Jasné linie a nerudný sedlák
Klíčové bylo, že začaly klesat ceny nemovitostí. Domy neměly žádnou hodnotu, daly se sehnat za hubičku. Sám jsem toho tou dobou celkem hodně skoupil, zatímco lidé měli vysoké hypotéky na miliony korun, ze kterých museli v každém případě platit úroky. Myslím, že bylo důležité rozumět souvislostem, za jakých se věci vyvíjely. Taky samozřejmě stoupala nezaměstnanost, protože konkurenceschopnost Dánska byla tak mizivá. Ať tak či onak, v roce 2017 trh s nemovitostmi zkolaboval, protože víc než značný počet lidí nedokázal nebo nechtěl zaplatit úroky či splátky ze svých obřích hypoték. Banky převzaly domy a byty a lidé skončili na ulici. Problémem bylo, že to neplatilo jen pro několik málo jedinců. Stalo se to statisícům obyčejných dánských vlastníků nemovitostí a několika milionům v celém západním světě. Když nejprve někteří odmítli nebo nedokázali zaplatit, bylo i pro ostatní jednodušší to také neudělat. Možná lidé věřili, že by tím v dlouhodobém horizontu mohli banky udržet pod tlakem, což se jim také podařilo.
Byla zřízena vyšetřovací komise za účelem dohledat interní dokumenty, které by mohly prokázat, že banky během vzestupu v devadesátých a nultých letech radily klientům záměrně špatně. Zdokumentovat to šlo těžko, komise odevzdala silně neuspokojivý výsledek poukazující na úvěry bez pravidelných splátek a hovořila o „obecné náladě v bankách“ a o „nešťastných“ strukturách odměňování, které vytvořil systém bonusů. Potíž byla v tom, že bylo potřeba dokázat, že banky svým klientům radily záměrně špatně. Vznikla řada televizních pořadů, které všechno změnily. Nějaký dokumentarista našel svědka, který zastával vedoucí pozice v několika velkých dánských bankách. Mohl tak prozradit obsah tajných schůzek vrcholného managementu, kde se po roce 2004 otevřeně hovořilo o blížící se krizi a očekávaném propadu trhu s nemovitostmi. Je třeba říci, že nikdo netušil, kde se nachází výchozí bod propadu nebo růstu trhu s bydlením. Mnoho nezávislých ekonomů poukazovalo na různé okamžiky během konjunktury, kdy podle nich trh už dosáhl svého vrcholu, ale pokaždé se ukázalo, že ceny nemovitostí i nadále stoupají. Nakonec je už nikdo neposlouchal. Tehdejší premiér Anders Fogh Rasmussen v jednu chvíli prohlásil, že by ekonomové měli začít psát knihy o tom, co nepřímo naznačil, totiž že růst bude pokračovat navěky. V dokumentárním seriálu vystupovali lidé, kteří v bankách a stavebních spořitelnách pracovali, a nyní připouštěli, že se „bezsplátkové“ úvěry zavedly v naději, že trh opět posílí, ale rychle se zjistilo, že znovu poklesne, a že tato předpověď byla v ekonomických kruzích všeobecně známa. Trh s nemovitostmi se začal hroutit právě v roce 2004, a až tento propad cen vedl k tomu, že byly vymyšleny hypotéky bez pravidelných splátek, díky nimž ceny opět stoupaly až do roku 2007. Banky a stavební spořitelny si ale rychle uvědomily, že růst nebude pokračovat déle než několik málo let.
