Vyloučený

Je skutečně nutné přiznat, že Murakamiho román obsahuje i ne(d)opracovaná místa, která ruší čtenářský komfort. Tato místa jsou však „jen“ pohyblivým a zapomenutelným obalem pevně daného jádra textu, které se vyznačuje propracovaností a autorskou péčí. Přesto autora nemůže těšit, že nedostatečně skloubil hlavní a sekundární linie textu, ani to, že nedokázal zabránit tomu, aby některé motivy nebyly viditelně (tedy do očí bijícím) „křovím“.

Nelichotivý začátek recenze však nemůže románu uškodit. Z mého pohledu jde o vcelku zajímavou spekulativní psychologickou sondáž s přesahem k sociologicko-existenciálním otázkám. Navíc, jak na to upozorňuje překladatel a autor doslovu Tomáš Jurkovič, čitelná je i snaha o autorovu kritickou komunikaci s japonským společenským konzervativismem, který je vyjádřen heslem „hřebík, který vyčnívá, bude zatlučen“. V neposlední řadě lze na úrovni příběhu vytvořit i volnou asociaci s dílem Juliana Barnese Vědomí konce (motiv paměti, rekonstrukce života a podobně); na úrovni výrazu je pak možno sledovat i některé heideggerovské filiace.

Základní premisa románu zazní hned v úvodu: „Čtyři kamarádi, s nimiž ho do té doby pojilo dlouhé a pevné přátelství, mu jednoho dne oznámili, že už se s ním nikdo z nich nechce ani vidět, natožpak se s ním bavit. […] Důvod, ze kterého mu něco tak příkrého říkají, mu přitom nesdělili ani jediný. A on sám se jich na něj zeptat neodvážil.“ Murakamimu pak nepůjde o roztahání této premisy do komplikovaného příběhu, ale o její prohloubení — a to v rámci psychologicko-existenciální sféry. Důsledky Tazakiho nevysvětleného odmítnutí určují jeho osobnost i nazírání na svět. V tomto bodě lze sledovat soustředěnou autorskou práci s kompozicí, narací a časovými rovinami. Murakami funkčně odkrývá minulé pocity v konfrontaci i komplementaci se současnými, postupně je přibližuje, z čehož vzejde jednotná linie referující o síle minulé zkušenosti, jež tvoří přítomnou osamělost Cukurua. Cukuru Tazaki v mládí prochází úplnou vnitřní přeměnou, ztrácí svou integritu, ztrácí sebe samého, není schopný navázat vztahy s lidmi, zejména se ženami, zažívá svou nicotnost a bolestně pociťuje svou „bezbarevnost“. Až jako šestatřicetiletý se sblíží se Sárou, která v jeho životě vystupuje jako iniciační prvek. Tazaki pochopí, že jediná cesta, jak se dopracovat k „příslibům budoucnosti“ s ní, se odvíjí od porozumění minulosti a důvodu jeho vyloučení. Sára totiž cítí Cukuruův vnitřní problém a odmítá se s ním milovat, dokud si tyto rány minulosti nevyléčí. Tazaki se rozhodne pro cestu za svými kamarády a žádá o vysvětlení, toho se mu i dostává, ale jeho zpracování a zapracování do rozvrhu jeho „osvobozené“ přítomnosti a dalšího žití není zcela bezproblémové. Závěr románu zůstává otevřen, Murakami mu nedopřeje laciné „šťastné ukončení“, naopak, i když se problém Tazakiho minulosti projasnil, tíživá tonalita vyprávění zůstává klíčovým prvkem těchto pasáží. Román se jakoby vytrácí do ztracena, což je v kontextu jeho tematického zření vlastně příznakovým a funkčním prvkem.

Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování, přeložil Tomáš Jurkovič, Odeon, Praha 2015