Tvé překrásné já

Zatímco byla v zadumání, provoz začal povolovat. A teď už dokonce taxík sjížděl ke krajnici před markýzou restaurace Chez Romaine. Sluha vykročil k němu a otevřel dveře. Penny zaplatila řidiči a zhluboka se nadechla. Podívala se na mobil, kolik je. Jde o patnáct minut pozdě.

Naposledy si zkontrolovala oblečení a paže. Žádné mouchy.

Na stránkách National Enquireru Jennifer Lopezová nebo Salma Hayeková nikdy nechodily po červeném koberci bez doprovodu. Penny Harriganová neměla na vybranou. Po Orgasmaxwellovi nikde ani vidu. Za sametovým lanem sice bylo ustájené stádo fotografů, ale ti se po ní ani nepodívali. Nikdo si ji nevyfotil. Nikdo s mikrofonem k ní nepokročil a neřekl jí, jak jí to sluší, a nezeptal se jí na šaty. Ke kraji ulice sjelo další auto, sluha otevřel další dveře a ona neměla jinou možnost než jít dál, projít zlaceným vchodem do restaurace; sama.

Ve foyeru čekala, až si jí vrchní všimne. Nevšímal si. Nikdo si jí vůbec nevšímal. Otáleli tu elegantně oblečení muži a ženy, čekali, až jim přistaví auta, anebo až je číšník usadí. Kvůli hluku jejich smíchu a hovoru si připadala ještě neviditelnější, pokud to vůbec šlo. Tady její šaty skoro nejsou dost dobré.

Její šperky přitahovaly pobavené pohledy. A právě jako zatoužila uprchnout před trou povýšenou prodavačkou v obchodním domě Bonwit Teller, i tady se Penny zmocnila chuť sebrat se a utéct. Ty překrásné sytě červené šaty zabalí do původního hedvábného papíru a zítra je odnese zpátky. Muži, jako je Maxwell, nerandí s dívkami, jako je ona.

Ale stejně jako by ji něco pořád postrkovalo. Litovala, že se s touhle schůzkou kdy vytahovala. Před spolubydlícími… před rodiči… všichni, dokonce i taxikář, ji měli za lhářku. Takže musí dokázat, že nelhala. I kdyby ji s Cornym Maxwellem viděl jediný pisálek z bulváru, kdyby je spolu vyblýskl jediný fotoamatér, bude to zadostiučinění. Tahle myšlenka ji dotlačila přes celý foyer až ke dveřím do hlavní jídelny. Odtud vedly schody vyložené kobercem dolů. Kdokoli se po nich vydá, připoutá na sebe všechny zraky v tom rozlehlém, plně obsazeném prostoru.

Penny stála na horním schodu a připadala si jako na okraji vysokého útesu. Vepředu jí kyne budoucnost. Za zády se davy bohatých a mocných už svírají, houstnou jako provoz ve špičce. Někdo si hlasitě odkašlal. Tam dole bylo nabito. Ani jeden neobsazený stůl. Hosté v mezaninu byli ještě pozornější. Místo na schodech, kde se Penny ocitla, se podobalo jevišti; ze všech židlí tam bylo dobře vidět.

Uprostřed místnosti jeden muž seděl sám. Blond vlasy odrážely světlo lustru. Na stole měl otevřený nevelký notýsek a přičinlivě si do něj něco poznamenával stříbrným perem.

Penny pošimral na uchu cizí dech. Úředně znějící hlas jí za zády zašeptal: „Když dovolíte, dámo…“ Ten, kdo promluvil, hlučně popotáhl.

Všichni v restauraci sledovali samotného muže, jak si čmárá, ale pozorovali ho tím diskrétním newyorským způsobem: jen okukovali přes horní okraje jídelníčků. Zkoumali jeho odraz ve stříbrných čepelích svých příborových nožů.