Tohle zjištění zapříčinilo, že lidé začali být kritičtí a naštvaní úplně jiným způsobem. V minulosti by podobný dokumentární seriál měl jen omezený účinek, ale nyní to bylo jiné. V dalších evropských zemích vznikly podobné pořady a v roce 2017 se ve Francii objevily první případy vypálení bank. Přes půl milionu rozzuřených obyvatel táhlo ulicemi Paříže a vytloukalo výlohy bank, které míjeli. K něčemu takovému sice došlo už mnohokrát předtím, ale ve chvíli, kdy procházeli kolem BNP Paribas na bulváru Saint Michel, se pobočka najednou ocitla v plamenech. Vypálení BNP se nakonec ukázalo ne tak spontánním, jak se zprvu zdálo. Ti, co za ním stáli, patřili do organizace, která byla určitým povstaleckým hnutím a jejíž jméno si nepamatuju, ale která bojovala proti bankám, aby je donutila zrušit lidem dluhy. Jiné organizace v dalších zemích se inspirovaly příkladem Francie a jen o dva měsíce později bylo v Kodani vypáleno hlavní sídlo Dánské banky na třídě Holmens Kanal organizací, která si říkala Občanské právo a později změnila název na Občanskou frontu nebo OBF. V Anglii se zrodily podobné skupiny, stejně jako ve Španělsku, Spojených státech a v Itálii. Po celém západním světě vznikala násilná revoluční hnutí, která nenáviděla banky a politiky odpovědné za celou situaci.
Je třeba chápat, že tohle všechno byl jen malý dílek celé skládačky, protože lidé byli čím dál chudší a zoufalejší. Zdálo se totiž, že krize potrvá donekonečna. Být chudým v Evropě bylo něco zcela nového. Existovaly také další okolnosti, které kromě demografie, globalizace a zhroucení trhu s nemovitostmi hrály zásadní roli. Rozhodně se nejednalo o něco, co by se týkalo jenom Dánska. Šlo spíš o západní fenomén. V období od začátku osmdesátých let do doby těsně před válkou vedla liberalizace finančního světa a zejména daňový systém v Anglii a ve Spojených státech k prudkému rozevírání nůžek mezi těmi nejbohatšími a všemi ostatními. V Americe vlastnilo jedno procento obyvatel čtyřicet procent bohatství celé společnosti. Francouzský ekonom Emmanuel Saez, který mnoho let vyučoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, celé roky tento jev zkoumal a k jeho práci se často odkazovalo. Nositel Nobelovy ceny Joseph E. Stiglitz napsal knihu s názvem Cena za nerovnost, která měla pro povstalecká hnutí na Západě velký význam. Na těchto dvou ekonomech bylo zvláštní, že nešlo o levičáky a ani jeden z nich neměl politický program, který by chtěl za každou cenu podporovat. Stiglitz byl liberál a zastával se volného trhu, což deregulovaný finanční svět znemožňoval. Zmiňuju to proto, že to napomohlo přeměnit zvláštní nenávist vůči finančnímu sektoru v nenávist daleko obecnějšího charakteru ke společenským skupinám, které si v devadesátých a nultých letech během strmé konjunktury vydělaly obrovský balík peněz. Jako kdyby nestačilo nenávidět jen banky. Současně bylo něco zásadně pobuřujícího na tom, že některé z největších světových společností neplatily daně a že je neplatila ani spousta bohatých lidí, protože svoje jmění měli na tajných účtech. Sám jsem o tom tolik nepřemýšlel, ale samozřejmě to z liberálního hlediska bylo pro hospodářský růst zemí nespravedlivé a mělo to na ně negativní dopad. Snažím se vysvětlit, proč povstalecká hnutí ve svém ideovém základě nebyla socialistická. Z dosti velké části šlo o obyčejné, tvrdě pracující lidi, které rozzlobilo přerozdělování majetku ve společnosti. Krize a sociální nepokoje se tak časem vyvinuly v jiný, daleko skutečnější a násilnější konflikt, který se po několik generací nacházel ve spánkovém režimu, totiž v boj mezi jednotlivými třídami.
