona Bondyho.

To jsou fakta. Co mě ale roztočí do ruda, a že nejsem člověk rtuťovitý, je takový článek Jiřího Trávníčka „Zůstat Homérem i po Joyceovi“. Ať si zkusí Trávníček číst putování Harolda i Leopolda Bloomových po Teplicích a ještě jednou po Duchcově, ještě mu bude milý universitní campus sektářské skupiny štúdentů Omega nebo opilecký Dublin. Ano, jsem rád, když někdo zpochybňuje ikony, je to zdravé a osvěžující — ale frontální útok je výdech ducha doby. Jaksi je dnes dobré zpochybňovat velké autory moderny — Joyce, Prousta, Musila.

Nyní, v čase extravagantního expresionismu, v době absurdní retrogardy a zaříkání postmoderny má Jiří Trávníček pifku na Joyce a Prousta. Nebudu citovat z jeho článku, bylo by to příliš intelektuální a nehodné muže citu a čtenáře. Napíši pouze to, že není lepší, čtivější a krásnější knihy, než je Odysseus Jamese Joyce. Nemluvě o tom, kolik let zábavy mi dal Proust. Nikdo nemá na to, aby jinými slovy zachytil znovuzvětrastarého barona de Charlus tak jako Marcel Proust — vlastně ano, jen jeden, Joris Karl Huysmans. Hyusmansův román Naruby, stejně jako Joyceův Odysseus a Proustovo Hledání ztraceného času, jsou sérií nekonečných povídek bez zábran. To, že můžeme vnímat jejich příběh jako povídku zastavenou, jako okamžik vzteku nebo nadšení, to je krásné.

Můžeme pominout ambice autora a číst román jinak. A to asi takhle: jako já čtu Lovecrafta jako básníka příběhů, zkuste číst stejně Jamese Joyce. A pokud vám navzdory očekávání nedojde, že Dubliňané jsou nuda, tak jeho Innsmouth je za rohem a vypravěč není Lovecraft, ale Bloom. Všechny tyto romány jsou v povídkách, v jejich nekonečném a rozsekaném vyprávění je jejich síla. Jejich technické motivace jsou mimo. Zatím jsem však neřekl, co si doopravdy myslím: Velká literatura je tak silná, nakolik je ten odpad kolem ní schopen ji posunout. Samotná forma je nepodstatná.

Douška

Jana Eyrová je prostě lovely, ale Babička je mému srdci bližší, takto zhruba na věc nahlíží Václav Cílek v Borgesově světě. Vím, co chce říci, ale vůbec nevím, proč to říká. Nežil jsem totiž v jeho světě a neučil mě jeho učitel nebo učitelka. Zde je samozřejmě vinen učitel, nikoli žák. Cílek má to štěstí, že může s láskou srovnávat, já pochybuji a generace mého syna pošle Babičku i Eyrovou rovnou do prdele.

Vím, proč považuji Prousta, Joyce a Huysmanse za nejlepší autory, zcela intuitivně je spojuji (pochopil jsem později, že baron de Charlus je des Esseintes). Existují stovky dalších dobrých knih, nejsem čtenářolog. Jak stárnu, čtu si častěji před spaním Aloysia Bertranda než Frantu Gellnera a Sherlocka Holmese častěji než Čtyřlístek.

Proč tak sveřepě stojím „za svými autory“? Proč se opřu do Jiřího Trávníčka, kterému to může být samozřejmě u prdele? Protože vím a cítím toto: „Většina knih současné literatury boří nějaká tabu, nastavuje zrcadla a nově, pokud možno vztekle interpretuje dobu. Radost a krása je kupodivu nemoderní, ale dlouho trvat nemůže.“

Proust, Joyce a Huysmans nic z toho nedělali, tvořili a part. Autor této věty, Václav Cílek, je takový všeználek a všechnovídek a zde mu to všechno odpusťte. Je přesný.