Narativ jako virtuální realita

Dvě a tisíc tváří virtuálního

Přebývám v domě možnosti,

krásnějším nad prózu, s nespočetnými okny, se spoustou východů,

s pokoji jako cedry, jistými k úkrytu —

a nad vším nekonečný krov s krytinou blankytu.

Z hostů — ti nejkrásnější — za obydlí — jen jej!

On rozpíná mou úzkou dlaň, že může pobrat ráj. …

Emily Dickinsonová

V lidové představivosti poslední dekády dvacátého století vyvolává slovo virtuální téměř automaticky představu počítačů a digitálních technologií. Tato asociace byla vybudována v několika krocích, přičemž ty ranější z nich už z větší části upadly v zapomnění. Dnes označujeme jako virtuální všechno, co zažíváme nebo s čím se setkáváme v „kyberprostoru“, imaginární oblasti, do níž se dostáváme pomocí počítačů, když se přihlásíme na internet: virtuální přátelé, virtuální sex, virtuální univerzity, virtuální prohlídky virtuálních měst. Než se internet téměř přes noc vloudil do našeho každodenního života, byla virtualita digitálních technologií spojována s pojmem virtuální reality, který byl veřejnosti představen na konci osmdesátých let. Počítačům se připisovala schopnost stvořit umělé světy, a ačkoliv je internet žalostně vzdálen trojdimenzionálním, multisenzorickým, pohlcujícím a interaktivním prostředím, která si představovali propagátoři virtuální reality, promítáme do kyberprostoru sny, jež průmysl virtuální reality probudil, ale z velké části nedokázal splnit. V předchozích fázích dějin sémantických vztahů byl výraz virtuální termínem z oblasti počítačové architektury, který popisoval diskrepanci mezi fyzickým přístrojem a tím přístrojem, o němž si uživatelé a programátoři na vysoké úrovni myslí, že s ním komunikují. Počítačové programy jsou psány v kvazi-lidském jazyce složeném z velkého množství modulů a příkazů, ale procesor ve skutečnosti dokáže rozumět pouze malému počtu instrukcí kódovaných pomocí jedniček a nul. K převodu instrukcí, napsaných uživatelem, do spustitelného kódu využívá překladač, zvaný též kompilátor. Ve stejném smyslu se termín virtuální používal pro označení typu úložiště, jako je například disketa, které není fyzicky součástí aktivní paměti počítače, ale jehož obsah lze snadno přemísťovat do mozku přístroje a zase zpátky, takže z pohledu uživatele se toto úložiště chová, jako by bylo integrální a permanentní součástí počítačové paměti. Další virtuální vlastnost počítačů spočívá v jejich mnohostrannosti. Jakožto stroj nemá počítač žádnou sobě vlastní funkci. Pomocí softwaru však může simulovat řadu existujících nástrojů a lidských činností a stát se kalkulačkou, psacím strojem, hudebním přehrávačem, vypravěčem, chůvou, učitelem, účetním či poradcem v různých záležitostech. Může dokonce — jak si to představuje virtuální realita — simulovat virtuální svět a životní prostor. Softwarový průmysl tyto technické výrazy — kterých je mnohem víc — využil k metonymické propagaci svých produktů jako „virtuálních technologií“. Přesný technický výraz neříkal široké veřejnosti nic. Nálepka virtuální se ale stala mocnou metaforou stále se zrychlujícího letu technologie do neznáma. Jelikož se blížil mytický milník přelomu milénia, očekávalo se od produktů kultury něco fundamentálně nového a technický termín jim dodal téměř vědecko-fantastickou auru.