V Dánsku museli všichni přivyknout nové situaci. Stát blahobytu se do značné míry zhroutil. Ještě jakžtakž fungovaly nemocnice, ale jen když byl člověk v nebezpečí smrti. Jinak byly až po okraj přeplněné starými lidmi. Veřejná správa už neposkytovala žádné služby. Silnice byly plné děr a většina škol byla zavřena, nebo je dobrovolně vedli rodiče, kteří beztak neměli práci. Politici se snažili vyjít občanům vstříc a v jednu chvíli vypracovali návrh na vypořádání mezi bankami a vlastníky nemovitostí, protože si mysleli, že tím dokážou nepokoje zastavit. Banky se měly vzdát té části dluhu, kterou obyvatelé investovali do svých domů a bytů. Jasně si to vybavuju. Došlo k tomu v létě roku 2017. Lidé se shromáždili na Radničním náměstí. Mladí a staří, rodilí Dánové i cizinci, přistěhovalci druhé a třetí generace, muži i ženy, všichni stáli ruku v ruce a čekali na rozhodnutí. Trvalo celou věčnost, než se něco stalo. Konečně se otevřely dveře a předstoupili představitelé politických stran. Výsledek dlouhých jednání měl přednést mladý sociální demokrat. Vypadal nervózně. Vykládal o všem možném. Nedokážu vůbec shrnout, o čem mluvil, ale nakonec, když už čas nedokázal víc natáhnout, řekl, jak se věci mají. Z celkového dluhu slíbily banky lidem odpustit deset procent. Odpovídalo to částce jedné nebo dvou miliard. Pokusil se to prezentovat jako vítězství, ale rychle zjistil, že takhle to nikdo nepřijme. Na celém tomhle divadle bylo cosi iritujícího a povýšeneckého. Dalo se to velice snadno prohlédnout a viděl jsem, že mnoho ostatních si myslí totéž co já. Lidé jsou možná nevzdělaní, ale když se ocitnou v ohrožení, jsou mazaní jako zvířata. Sociálního demokrata vybrali, aby občanům předložil výsledky usnesení, v naději, že to zmírní jejich zuřivost. Šlo o dobrý příklad triku, který fungoval v době konjunktury, ale který nyní neměl žádný účinek, spíš naopak. Přes mručení a křik lidí jsem nedokázal zaslechnout jeho poslední slova. Policie a armáda tušily, že to skončí výtržnostmi, protože kolem schodů do radnice natáhly ostnatý drát, takže se hordy lidí nemohly do budovy protlačit. Někteří na politiky a zástupce bank začali házet Molotovovy koktejly.
Když se ohlédnu zpátky, mám dojem, že se toho večera událo něco důležitého. Myslím, že si většina lidí na obou stranách bojové linie něco uvědomila, ačkoliv samotné linie ještě nebyly jasně definované, anebo přece: Co kdyby radnice v tuto chvíli nebyla zabarikádovaná? Co by se stalo pak? Ten večer dostaly frontové linie jasnější obrysy nejen kvůli závažnosti, která se vznášela ve vzduchu, ale též kvůli tomu, co si všichni mysleli, nebo spíše způsobu, jak o tom přemýšleli. Kdo byli ti naštvaní a kdo ti, co se báli? Kdo byli kati a kdo oběti? Přesně toto rozlišení stanovilo hranici, která rozdělila společnost na dva tábory. Ten večer se přihodilo něco, na co už nikdo nemohl zapomenout. Bylo to v roce 2017, rok předtím, než se všechno propadlo do šílenství, a život se zdál ještě relativně normální. Chudý, ale přece jen normální. Ačkoliv se nepokoje do roku 2017 stupňovaly, vypadala situace ve velkých městech stále daleko lépe než na venkově, kde byla chudoba nesnesitelná. Zemědělci patřili mezi ty, které krize zasáhla nejdrastičtěji. Obrovské plochy půdy ležely ladem, vesnice se vylidnily a změnily v liduprázdná města duchů. Především mladí lidé se naopak začali stahovat do opuštěných venkovských stavení, kde pracovali na polích a žili jednoduchým a soběstačným životem bez většího kontaktu s vnějším světem. Šlo o určitý druh ekologických hipíků ozbrojených samopaly. Byli nesmírně nebezpeční. Venkovské oblasti v mnoha směrech působily jako opuštěná místa, ale aspoň se v nich nedalo narazit na tolik sociálních nepokojů jako ve městech. Venkov, který kdysi platil za průmyslové území pro necitlivé a pustošivé zemědělství, se nyní pomalu proměňoval v pusté, nehostinné oblasti s divoce bující přírodou, do nichž lidská ruka téměř nezasahovala.
