Pod šapitó stále dokola
Výtvarník a básník Viktor Špaček se ve své prozaické prvotině s poněkud enigmatickým názvem Něco cirkusového věnuje mezilidským vztahům, převážně partnerským. Z dvaceti pěti nestejně dlouhých čísel povídkového souboru (od jednostránkových mikročrt po vícestránkové „studie“) jich plné tři pětiny rozkrývají partnerské peripetie současného člověka v různých podobách a fázích milostných vztahů, několik příběhů je pak mezigeneračních.
A není to pohled útěšný a chápající, ale většinou chladně deskriptivní a deziluzivní. Přítomnost je zobrazena až panoptikálně, šedivá, ubíjející, vyprahlá, lidé jsou podobní klaunům či zvířatům, jež cvičí život jako neúprosná ruka neviditelného drezéra. Slovy vypravěče povídky „Sám“: „Jak prosím tě udržíš ty svoje psy u chalupy, vždyť je nemáš přivázaný? ptal se ho tehdy. […] Všude tady po zahradě mám natahaný takový dráty, řekl přítel. Kdyby je ten pes chtěl přeskočit, dostane ránu, ty obojky jsou totiž elektrický. …oni vůbec neví, co je to praští… Já jsem tady, podrbal jednoho psa za ušima, totiž za toho hodnýho.“
Etymologie slova cirkus nás vede k latině a významům kruh, kolo, oběh — v takovýchto kruzích, kolech, obězích se potácejí i hlavní hrdinové jednotlivých příběhů, tak trochu outsideři a lidé vykolejení, fantomatické bytosti, pohybující se v neurčitém provizóriu, které však pozvolna nabylo podoby definitivy. Jen občas se jim dostane jakéhosi záblesku nejasného poznání čehosi lepšího, existujícího za horizontem jejich běžného života, nemají však sílu a leckdy ani možnost z tohoto koloběhu vystoupit, přemýšlet nad možností změny i smyslem prožitého.
Povídky nejsou stavěny klasicky, Špaček není fabulujícím snovačem příběhů, čtenář je přímo vržen jak do situací vyhrocených (odhalení nevěry, fyzický atak partnerky), tak všedních, banálních (rozhovor v kuchyni před odchodem do práce, společně trávená dovolená), které však v sobě téměř vždy nesou zárodky budoucích nevratných destruktivních procesů a intimních kataklyzmat. Klasickým příběhům se (i díky své rozměrnosti) nejvíce blíží povídky „Sám“ (bývalý výtvarník — kurátor, nyní kvůli partnerce pracující v podzemním skladu knihovny, zažívá existenciální krizi) a „Pan klíšťák“ (starší žena řeší nespokojenost se životem a samotu v manželství přejídáním se a opíjením), které je možno řadit k nejlepším v souboru. Výborná je také „hemingwayovsky“ koncipovaná (a silně vypointovaná) „Predikce“, postavená takřka výhradně na dialogu postav, z nějž plasticky vystoupí charaktery jednajících postav — dominantní matky a submisivního syna — i důvody, které syna dovedly k radikálnímu kroku, jejž se chystá učinit.
Pozitivem knihy je cit pro detail, dynamičnost popisů, schopnost navodit atmosféru pomocí několika málo vět — tedy devízy plynoucí z autorova básnického gruntu (obdobně je tomu u próz Marka Šindelky). V jazykové rovině pak kromě výborně zvládnutých dialogů ještě dobrá práce s obecnou češtinou, která dominuje hlavně dialogickým pasážím. Analogicky k Šindelkovu ovšem i Špačkovo psaní vykazuje obdobné slabiny — hlavně absenci reflexivity a jasného myšlenkového rámce. Jde o impresivní obrazy, které se čtenáře mohou dotknout, pokud prožil něco podobného nebo je empatický, chybí jim ale jasné ukotvení a zřetelný tvůrčí záměr. O nedotažené korektorské práci je skoro škoda psát („mě to už přijde úplně normální“; „žena se svlékne se a lehne si na postel“).
Ačkoli by se soubor bez některých povídek docela dobře obešel („Balón“, „Vypravování“, „Prostě“), přesto působí až podivuhodně celistvě (zčásti je to dáno i výhradním užitím historického prézentu) a sevřeně. Špaček má co říct, a tak bude zajímavé počkat si na další prozaický opus, ačkoli dle vlastní webové stránky momentálně pracuje na další básnické sbírce.
Viktor Špaček: Něco cirkusového, Dybbuk, Praha 2015