CzechLit v kontextu — Literární centrum je nutné!

Magda de Bruin Hüblová, která v Nizozemí krom jiných aktivit spolu s manželem provozuje literární agenturu Pluh, jednu z mála literárních agentur orientovaných na českou literaturu, ve svém komentáři „CzechLit — méně je více!“ novému CzechLitu vytýká řadu věcí. S mnohými výtkami musím coby šéfredaktor CzechLitu souhlasit, s jinými nikoli. V obou případech se však nelze vyhnout kontextu; znovu je třeba poukázat na neutěšenou situaci v oblasti propagace a prezentace české literatury. Základní teze přitom zní: Bez fundamentální systémové změny se nehneme.

Na post šéfredaktora Portálu české literatury, jak se říkalo dnešnímu CzechLitu (nově jsme zvolili stručnost a jasnost, kteréžto zásady se ostatně měly týkat nejen názvu, nýbrž i celého nového webu), jsem nastoupil v lednu 2015. Tehdy jsem měl jen malé povědomí o tom, jak Česko prezentuje svou národní literaturu: z titulu svého autorství jsem čas od času přišel do styku s Ministerstvem kultury (vyslání na knižní veletrh v Lipsku), jindy s Institutem umění (rezidenční pobyty v Krakově a Budapešti), výjimečně pak s Českými centry (čtení v Českém centru Budapešť). Portál české literatury jsem vnímal jako kuriozitu, hračičku nějakého hračičky, který baví sebe a okolí splétáním složitých navigací na webu, jehož grafická podoba odkazuje k počátkům internetu. Domníval jsem se, že jde o web nadšenců, ani by mne nenapadlo, že může jít o ministerský projekt. Smysl stránky jsem viděl především v tom, že mnohé musela potěšit: kdo se cítil být spisovatelem, tomu se udělala radost tím, že se skrze Portál české literatury aspoň trochu formálně pasoval na spisovatele, když se mu přidal medailonek do sekce „Autoři“. V zásadě jsem proti takovému fungování neměl výhrad, šlo o milý důkaz, že jsme skutečně národem holubičího a medailonkovitého zaměření. Stručně: rozuměl jsem tomu, ale státnický rozměr projektu jsem postrádal. K čemu stát potřeboval tento Portál? Nevěděl jsem. Na otázku, jak Česko propaguje svou literaturu, jsem si v duchu instinktivně (a opět v zásadě bez námitek — vnímal jsem to jako český kolorit) odpovídal, že v zásadě nijak.

Nyní se píše říjen, od mého nástupu do funkce šéfredaktora Portálu české literatury alias CzechLitu už tedy uběhla pěkná řádka měsíců, jistě dost dlouhá doba na to, abych na výše položené otázky našel stručné a jasné odpovědi. Především se to samozřejmě týká otázky, k čemu stát potřebuje portál CzechLit. Leč ani dnes, přestože o něm přemýšlím každý den, kupodivu nevím.

Jednoduše, zdá se mi, že stát, čili za dané situace v první řadě Ministerstvo kultury, ani českou literaturu propagovat a v širším smyslu prezentovat nechce, protože kdyby ji propagovat a prezentovat chtělo — omluvte mou naivitu —, tak by našlo a ustavilo vhodné nástroje k propagaci a prezentaci. Nebo to lze říct ještě jinak: pokud by ministerstvo chtělo českou literaturu propagovat a prezentovat, pak by to bylo vidět. Na mysli přitom nemám ani tak výsledky, které jsou vždy nejisté a často neviditelné (nebo přese všechnu snahu jednoduše nejsou), nýbrž především „zápal“, anglicky a dnes už i česky se tomu říká „drive“. Má systém propagace a prezentace české literatury „drive“? Pokud v systému propagace a prezentace české literatury někdo dokáže krom výsledků zahlédnout i „drive“ a prokáže mi ho, sním chrousta.

Takže si — přestože jsem šéfredaktorem tohoto podniku — kladu otázku, k čemu CzechLit za dané situace a v daném systému je. Činí mne to bezmála zoufalým, ale „můj“ CzechLit (ano, Magdo de Bruin, můj chybující CzechLit), jemuž jsme s kolegou Colingem ve dvou věnovali dost a dost energie, z mého pohledu visí ve vzduchoprázdnu. Nikdo si nás nevšímá, nikdo s námi nemluví. Všichni potenciální, vlastně i všichni jaksi samozřejmí partneři nás nechávají plavat. Nejsme v žádné organizaci v širším smyslu, čili nejsme v žádném systému. Propagace a prezentace české literatury totiž podle mne není funkčním systémem, nýbrž soustavou paralelních subsystémů, z nichž si každý mele to svoje.

Na poli propagace a prezentace české literatury (mluvme pro teď pouze o propagaci směrem do zahraničí) operuje hned několik subjektů, které si — s lehkou nadsázkou řečeno — spíše jdou po krku, než aby spolupracovaly. CzechLit má svého kritika na ministerstvu. Moravská zemská knihovna, která je od závěru loňského roku pověřena realizací vybraných knižních veletrhů, například nedávno skončeného Frankfurtu (mimochodem, česká prezentace prý nic moc, dle jiných tragédie; ale o tom šéfredaktor CzechLitu nic neví, neb do Frankfurtu se organizátor jedné složky propagace české literatury v zahraničí nezve), má svého kritika v CzechLitu. Ten je financován ministerstvem, leč svěřen do gesce Institutu umění, který se z dobrých, sebezáchovných důvodů snaží balancovat na pomezí souhlasu a přísné kritiky, a tak dále, nemluvě o zřetelných kritických hlasech, které zaznívají z profesních organizací či od odborné veřejnosti (viz kupříkladu polemika Jana Němce s Radimem Kopáčem z Ministerstva kultury v Hostu). Ve zkratce lze říct, že levá ruka (kupříkladu CzechLit) neví, co dělá pravá (kupříkladu Moravská zemská knihovna), zmíněné instituce spolu komunikují málem pouze prostřednictvím běžných tiskových zpráv. Jedna ruka často dělá něco zcela jiného než ta druhá, přestože by měly dělat totéž, pokud by jejich konání mělo mít smysl. Ve hře jsou osobní animozity a ambice; co se jedněm jeví jako nesmyslné, jiným vyhovuje: Rozparceluj a panuj. Existence parcel a dobrých vztahů navíc často znamená i přísun grantů. Čistě teoreticky se to může týkat i agentury Pluh.