Přestal s umělým oplodňováním dobytka v tradičním smyslu slova. Místo toho vzal hrst plnou spermatu, hodil ji kravám na pindu a otřel o zadek. Fungovalo to stejně dobře. Pak s uspokojením zvíře nakopl. Sedlák se jmenoval Thorkild a nenáviděl lidi. Byl malý a podsaditý. Měl dlouhé černé vousy a velké chlupaté ruce, kterými si čas od času prohrábl strniště. Ačkoliv byl sedlákem, neměl rád ani zvířata. Doslova je nesnášel. Neuměla nic víc než kálet a žrát a on kolem těch zpropadených bestií musel zařídit všechno ostatní. Dát jim krmení, vyhánět je ven a zase dovnitř, a taky odklízet jejich zatracená hovna. Když se zvířata vzpouzela, nebo když on byl v mimořádně špatném rozmaru, šlehal je z čisté a nefalšované nenávisti starým jezdeckým bičíkem, a když se nějakému praseti blížil čas porážky, cítil, jak se mu po celém těle šíří úleva. Téměř vděčný pocit, že se už dál nemusí starat a pečovat o tuhle proklatou svini. Býval to okamžik tak nesmírného štěstí, že uvažoval, jestli náhodou skutečně neexistuje milosrdný Bůh. Když se nějaká blbá kráva někde vysrala a on to musel na lopatě vynést ven, očistil si vlastní mysl představou, že jí už za krátký čas prožene hlavu kulkou. Zastával názor, že přese všechno jsou zvířata daleko snesitelnější než lidé, protože ti se porážet nesmí. Těm se dalo jen vyhýbat. Lidé a jejich neustálé tlachání. Už si nepamatoval, kdy naposledy slyšel někoho o něčem mluvit. Bylo mu jedno, co si kdo o čem myslí. Proto si vybral nejlepší možné řešení: izolovat své hospodářství a pole tři metry vysokým elektrickým plotem a za ním ještě řadami vysázených stromů, takže nikdo na jeho pozemky nemohl vidět nebo si tudy proklestit zkratku, na což by si nějací spratci jistě brzo zvykli.
Kdysi se s ním místní obyvatelé snažili spřátelit. V době, kdy si hospodářství pořídil, se u něho zastavila sousedova žena, aby ho přivítala čerstvě upečeným koláčem. Zahlédl ji z okna obývacího pokoje, namířil na ni svou loveckou pušku a hladil spoušť. Při pomyšlení, že by ukončil tento ubohý život, který se tu hloupě usmíval s koláčem a odrážel se v kovových dveřích, se mu tělo třáslo radostí. Nakonec ne milosrdenství, ale čistá kalkulace zisků a ztrát rozhodla, že jen vystřelil do vzduchu, aby ji zahnal pryč. Nedlouho potom ho navštívil místní zemědělec, zřejmě proto, že si chtěl půjčit bagr. Sedlák mu namířil puškou přímo do obličeje a vystřelil, jenže bohužel trefil jen jeho klobouk. Od té doby ho už nikdo nevyhledával. Jediný vztah s okolním světem mu zprostředkovával muž, který od něj kupoval úrodu a maso. V dohodnutých termínech stálo zboží před statkem: konve s mlékem, pytle pšenice nebo mraženého masa a krabice od doutníků, kam měl muž vložit peníze. Proč se sedlák rozhodl žít v osamocení a odkud pramenila jeho nenávist ke všemu živému, nikdo netušil. První roky o něm všichni mluvili, ale jak léta ubíhala a on se neobměkčil, lidé z okolí na něj zapomněli. Kdyby se byl někdo odvážil navštívit jeho hospodářství, přesvědčil by se o tom, že má osm prasat, devět ovcí, dvanáct krav a dva býky, pět koz a dvaadvacet slepic. Na třech rozlehlých polích rostla pšenice a ječmen a uprostřed toho všeho leželo jezírko, kam se zvířata mohla chodit napít.
