Úzká cesta na daleký sever

Co mělo trvat dva dny, nakonec zabralo bezmála týden. Druhého dne narazil Dorrigo se svými třemi mezkaři na strmé cestě vedoucí do hor na tasmánskou jednotku tvořenou sedmi kulometčíky, které se rozbil náklaďák. Velitelem byl mladý seržant Čoky Gardiner a jejich cíl byl stejný. Takže jim na náhradní muly naložili kulomety Vickers, trojnožky a plechové krabice s nábojovými pásy a dál šli společně. Postupovali po kamenitých svazích, přes suťoviska a průsmyky, procházeli pobořenými vesnicemi, kolem rozkládajících se mrtvol a polosesutých kamenných zídek; a zase pach rozlitého olivového oleje a mrtvých koní, rozházené židle a rozbité stoly a páchnoucí postele a páchnoucí propadlé střechy, když před nimi i za nimi vybuchovaly nepřátelské pětasedmdesátky. A Čoky Gardiner si chvílemi tiše prozpěvoval.

V nížině, kam zase sestoupili, viděli, že zídky poskládané z kamenů před pětadvacetilibrovými dělostřeleckými granáty ochranu opravdu neposkytovaly: vojáci za nimi v poklidu leželi mezi poházenými a poškozenými zbraněmi, výstrojí a francouzskými helmami. Procházeli mezi padlými v polokruhových kamenných ohrádkách, které si vojáci nesmyslně postavili proti dělostřelecké palbě; nafouklé mrtvoly na čirokovém poli, z něhož teď byl odporný močál, protože se na něj rozlila voda ze starého kamenného koryta, které prorazil granát; patnáct mrtvých ve vesničce o sedmi staveních, kde se snažili zachránit; mrtvá žena před pobořeným minaretem, její majeteček se z uzlíku vysypal do prachu ulice, její zuby na dýni; páchnoucí kusy těl na korbě ohořelého náklaďáku.

Dorrigo Evans si pak pamatoval, že ten její vyšisovaný uzlík měl krásný vzor — červené a bílé květy — a cítil podivnou vinu za to, že jinak mu v paměti neuvízlo skoro nic. Zapomněl na čpavý prach, který se vznášel v pobořených domcích, zápach stoupající z vyhublých mrtvých oslíků a nebohých koz. Páchlo tam všechno: pobořená terasová políčka, rozstřílené olivové háje, nakyslý odér výbušnin, těžký pach rozlitého olivového oleje, a všechno se to propojilo a výsledný zápach si pak spojoval s lidmi v nesnázích. Kouřili, aby jim do nosu nestoupal puch rozkládajících se těl, vtipkováním si z hlavy vyháněli mrtvé, jedli, aby si připomněli, že jsou ještě naživu, a Čoky Gardiner si vedl záznamy, aby se dopracoval pravděpodobnosti, jestli přežije nebo ne: došel k závěru, že se jeho šance na přežití neustále zvyšují.

O půlnoci prošli kukuřičným polem a dorazili do rozstřílené vesnice nasvícené zelenou světlicí; Francouzi to tam z nějakého důvodu opustili, i když vesnici napřed tvrdě vybojovali na Australanech. Po minometné palbě, jíž Francouzi zaútočili, ani nevypadali australští obránci jako lidé: vyschlé rudé maso, mouchy na vyhřezlých střevech, rozštíplé a rozdrcené kosti, vyceněné zuby, ty strašně vyceněné zuby smrti, které Dorrigo Evans od té doby viděl v každém úsměvu.

Nakonec přišli až do vesnice, do které dojít měli, a zjistili, že ji pořád ještě mají obsazenou Francouzi a je pod silnou palbou Královského námořnictva. Daleko na moři supěly a hekaly válečné lodě a jejich ohromná děla systematicky likvidovala onu vesnici, pěkně dům po domu — napřed stodolu, pak kamenné stavení hned vedle a potom ještě kůlnu vzadu. Dorrigo Evans, mezkaři a kulometčíci to pozorovali z bezpečné vzdálenosti a městečko se před jejich očima měnilo v hromadu suti a oblak prachu.