Obloukem se vracím k hlavní výtce Magdy de Bruin Hüblové z Pluhu (přičemž ani v nejmenším nepomíjím její výtky drobnější), že CzechLit se neúspěšně pokouší chytat příliš zajíců naráz; Magda to formuluje tak, že „stránky udivují neúměrnou šíří záběru“. Souhlasím s výtkou a rozumím nabídce inspirovat se kupříkladu Estonskem, které má stránky přehlednější, stručnější a promyšlenější. Proč ale CzechLit vypadá tak, jak vypadá, a proč si myslím, že by se jeho základní podoba — či koncepce, chcete-li — měla udržet?

Mým původním záměrem, když jsem nastupoval na post šéfredaktora, skutečně bylo zeštíhlení Portálu české literatury; chtěl jsem se přitom mimo jiné inspirovat Estonským webem, na jehož kvality ve svém článku ostatně poukazuje i Magda. V průběhu příprav nového CzechLitu se ale na české literární scéně cosi důležitého pohnulo. Vznikla Asociace spisovatelů, která jedním ze svých hlavních témat učinila právě reformu mnou kritizovaného ne-systému propagace a prezentace české literatury. Základní myšlenka Asociace spisovatelů a později i nově založené pracovní skupiny pro zřízení literárního centra a literárního domu zněla takto: náš ne-systém z nás na poli propagace a prezentace národních literatur činí evropské outsidery; literární centra a literární domy existují ve většině evropských zemí a i u nás už nastal čas pojmout propagaci a prezentaci domácí literatury s rozumem a řádně.

Literární centrum, jehož potřeba je z mého hlediska akutní a jehož teoretické objevení se na scéně mne přimělo ke změně mého záměru, co se CzechLitu týče, by pak mělo celé sféře vrátit právě řádnost, a to formální i obsahovou. CzechLit ve své současné podobě není ničím více a ničím méně než zosobněním mé naděje, že brzy přijde doba, kdy CzechLit plynule vpluje do nově zkonstruovaného funkčního systému, literárního centra — a extenzivní forma CzechLitu, poté, co se naplní ještě kvalitnějším obsahem, pak jako když se najde. Věřím, že přijde vhod. Stejně tak doufám, že budoucí literární centrum převezme grafickou podobu nového CzechLitu; pokud jsme něčemu v CzechLitu věnovali maximum energie, pak to byla právě grafická kvalita.

CzechLit v současné chvíli není po obsahové stránce dokonalý, což souvisí mimo jiné i s jeho podfinancovaností a nedostatkem zaměstnanců (v současné době na CzechLitu pracují na částečný úvazek dva lidé, jak jsem zmínil, já a kolega na anglické sekci — přechod ze starého webu na nový přitom kvůli technické zastaralosti a nekompatibilitě znamenal nutnost vytvořit zcela nový web, čili v zásadě udělat během roku práci, která se na starém webu dělala mnoho let). Magda de Bruin Hüblová má navíc pravdu v tom, že mnohé aspekty nového webu, občas i včetně navigace, působí nedomyšleně. Opět ale tvrdím: celkovou koncepci, jakož i zaměření na polské a německé čtenáře vidím jako cestu správným směrem.

Jen na okraj: Magda se táže po smyslu německé a polské mutace. Tyto dva sousední státy vnímáme jako brány české literatury do zahraničí; roli přitom hraje nejen faktická úspěšnost české literatury v té které zemi, nýbrž — a to především — i náš názor na to, do jakého mezinárodního rámce patří a chce patřit nejen česká literatura, ale i Česko vůbec. Stejně tak považuji za důležité orientovat se nejen na překladatele a nakladatele (což by preferovala Magda de Bruin Hüblová), nýbrž i na čtenáře. CzechLit pod mým vedením chce i dál sloužit všem třem skupinám uživatelů, přestože za daných podmínek je to — dle Magdiných slov — bič, který si pleteme sami na sebe.

Asi je to úděl naivních snílků, že na začátku evidentně trnité cesty volají: Zapomeňme na osobní ambice a teplá místečka, zapomeňme na dobré vztahy, které mají sloužit nám, nikoli věci, zapomeňme na granty, které díky bohu chodí, a pojďme začít pracovat na nějakém řešení. Literární centrum, v němž budou stanoveny jasné cíle a jasné odpovědnosti, literární centrum, jehož regulérní a plnohodnotnou součástí bude CzechLit a v jehož rámci dojde k racionalizaci provozu, by mohlo být odpovědí na naše otázky. Stát, pokud skutečně chce propagovat českou literaturu, musí vědět, co přesně chce propagovat a jak to chce propagovat. Ano — co přesně (koho přesně) a jakým způsobem. Protože toto jasné „co a jak“ v praxi neznamená nic jiného, než že věc najednou dostane „drive“.