Právo na strach

Petra Hůlová se vrhla doslova vprostřed běsnění veřejné sféry. Na jedné straně blouzní Konvičkou a podobnými mysliteli přesvědčení lidé o nájezdech krvelačných musulmanů na evropské hodnoty a české ženy, které se snaží bránit chrabrými facebookovými statusy a nahlašováním kominíků, na straně druhé aktivizovaná občanská společnost jezdí pomáhat do Maďarska, Srbska a Chorvatska, přičemž zápecnické křižáky sem tam počastuje nálepkou fašistů nebo alespoň xenofobů. Hůlovou zajímá tichá masa obyčejného člověčenstva uprostřed, napjatá mezi pocitem solidarity a obavami z neznámého. Jak sama říká, na „emoční rovině [mě] asi nejvíc zajímá, kde začíná xenofobie a končí prostor relevantních obav — málokdo se to snaží definovat“. Následně si stěžuje na pasivitu českých arabistů, orientalistů a zpěváka Sámera Issy, kteří by mohli temné obavy českého člověka rozehnat.

Nechme stranou fakt, že řada arabistů a religionistů veřejně vystupuje, i naivitu představy, že xenofobní křeč uvolní racionální a vědecká masáž. Důležitý je vystrašený člověk, o jehož duši a osud se vede veřejný a politický boj, v němž jsou obavy prý často zaměňovány za stereotypy a xenofobii. Petra Hůlová přitom nerozlišuje mezi samotným strachem a jeho projevy, dokonce si na jiném místě rozhovoru posteskne, že jako společnost „nejsme ochotni přijmout [nejistotu]“.

Ano, bojíme se všichni a pořád, úzkost je vepsána do našeho individualizovaného a narcistního života. Některé strachy si s sebou neseme od kolébky, jiným se teprve učíme. Ty první, animální a pudové, které vylézají zpod postelí, krčí se za pohledem pouličního psa nebo vibrují v hlase naštvané matky, se částečně podařilo zamknout do kulturních terapeutických klícek bubáků, strašidel, hororů a psychoanalytických konceptů. Druhé pramení z lidské zkušenosti, z vědomí konce, z neustálé nutnosti vypořádávat se s novými situacemi, z rostoucí perspektivy světa — a tudíž i počtu neznámých situací —, jež dosáhla globálních rozměrů.

Úzkost člověka se nekrotí tak snadno jako strach zvířete: je na základě zkušenosti reflexivní, existenciální a z principu unikavá. S přeléváním moderní doby se neustále přelévá i neznámé a cizí, co platilo včera, nemusí platit dnes. V osobním životě stačí kontakt se spletitostí moderního světa a tisíci cizinci denně a hned je tu roztřepané, nejisté individuum. Co teprve pohled do štvavého kaleidoskopu médií, v nichž se šklebí cizinců miliony a k tomu ještě krvelačných, odporujících naší kolektivní, racionální zkušenosti?

Moderní strach a úzkost jsou nevyhnutelné, zároveň jsou ale místem, kde se formuje lidská identita, jedinou příležitostí, kdy zhodnotit vlastní zkušenost a naložit s ní, prostorem pro hledání smyslu. Většina lidí — až na pár básníků a masochistů — totiž nesetrvává ve strachu, nejistotě a úzkosti. Buď se je snaží otupit alkoholem, zaskládat nakupováním věcí, vyplnit Bohem (a je jedno kterým), zachytit uměním, anebo ukonejšit pomocí a podporou ostatním ustrašeným. Na strach nemusíme být sami. Právě společné zdolávání obav z druhých částečně formuje veřejnost, politiku a občanskou společnost — stejně jako formuje bariéry, formuluje dogmata a uplácává kolektivní bubáky.

Co potom ale znamená požadavek Petry Hůlové „přijmout nejistotu“? Pasivní nihilismus a odevzdanost. Rezignaci na překonání kolektivního strachu. Skutečnost, že svět je složitý, nespravedlivý, nebezpečný a neustále se měnící, nemusí nutně znamenat, že bychom se neměli snažit v něm spravedlivě, bezpečně a snad i příjemně žít. A tyto snahy — ať už mají „multikulti“ nebo xenofobní nebo jinou politickou povahu — nejsou žádným sebeklamem, jak naznačuje Hůlová, nýbrž reakcí na zkušenost života v jednadvacátém století. Podstatnou otázkou pak je, které z těchto reakcí vedou k solidaritě, které k dalšímu strachu, které ke spravedlnosti, které k násilí a spirále nejistoty a které dávají v dějinné perspektivě smysl. To Petra Hůlová ale neřeší. Vidí jen právo na strach — a jen některých.