Je těžké rozhodnout, jestli byl na vině život v izolaci na statku, nuda, nenávist ke všemu živému, sviňské chování zvířat nebo něco jiného, ale v průběhu let se mu dařilo vytvářet stále zvrácenější hospodářství. K žádnému jinému zvířeti Thorkild nepociťoval větší zášť než ke krávě, až mimořádně neinteligentnímu zvířeti, které téměř veškerou svou intelektuální kapacitu spotřebovalo na strávení trávy, kterou přežvykovalo, jak je den dlouhý, aby pak skončila v ubohém vyměšovacím traktu a výkalech. Kráva byla podle Thorkildova mínění to nejhloupější a nejbanálnější zvíře na světě, hloupější než mravenec, který přece jen jako součást větší skupiny dokáže v rámci zvířecích standardů vytvořit působivé obydlí. Krávy neuměly nic jiného než přežvykovat, a dokonce i jejich sexuální nadrženost byla nevalná a triviální. Bylo ubohé sledovat, jak chodily od ničeho k ničemu a jen žraly a kadily. Čas od času, když seděl na terase a pozoroval zvířata, ho znenadání přepadala nekontrolovatelná nenávist, že popadl baseballovou pálku a nějaké náhodné zvíře napadl. Nejednou jeho údery zabíjely a ukončily tak tupý zvířecí život. Bavil se též propracovanějšími potupami, které v průběhu let vynalezl. Na internetu našel stroj, který dokázal slepici oškubat za míň než minutu. Podle etických směrnic pro chov zvířat se měla slepici nejprve useknout hlava a pak se teprve mohla hodit do stroje, ale Thorkildovi byly veškeré etické směrnice ukradené a ve skutečnosti je hrdě porušoval tak důrazně, jak jen to šlo. Proto do stroje házel ještě živé slepice, takže když vyšly oškubané ven, třepotaly se jim na křídlech kousky masa. Byla radost na to pohledět. Člověk by tomu nevěřil, ale slepice skutečně dokážou křičet. Jindy se zas pokusil jednu obzvlášť hloupou, velkou a tlustou svini ukřižovat. Prase se divoce a bouřlivě vzpouzelo a Thorkild ho musel ubít do bezvědomí, než ho položil na kříž a pevně mu k němu přivázal kopyta. Pro legraci zvířeti kolem pasu ovázal bílé prostěradlo, takže se prase podobalo Ježíšovi.
Thorkild žil v samotě na statku pětadvacet let. Dlouhý černý plnovous mu zešedivěl, lebka olysala, chodil shrbeně a klátivě. Ze všeho nejvíc připomínal obrovského starého vypelichaného ptáka. Jednoho dne, když v divokém záchvatu zuřivosti ubil skoro k smrti vepře, protože se vyválel ve vlastních výkalech, Thorkilda ranila mrtvice. Probral se dalšího rána, když ho koza kousla do nohy. Chtěl se posadit a přetáhnout ji, aby si šla po svém, ale zjistil, že se nemůže pohnout. Nehnutě tam ležel ochrnutý čtyři dny. Zvládl tak leda otočit hlavu, aby po ránu mohl z trávy nasát několik kapek rosy. Po týdnu se pomalu dokázal doplazit až do kuchyně svého domu, kde se mu nakonec podařilo ústy otevřít ledničku a povalit na zem něco, co pak zvládl slízat. Muž, který si chodil vyzvedávat zboží, čekal marně. Několikrát se ještě vrátil, ale pak to vzdal. Vzhledem k tomu, že se sedláka bál a neodvážil se ho začít hledat, došel k závěru, že starý nevrlý hospodář změnil odběratele.
A protože statek ležel stranou a všichni na sedláka zapomněli, nikdo nic nepodnikl.