Úřední hlas za Pennyiným ramenem zašeptal naléhavěji: „Tento prostor je třeba udržovat volný.“ Řekl: „Takže vás musím požádat, abyste jej opustila.“

Penny strnula a silou vůle nutila osamělého hosta, ať zvedne hlavu a uvidí ji. Ať si všimne, jak pěkně vypadá. Shluk lidí, který se jí vytvářel za zády, začal netrpělivě drmolit. Nemohla se pohnout. Vrátný, sluha parkující auta, prostě někdo ji bude muset zvednout a odnést ven jako pytel brambor.

Muž píšící do notýsku konečně zvedl hlavu. Našel pohledem Penny. Všechny hlavy v rozlehlé místnosti se otočily a podívaly se tam kam on. Muž vstal a zvuky hovoru potichly. Všichni umlkali, jako když v opeře stoupá opona.

Aniž by přerušil oční kontakt, došel muž k patě schodů a začal stoupat k ní. Když byl pořád ještě dva schody pod ní, zastavil se a nabídl jí ruku. Stejně jako předtím byla pod ním a napřahovala se vzhůru, teď byl on pod ní.

Podala mu ruku. Prsty měl právě tak studené, jak si to pamatovala.

Přesně jako to vídala v National Enquireru; C. Linus Maxwell ji doprovodil. Přesně jako doprovázel tolik nádherných žen. Dolů po zbývajících schodech. Přes ztichlou místnost. Odsunul jí židli, usadil ji. Posadil se sám a zavřel notýsek. Až pak začaly hlasy okolo nich znovu sílit.

„Díky, že jste přijala moje pozvání,“ začal. „Vypadáte překrásně.“

A Penny tomu pro jednou opravdu věřila.

V příští chviličce vymrštil ruku. Předklonil se u toho, jako kdyby jí chtěl dát pohlavek, a máchl paží tak rychle, až vypadala rozmazaně. Cukla sebou.

Když zase otevřela oči, její zorné pole zaplňovala jeho pěst, obrovská, visela tam, klouby byly tak blízko, že se div nedotýkaly špičky jejího nosu.

„Promiňte, jestli jsem vás vylekal,“ prohlásil, „ale myslím, že jsem ji chytil.“ Corny Maxwell otevřel dlaň a ukázal jí rozdrcenou mrtvolku černé domácí mouchy.

Druhý den ráno Penny stála před zamčeným vchodem obchodního domu Bonwit Teller půl hodiny před tím, než otevřeli. Nemohla si dovolit ani úroky z ceny šatů na kreditce za jediný den. I kdyby měla přijít pozdě do práce, musí ty šaty okamžitě vrátit.

V pohádkách nikdy nevidíte, jak Popelka vstává se slepicemi a jde vrátit šaty a boty a děsí ji pomyšlení, že na nich nějaký obezřetný pracovník obchodního domu najde nějaké poškození a odmítne jí poslat plnou refundaci.

Přes mimořádně dobré jídlo a víno nebyla večeře nijak zázračná. Lidi je nepřestávali očumovat. Nebylo možné se uvolnit a v soukromí si to užívat. Potíž přitom nebyla v Maxwellovi. Maxwell byl pozorný, skoro až příliš pozorný, visel na každém jejím slovu. Několikrát otevřel notýsek a rychle, klikatým těsnopisem si zapsal pár slov, jako by zaznamenával diktát. Spíš než jako romantické dostaveníčko to působilo jako přátelský přijímací pohovor. Sám od sebe jí o sobě neřekl skoro nic, nebo nic, co by už nevěděla ze společenských rubrik v bulváru. A Penny samou nervozitou brebentila, že se sotva stačila nadechovat. Tak zoufale toužila zaplnit jakékoli odmlky, že mu vykládala o svých rodičích, Myrtě a Arthurovi, o jejich životě na předměstí. Zavzpomínala na dlouhé hodiny na právnické fakultě. Plácala o své životní lásce, skotském teriérovi Dolíčkovi, a o tom, jak před rokem zemřel.

Po celý její monolog se Maxwell jen poklidně usmíval. Nebesům buďte díky, že sem tam se u nich stavili číšníci, takže získala chvilku, kdy může sklapnout a nabrat dech.