Vydejme se ještě dále v tomto beznadějném, ale svůdném pátrání po čistém a původním významu slova virtuální a zeptejme se, co je na umělých světech, nepravé paměti a mnohostranných přístrojích virtuálního. Z etymologie víme, že slovo virtuální pochází z latinského virtus (síla, mužnost, ctnost), z něhož vznikl v scholastické latině filozofický pojem virtus, který znamená „síla“ nebo „moc“ (tento význam přežívá dodnes v anglickém výrazu „by virtue of“). Ve scholastické latině označuje slovo virtualis potenciál, „to, co je v moci [virtus] síly“. Klasickým příkladem „virtuality“, založeným na Aristotelově rozlišení mezi možností a skutečností jsoucna (in potentia vs. in actu), je způsob, jakým je dub přítomen v žaludu. Ve scholastické filozofii jsou „aktuální“ a „virtuální“ spíše v dialektickém vztahu než v radikální opozici: virtuální není to, co je zbaveno existence, ale to, co má potenciál či sílu se do skutečné existence vyvinout. Pozdější užití v osmnáctém a devatenáctém století převádějí tento dialektický vztah na binární opozici vůči reálnému: z virtuálního se stává to, co je fiktivní a neexistující. Tento význam se aktivuje v optickém užívání. Podle Websterova slovníku je virtuální obraz, jako například odraz v zrcadle, obraz vytvořený z virtuálních ohnisek, totiž z bodů, „z nichž divergentní světelné paprsky zdánlivě vycházejí, ale ve skutečnosti tomu tak není“. Moderní význam využívá tuto myšlenku podvrhu a iluze vlastní obrazu v zrcadle a spojuje virtuální s tím, co se vydává za něco jiného, než čím doopravdy je. Vydávání se v sobě obsahuje příměs nelegitimity, neupřímnosti nebo nedostatečnosti ve vztahu k reálnému. Virtuální diktátor může být „stejně dobrý“ — nebo v tomto případě špatný — jako skutečný diktátor, ale bude vždy méněcenný ve vztahu k tomu „legitimnímu“, když použijeme oxymóron, neboť diktátor nikdy není oficiálně ustanoven diktátorem. (V podstatě může být obviněn ze zneužití moci.) Jak vidíme z těchto lexikálních vymezení, význam slova virtuální se rozkládá podél osy vymezené dvěma póly. Na jedné straně je optický význam, který nese negativní konotace dvojníka a iluze (obojí se spojuje v představě optického klamu), na druhé straně význam scholastický, který dává tušit produktivitu, otevřenost a diverzitu. Někde uprostřed se nachází asociace virtuálního s počítačovými technologiemi na konci dvacátého století. Pro větší přehlednost budu jeden pól označovat jako podvrh a druhý jako virtuální nebo potenciální (viz tab. 1, seznam konotací, jež jsem nasbírala během rozličného čtení o virtualitě). Obě tyto interpretace mají v současném francouzském teoretickém myšlení své vlivné a výřečné mluvčí: u virtuálního jakožto podvrhu je to Jean Baudrillard, u virtuálního jako potenciálu Pierre Lévy.   Tabulka 1: Význam virtuálního

aktuální	virtuální
v aktu	v potenci
faktové	protifaktové
dokončené	možné
uzavřené	otevřené
materiální	mentální
konkrétní	abstraktní
jednotlivé (partikulární)	obecné
úplné	neúplné
determinované	nedeterminované
hmotné	nehmotné
spojené s tělem a objektem	aura
jádro	záření
temporální	atemporální
vepsané v čase	deteritorializované
singulární	plurální
vyrobený předmět	projekt, kód
přítomnost	minulost a budoucnost
zde	tam
my	oni, jiné (jako představa)
pevné, hmatatelné	pomíjivé, nehmatatelné
figura	pozadí
přítomnost	nepřítomnost
prezence (přítomnost)	teleprezence (telepřítomnost)
tváří v tvář	zprostředkované
mechanické, tištěné	elektronické
hmota	informace
prostor	kyberprostor
to, co se počítá	to, co se nepočítá
bytí	představování
identita	vydávání se za, rolové hry
vážné chování	hry na „jako by“
žitá zkušenost	fantazie a sny
fakt	fikce
podstata	jev
autentičnost	podvrh, simulace
pravda	iluze, nepravdivost
originál	kopie, dvojník
reprezentované, referent	obraz
virtuální	reálné, skutečné (tam, kde si virtuální a reálné vyměňují místa)
…	reálné, skutečné (tam, kde reálné mizí)