Nerudný sedlák se plazil po zemi jako obrovský červ. Dokázal se nanejvýš vytáhnout na židli, kde proseděl celý den a pozoroval svá pole, jak zarůstají plevelem a květinami, a jak si zvířata postupně dělají, co se jim zlíbí. Žil z toho, že se nasoukal pod krávu a upíjel z jejího tučného vemene. To bídné stvoření si na to dokonce natolik zvyklo, že za ním docházelo, jako kdyby byl jedním z jejích telat. Thorkildovi se podařilo udržet se při životě dvacet let. Jeho zadek a záda vypadaly jako jedna velká rána, protože od doby, kdy ho postihla mrtvice, močil a kálel do kalhot. Zemřel na infekci z ran, která mu téměř rozpustila orgány v břiše. Až do samého konce pociťoval obrovskou nenávist ke všem zvířatům na statku. Jednoho dne, když se plazil po polích a zrovna se dovlekl na shnilé jablko, které strhlo ze stromu některé ze zvířat a nechalo je jen tak ležet na zemi, se sedlákovi zastavilo srdce. Výkaly v jeho kalhotách se smísily s půdou, na které ležel, a vytvořily tak optimální živnou půdu pro jablečná jádra, takže rychle naklíčila. Břicho a záda měl natolik pórovité a rozrušené, že jím mladá jabloň dokázala snadno prorůst. Jak strom rostl a sílil, zvedal ze země mrtvolu napíchnutou na kmeni. Osud tomu chtěl, aby mu krkem až do úst prorostla jedna z větví, na které vyrašilo velké jablko, takže to vypadalo, jako kdyby ho měl uvnitř hlavy. Stromy, jimiž si kdysi sedlák ohraničil svůj pozemek, se rozrostly všude po polích a celá oblast se nyní podobala lesíku, kde mezi mladými a starými kmeny bujela pšenice a ječmen. Na okraji jezírka postávalo několik volavek, které lovily ryby, a čápi se procházeli v mělké vodě a smáčeli si v ní dlouhé zobáky. Dobytek se v průběhu let rozmnožil na skupinku více než třiceti jedinců, kteří se už nevraceli do stájí. V hloučcích spávali v lese a živili se trávou a listím stromů. Tam, kde byl les nejhustší a nejneproniknutelnější, žilo padesát až šedesát prasat. Postavila tu hnízda pro svá selata, která jako malí uličníci dováděla a skotačila v podrostu. Kozy se pokojně procházely a okusovaly trávu a pšenici. Všemožní ptáci se koupali v jezeře, ve kterém se občas večer při západu slunce dalo zahlédnout, jak vyskočila ryba, aby si ulovila komára nebo jiný hmyz.
Teprve dvacet let po smrti nerudného sedláka strhli místní zemědělci zrezivělý ostnatý drát a vstoupili na pozemek, kde hospodář se sadistickým potěšením celé věky bičoval a trápil zvířata. Bylo to, jako kdyby člověk vstoupil do rajské zahrady. Kam se oko podívalo, přecházela zvířata, les připomínal spíše druh deštného pralesa, v němž se keře pnuly po kmenech stromů, a všude kolem se nesl ptačí zpěv, chrochtání, bučení a bečení. Tohle bylo snad jediné místo v celém Dánsku, které působilo zcela netknutě. Žádný lesník nekácel nemocné stromy, žádní lovci nestříleli stará a slabá zvířata, aby regulovali populaci, všemu bylo dovoleno být takové, jaké bylo, a mohlo se volně rozvíjet, jak příroda sama chtěla. Protože hospodářství zcela zarostlo, trvalo přes týden, než vysoko v koruně jabloně objevili sedlákovu kostru, která tam visela jako anděl smrti střežící pole. Pozemky skoupila skupinka gurmánských nadšenců, kteří na starém statku zřídili exkluzivní farmářský hostinec. Restaurace byla naprosto soběstačná. Dříve než hosté zasedli k jídlu, měli možnost projít se po okolí a podívat se, jak kdysi dávno vypadala dánská krajina. V restauraci pověsili obraz sadistického sedláka a oslavovali ho jako průkopníka, muže, pro kterého bylo na prvním místě před vším ostatním blaho zvířat. Morální poustevník. Z respektu nechali v jabloni viset sedlákovu kostru, protože usoudili, že tohle jistě bylo jeho poslední přání: navždy se spojit s místní přírodou.
Překlad Lada Halounová
Vydává nakladatelství Kniha Zlín.