„Když madame dovolí…“ řekl jeden číšník a teatrálně u toho máchl rukou v bílé rukavičce, „specialitou našeho podniku je kobašira suši.“

Penny se podmanivě usmála. „To zní luxusně.“

Max po ní tázavě loupl očima. „Víte, že to jsou syrové mušle aojagi, doufám?“

Nevěděla to. A co víc, Maxwell jí možná právě zachránil život. Nemohl to vědět, ale měla silnou alergii na měkkýše. Jedno lahodné sousto — a už by se svalila na podlahu celá napuchlá a bez života. Zděšení jí určitě bylo poznat na tváři, protože okamžitě změnil její objednávku: „Dáma si dá kuře Divan.“

Díky bohu, že si někdo všímá. Její neovladatelná pusa se vrátila k předchozímu monologu.

Věděla, že trapně žvaní. Ani tak se nedokázala zastavit. Nikdo, nikdo tady v New York City o ni nikdy nevyjádřil sebemenší zájem. Od mazlíčka svých rodičů se přesunula k neviditelnému chudáčkovi. Po večerech se většinou přinutila jít na procházku do ulic, dokud čtvrť neztichla a ona si nepřipadala dost vyčerpaná, aby mohla jít spát. Toulala se po Upper East Side úplně sama, když nepočítáme vrátné, kteří postávali za skleněnými dveřmi ve vstupních halách všech budov a dívali se, jak jde kolem. Tyhle majestátní městské vily a přepychové družstevní bytové domy byly právě tím, po čem tu všichni prahnou. A ona se svým způsobem pokoušela vycepovat sama sebe, aby po nich prahla taky. Ale pravda byla jiná: neprahne po nich. Penny jen předstírala, že touží po špercích ve výlohách u Cartiera a po kožešinách v Bloomingdale’s.

Nechtěla získat jen pouhé vnější okrasy úspěchu. Penny žíznila po skutečné moci. I jí samotné to připadalo šíleně ctižádostivé.

A především Penny nechtěla mít to, co podle vlastních slov chtějí mít jiné ženy. Připadaly jí jako posedlé, jak se rojily kolem týchž povrchních věcí. A to ji znepokojovalo; připadala si jako vyhnanec z nějakého úlu. Pokud neprahne po stejných filmových idolech a voňavých svíčkách, vnukalo jí to podezření, že je s ní cosi děsivě v nepořádku.

Denně po očku vídala advokátky a ženy z vyššího managementu, jak zběsile drtí čísla a štěkají do telefonů povely. Nikdo jako by nevládl jakýmkoli pokročilým osvícením. Jejich cesta už rozhodně nevypadala jako neprošlapaná. Penny toužila po profesní dráze přesahující bezmyšlenkovitá omezení genderové politiky.

Nad dezertem si Penny Harrigan přiznala, že sama netuší, co že to chce.

Stát se advokátkou, to nebyl její životní sen. Jako dospívající dívce na střední škole jí všichni — rodiče, učitelé, kněz — říkali, že každý potřebuje dlouhodobý cíl a k němu plán, jak jej dosáhnout. Všichni tvrdili, že potřebuje zasvětit život… něčemu. A ona si advokátní kariéru vybrala stejně bezmyšlenkovitě, jako by si to poslání naslepo vytáhla z klobouku. Když nebereme v úvahu prezidentku Hindovou, stát se advokátkou Penny nelákalo o nic víc než si obléct sobolí kožich a vyrazit se dvěma afgány s diamantovými oboječky na Verdiho do Metropolitní. Kdepak, Penny zcela upřímně říkala, že neví, co chce, ale jednu věc věděla… brzy se jí nějaký velkolepý osud sám zjeví.

Maxwell se na nic z toho nevyptával, ale pozorně naslouchal. Díval se, jako by si ji ukládal do paměti. V jednu chvíli, mezi předkrmem a salátem, vyndal notýsek, do něhož si čmáral poznámky, když dorazila. Otevřel ho na prázdné straně. Sundal korunku ze stříbrného plnicího pera a začal psát, jako by uváděl do písemné podoby její obavy. Penny to nevěděla jistě, protože jeho rukopis byl namačkaný, téměř mikroskopický. Neustále čmáral; buď je pozoruhodně nevychovaný, anebo naopak neskonale empatický a starostlivý.