Střely na vesnici nepřestávaly pršet, i když se nedalo předpokládat, že by tam ještě zůstalo cokoliv živého. V poledne se Francouzi nečekaně stáhli. Australané postoupili přes žlutou rozbombardovanou pláň; přelézali přes zborcená terasová políčka a rozbité dlaždice, procházeli kolem rozštípnutých stromů, které ale měly nedotčené kořeny, kolem děl a dalších zbraní s rozbitými hlavněmi, kolem dělostřelecké obsluhy — rozstřílené mrtvoly už byly nafouklé, někteří mrtví jako by jen usnuli pod poledním sluncem, jenže jim z vypoulených očí vytékala rosolovitá hmota, která se na zarostlých tvářích mísila se špínou, až vznikala šedohnědá pasta. Nikdo necítil nic kromě hladu a únavy. Před jejich očima bez hlesu klopýtala koza, z boku jí visela střeva; měla obnažená žebra a vztyčenou hlavu. Nemečela ani nevydávala žádné jiné zvuky. Jako kdyby ji při životě držela jenom nějaká vnitřní síla. Možná to tak i bylo.

Zasranej pan Beau Geste osobně, utrousil vyčouhlý kulometčík, zrzek. Stejně to tam srovnali se zemí. Celým jménem se jmenoval Gallipoli von Kessler. Měl jabloňové sady v Huonově údolí a těšilo ho, když na pozdrav líně zahajloval. Ke svému jménu přišel tak, že se jeho německý otec tvářil, že ve starém světě něco znamenal, a tak si k venkovskému jménu přidal aristokratické von, a později na něj v novém světě padla hrůza, že o všechno přijde, protože za první světové války nastala protiněmecká hysterie a vypálili mu stodolu. Horskou osadu za Hobartem, kterou obývali s dalšími německými přistěhovalci, honem přejmenovali z Bismarcku na Collinsvale a Karl von Kessler změnil křestní jméno svého syna — to původní měl po otci, to nové připomínalo účast Austrálie na katastrofální invazi do Turecka, k níž došlo rok před jeho narozením. Tak skvělé jméno vůbec neodpovídalo jeho obličeji, který by se dal připodobnit k vyschlému ohryzku z jablka. Říkali mu Kes.

V městečku šli kolem francouzského tanku, požárem rozpáleného doruda, převrácených náklaďáků, rozstřílených obrněných vozů, osobních aut proděravělých mnoha střelami, kolem hromad munice, papírů, oblečení, nábojnic, pistolí a pušek; to všechno se válelo na ulicích. Chaos a nepořádek, ale obchody měly otevřeno a život probíhal normálně, lidé uklízeli jako po přírodní katastrofě a Australané, kteří zrovna měli volno, chodili po ulicích a kupovali a vyměňovali suvenýry.

Uspával je štěkot šakalů, které přilákala mrtvá lidská těla.

*

Dorrigo Evans vstal za rozbřesku a našel Čokyho Gardinera uprostřed hlavní ulice, kde si rozdělal oheň. Seděl u toho ohně v nóbl křesle s modrým čalouněním: stříbrné rybky na hedvábí. Čoky měl nohu přehozenou přes opěrku a hrál si s pomačkanou krabičkou od francouzských cigaret. Jeho snědé hubené tělo ve špinavé khaki uniformě Dorrigovi takhle v tom křesle připadalo jako chaluhy vyplavené na nějakém neznámém pobřeží.

Torna Čokyho Gardinera vypadala oproti tornám všech ostatních poloviční, přitom ale zřejmě byla bezedná, tedy co se týkalo jídla a cigaret (směněných na černém trhu, nalezených nebo ukradených); byly to drobné zázraky, jimiž si zasloužil druhou přezdívku — Černý princ. Zrovna ve chvíli, kdy hodil Dorrigovi portugalské sardinky, zasypali Vichysté vesnici střelbou z pětasedmdesátek a těžkých kulometů a ostřelovali ji i při opakovaném nalétávání jednoho letadla. Ale všechno jako by se odehrávalo někde jinde, a tak pili francouzskou kávu, kterou někde našel Jimmy Bigelow, a klábosili; čekali, až si je najdou rozkazy nebo válka.

Králík Hendricks — zavalitý muž, kterému špatně seděly umělé zuby — tužkou dokončoval kresbu na zadní straně pohlednice Damašku; chtěl totiž nahradit fotografii Maisie, manželky Ještěrky Brancussiho, která už se rozpadala. Přes obličej měla pavučinu prasklinek a zkroucená emulze připomínala podzimní listí; žena na fotografii už se rozhodně nedala poznat. Králík Hendricks dobře vystihl postavu a krk, ale kolem očí žena připomínala Mae Westovou a v oblasti hrudi ještě o dost víc, přičemž Maisie se takovým dekoltem nikdy pyšnit nemohla. I pohled namalované ženy byl jaksi přímější a vyzývavější a naznačoval věci, které Maisie málokdy dělala.