Poznámka: Všimněme si scholastické opozice aktuálního a virtuálního v záhlaví tabulky a optické opozice virtuálního a reálného na jejím konci. Uprostřed je populární spojení virtuálního s počíta- čovými technologiemi.   Baudrillard a virtuální jako Podvrh Baudrillardova filozofie prohlašuje sebe samu za meditaci nad statusem obrazu ve společnosti závislé na „duplikaci skutečného prostředky technologie“. Kdysi byla schopnost automaticky zachycovat a zdvojovat realitu výhradním privilegiem zrcadla. Nyní s touto schopností soupeří technologická média — fotografie, filmy, zvukové nahrávky, televize a počítače — a svět je zaplněn reprezentacemi stejně virtuálními, jako je obraz v zrcadle. O celkovém tónu a obsahu Baudrillardových úvah nad tímto stavem věcí si můžeme udělat představu z mota k jeho slavné eseji „Předchůdci simulaker“ („Precession of Simulacra“). Citát je připisován Kazateli, ovšem v Bibli jej nelze najít, zjevně z toho důvodu chybí číslo verše. Esej tedy, ve shodě se svým poselstvím a tématem, začíná simulakrem: „Simulakrum není tím, co zakrývá pravdu — to pravda zakrývá fakt, že žádná není. Pravda je simulakrum.“ Baudrillardovo simulakrum není dynamický obraz aktivního procesu, jako jsou počítačové simulace, ale mechanicky vytvořený, a tedy pasivně přijímaný duplikát, jehož jedinou funkcí je vydávat se za něco, čím není: „Simulovat je předstírat, že mám něco, co nemám.“ Baudrillard si představuje, že současná kultura je k simulakrům fatálně přitahována. Tato „vůle k virtualitě“, abychom si vypůjčili sugestivní termín Arthura Krokera a Michaela Weinsteina (1994, kap. 3), znemožňuje jakýkoli dialektický vztah nebo pohyb tam a zase zpět mezi skutečností a jejím obrazem. Jakmile porušíme druhé přikázání, ono „Nezobrazíš“, jsme lapeni v gravitačním poli podvrhu a virtuální vysává podstatu skutečnosti, neboť jak píše Baudrillard v Dokonalém zločinu, „Nemůže být zároveň svět i jeho dvojník“. V nepřítomnosti jakéhokoli Jiného zaujímá virtuální místo reálného a stává se hyperreálným. V Baudrillardově grandiózním evolučním schématu jsme dosáhli úrovně 4 ve vývoji obrazu:

1. Obraz je odrazem hluboké reality;
2. Obraz hlubokou realitu zastírá a zbavuje přirozenosti;
3. Obraz zastírá absenci hluboké reality;
4. Obraz nemá žádný vztah k jakékoli realitě: je svým vlastním čistým simulakrem.

Představuje tento zdánlivě nevyhnutelný historický vývoj od úrovně 1 po úroveň 4 pád do neautentičnosti, zřeknutí se reprezentační zodpovědnosti a cynickou zradu Skutečnosti, nebo naopak postupné objevování Pravé Podstaty obrazu? Spáchala kultura iluze „dokonalý zločin“, který zavraždil realitu, aniž zanechal stopy, jak Baudrillard v poslední knize sugeruje jejím názvem, nebo konečně zabila iluzi reality a dosáhla nejvyšší sémiotické moudrosti? Baudrillard přechází mezi rolemi moderního Kazatele a vážného teoretika sémiotického nihilismu (a zjevně si obě role užívá), ale obezřetně udržuje ambivalentní postoj. V eseji „Předchůdci simulaker“ (Baudrillard, 1994), napsaném koncem sedmdesátých let, kdy nejdůležitějším kanálem „obrazu“ a hlavní hrozbou skutečnosti byla televize, samotné slovo virtuální obsaženo není. Když však koncem osmdesátých let začala počítačová technologie zavádět pojem virtuality, objevil náhle Baudrillard v moderní společnosti nového pachatele „zločinu proti realitě“. Jako by technologie dohnala teorii a proměnila ji v proroctví tím, že doplnila chybějící referent. Jak píše Mark Poster, „termíny ‚virtuální‘ a ‚virtuální realita‘ se v Baudrillardových textech začínají objevovat už v roce 1991. Užívá je ale jako vzájemně zaměnitelné se ‚simulací‘ a nijak nemění jejich předchozí užívání“. V Dokonalém zločinu (Baudrillard, 1996) pro něj virtualita není jen další způsob, jak vytvářet simulakra, ale je nejvyšším triumfem simulaker:

„S Virtuálním nevstupujeme jen do éry likvidace Reálného a Referenčního, ale také do éry vyhlazení Jiného. Je to stejné jako etnické čistky, které by však v tomto případě nezasáhly pouze určitou část populace, ale neúnavně by pronásledovaly všechny podoby jinakosti.

Jinakost…

Světa — zobrazeného Virtuální realitou.“

Podle Baudrillarda nežijeme ve světě, kde existuje něco jako technologie virtuální reality, ale jsme touto technologií pohlceni, žijeme a dýcháme virtuální realitu. Všechny pojmy a populární výrazy spojované s virtuální realitou poskytují Baudrillardovu nenasytnému teoretickému stroji dokonalé palivo. Překlad Eva Krásová   Vydává nakladatelství Academia.