To, že její slova zaznamenává, ji uvedlo do rozpaků, ale nedokázalo to utišit překypující nahromaděnou úzkost. Nikdy se s tím nikomu nesvěřila, ale vlastní život jí připadal jako znehybnělý. Po pětadvaceti letech, kdy dostávala dobré známky a chovala se zdvořile, se dostala do nějaké děsuplné slepé uličky. Na konečnou svého potenciálu. Penny mluvila, ale už při tom si uvědomovala, že nejspíš toho muže nikdy znovu neuvidí. Což z něj dělalo neškodného zpovědníka.

Bylo jasně patrné, jak se jí ulevilo. Penny pod jeho zaujatým upřeným pohledem jen kvetla. Naparovala se. To, jak si jí všímá, jí dodalo odvahy, a tak potřásala hlavou, aby náušnice ve tvaru piňat vesele poskakovaly. Zvedala si jednu ruku na prsa, špičkami prstů přejížděla po křivolakých obrysech jadeitového draka. Oba doplňky jí připomínaly, jakým požehnáním jsou její přítelkyně.

Maxovy modré oči jako by každé její gesto fascinovalo. Usmíval se, ale nepřerušoval ji. Nepřestával se jí dívat do očí, ale jeho ruka pořád dál psala.

Vypadal skoro zamilovaně. Tohle je víc než zaslepení. Víc než láska na první pohled. Maxwella jako by očaroval zvuk jejího hlasu. Jako by se k ní toužebně předkláněl celým tělem. Cosi v jeho výrazu říkalo, že ji hledal po celý život.

Přesně takovou pozornost od světa Penny chtěla. Chtěla, aby po celém světě lidi znali její jméno a milovali ji. Tak, a teď si to otevřeně přiznala. Jenže nedokáže udělat nic, co by podobné všeobecné uznání ospravedlnilo. Jednoduše potřebuje rádce, učitele, někoho, kdo ji objeví.

Teď Penny stála před zamčeným vchodem do obchoďáku a držela pytel na šaty vysoko, aby se necoural po chodníku. Vzpomínala si na všechny lahodné chody večeře, kterou si tak neužila. Na to měla moc velký strach, že si upustí kousek jídla do klína. Jediný umrněný flíček a stráví příštích pět let splácením dluhu za svou vlastní nepořádnost. Když vrátný odemkl obchodní dům, rozběhla se rovnou do oddělení, kde šaty koupila.

U pultu čekala právě ta prodavačka, která ji obsluhovala před necelým dnem.

Penny jí podala pytel se šaty a tak pevným hlasem, jak to jen dokázala, řekla: „Ráda bych tohle vrátila.“

Prodavačka vzala pytel za ramínko. Položila jej na pult, rozepnula zip a prohlížela si sklady sytě červeného atlasu.

„Když jsem přišla domů, vyzkoušela jsem si je,“ pokračovala Penny. Jednou rukou udělala gesto, přezíravé gesto, aspoň doufala. „A vůbec to není to, co jsem chtěla.“

Prodavačka převracela a uhlazovala sukni, prohlížela si švy, lem. Zeptala se: „Takže jste je vůbec neměla na sobě?“

„Ne,“ odpověděla Penny. Zadržela dech a strašlivě se bála, že ji nějaký vytažený steh nebo skvrna od potu odhalí jako lhářku.

Žena se s kamennou tváří ptala dál: „Ani na rychlou večeřičku?“

Penny najednou věděla jistě, že tam ta ženská našla flek od vína. Šmouhu od čokoládové pěny. Anebo že ucítila z látky parfém nebo pach cigarety. Snad si to Penny jen představovala, ale najednou jako by se to v oddělení jen hemžilo zákazníky, prodavači, dokonce i lidmi od ochranky, a všichni kradmo poslouchali jejich rozhovor. „Ne,“ zopakovala Penny. Teď se už potila.

„Ani v Chez Romaine?“

„Ne,“ vykvikla Penny.