To mi teda vysvětlete, ozval se Jimmy Bigelow, proč těma našima kulometama kosíme linie černochů, co bojujou za Francouze, a oni zrovna tak chtěj zabít nás Australany, který na Středním východě bojujeme za Angličany?

Ještěrka Brancussi měl s tím obrázkem starost — Králík Hendricks zřejmě jeho ženu dobře nevystihl, takže jako by ji tak trochu zradil. Všichni se ale domnívali, že ji Králík namaloval báječně, a tak mu za ten obrázek nabídl své hodinky a řekl mu, že je to jeho holka. Králík nabídku odmítl a hned se pustil do skupinového portrétu, na kterém popíjeli ranní kávu.

Dyk to ani není východ zkurvený Austrálie, řekl Jack Rainbow. Vypadal jako poustevník a mluvil jako přístavní povaleč, což ale nebyl, protože pěstoval chmel. Je to na severu, dodal. To pak není divu, že netušíme, kde je příští vesnice. Dyť my ani nevíme, kde jsme. Na zkurveným dalekým severu.

Tys byl, Jacku, vždycky komouš, řekl Čoky Gardiner. Vsadím se dvanáct ku jedný, že je do snídaně po mně. Nic lepšího stejně žádat nemůžu.

Jack Rainbow prohlásil, že to by ho radši na místě odstřelil.

Dorrigo Evans na sázku dvacet ku třem, že se seržant dožije konce války, přisadil deset šilinků.

Paráda, přidal se Jimmy Bigelow. Jsem s ním. Ty to, Čoky, přežiješ.

Vsadíš si na dvě mince, řekl Čoky Gardiner a vyndal z tašky u nohou lahev koňaku, čímž přebil všechny ty kávičky, jenže je fakt, že když třikrát za sebou padnou dvě panny, tak je pravděpodobnost, že příště padnou zase dvě panny, pořád stejná. Takže si zase můžeš vsadit na dvě panny. Každej hod je vždycky první hod. No není to krásný?

Už chvíli na to si je válka opravdu našla. Dorrigo Evans zrovna u křesla naléval kávu a Filcka Burrows z polní kuchyně donesl várnici se snídaní; v tu chvíli zaslechli letící pětasedmdesátku. Čoky Gardiner vyskočil z křesla, popadl Dorriga Evanse za paži a strhl ho k zemi. Exploze jimi proběhla jako nějaká vesmírná vlna.

Když Dorrigo otevřel oči a rozhlédl se, modré křeslo se stříbrnými rybičkami už tam nebylo. V hustém oblaku prachu se postavil arabský chlapec. Křičeli na něho, aby si lehl, jenže on je ignoroval; Filcka Burrows se vztyčil horní polovinou těla a mával na něho, ať se přikrčí, a když to nepomohlo, tak se k němu rozběhl. V tu chvíli dopadla další střela. Síla výbuchu mrštila chlapce směrem k nim, hrdlo měl proříznuté šrapnelem. Byl mrtvý, než k němu stačili přiskočit.

Dorrigo Evans se otočil k Čokymu, který ho pořád ještě držel. Hned vedle nich si Králík Hendricks nasazoval zuby špinavé od hlíny. Z Filcky Burrowse nezbylo vůbec nic.

Při sázení se nechci moc seknout, řekl Černý princ.

Dorrigo se chystal odpovědět, jenže ze strany se zase blížilo nepřátelské letadlo. Vystoupalo nad ně a najednou z něj byl jen obláček černého kouře. Od toho k zemi padala jakási tečka, která najednou rozkvetla do padáku: bylo jasné, že z toho pilot vyvázl. Vítr ho hnal směrem k nim a Kohout MacNeice popadl jednu z kyperských třistatrojek a zamířil. Dorrigo Evans mu strhl hlaveň a řekl mu, ať neblbne.

A co Filcka? rozkřičel se Kohout MacNeice; na rtech měl hrudky hlíny a místo očí spíš jen vzteklé bělmo. Ten taky blbnul, co? A ten kluk? Co?

Byl celkem hezký, ale například Jack Rainbow prohlašoval, že při bližším pohledu jako by měl obličej poskládaný z náhradních dílů. Měl pověst neschopného vojáka, takže když třistatrojku přiložil k rameni, zamířil s ní podruhé a vystřelil, tak se všichni divili, že se trefil. Parašutista sebou trhl, jako by se do něho opřel silný poryv větru, a pak se zhroutil.

Když později konečně jedli tou dobou už studenou ovesnou kaši, kterou ve várnici donesl Filcka Burrows, nikdo si ke Kohoutovi MacNeicemu nepřisedl.

Překlad Jiří Hrubý

Vydává nakladatelství Odeon.