Prodavačka se na ni přísně zadívala a řekla: „Musím vám něco ukázat.“ Nacpala šaty zpátky do pytle, sáhla pod pult a cosi vyndala.

Byly to noviny: dnešní New York Post. A na první straně titulek: „Princ všech nerdů vytáhl odkudsi novou Popelku“.

A vedle těch obrovských slov byl barevný snímek Penny, jak sedí bok po boku s Maxwellem. A marné všechno zapírání: měla na sobě ty šaty.

„Takže když dovolíte, vážená slečno,“ prohlásila prodavačka s žalobným výrazem, „tohle je nepřijatelné!“

Penny byla tak, tak zdeptaná. A v hlavě rychle počítala. Vzhledem k ceně šatů a současné úrokové sazbě na kreditce bude mít ty hadry splacené někdy tak kolem čtyřicetin.

„Za takovouhle reklamu,“ kárala ji ta žena, „by vám od Dolce and Gabbana měli platit, že jejich šaty nosíte.“ Předklonila se jako spiklenkyně a dodala: „Prada. Fendi. Hermès. Za tolik světla ramp by ryli držkou v zemi.“ Zamrkala na ni. „Víte co, já se místo vás můžu spojit s pár lidmi. Jestli budete dělat panu Maxwellovi společnost, můžete vydělat majlant jenom reklamou pro určité návrháře.“

To by mohl být problém. Maxwell se zeptal, jestli jí může zavolat, ale podle jejích zkušeností je tohle jen vysloveně zdvořilostní dotaz. Nikdy to není záruka další schůzky. A na ničem konkrétním se nedohodli. Teď to neřekla, ale možná se s ním už nikdy nesejde.

Rozhlédla se po oddělení oděvů a všimla si, že se k nim stahují úplně cizí lidé. Muži. Ženy. Někteří v uniformách. Jiní v kožiších. A všichni svírali v rukou totéž dopolední vydání Postu. A všichni se na ni rozzářeně usmívali.

Prodavačka, která k ní včera byla tak nepřátelská, teď nasadila nesmělý úsměv. Oči se jí živě třpytily. Vzdychla si, položila si jednu dlaň na prsa, jako by se snažila uklidnit srdce tlukoucí o závod, a povídá: „Prosím, odpusťte mi to neprofesionální chování, ale…“

A Penny i pod jejím silným nalíčením viděla, jak se červená.

Podala jí dnešní Post a požádala ji: „Mohla byste mi podepsat svůj snímek? Pro dceru?“

Překlad Richard Podaný

Vydává nakladatelství Odeon.

Americký spisovatel Chuck Palahniuk (1962) vystudoval žurnalistiku, ale nastoupil do továrny na nákladní automobily, kde pracoval třináct let. Jeho prvním literárním pokusem byl román Neviditelné nestvůry, s nímž ho však v nakladatelství odmítli. Jakoby natruc napsal knihu ještě ponuřejší, Klub rváčů. Tento román měl značný úspěch, získal dvě literární ocenění a dočkal se překladu do dvaceti jazyků (č. 2000). Stal se kultovní záležitostí a úspěšné bylo i jeho filmové zpracování v režii Davida Finchera (1999). Světová divadelní premiéra se uskutečnila roku 2007, dramatizaci uvedlo Činoherní divadlo v Ústí nad Labem. Po vydání Programu pro přeživší (č. 2002) Palahniuk uplatnil také přepracovanou verzi Neviditelných nestvůr (č. 2010). V češtině dále vyšly prózy Zalknutí (2003), Ukolébavka (2005), Deník (2006), Strašidla (2007), Snuff (2009), Pygmej (2010), Prokletí (2012) a Zatracení (2014). Roku 2003 publikoval průvodce po Portlandu Běženci a exulanti, nedlouho poté knihu pravdivých příběhů s příznačným názvem Podivnější než fikce a roku 2010 román Tell-All. Pod názvem Rant vyšel portrét fiktivního sériového vraha Ranta Caseyho (2007). O rok později vznikla podle scénáře Clarka Gregga filmová adaptace Zalknutí. Román Tvé překrásné já je dvanáctým autorovým dílem vycházejícím česky.