Dlouhé stíny předsudků

Německá Čechoneuróza Češi ve světle německých stereotypů 19. a 20. století Mnohým Němcům se v 19. století Češi nejevili jako sousední rovnoprávný národ, a proto měli potíže vysvětlit si vývoj, kterému říkáme národní obrození. Různí autoři si ho vykládali různě a užívali rozdílných rétorických prostředků. V historicko-politické literatuře nacházíme vedle pejorativně stigmatizujících textů o Češích i texty kritické vůči této módě. Na nepochopení českého obrození – tehdy někdy označovaného slovem slavismus – a na dobové předsudky upozornil v roce 1845 Joseph Mathias hrabě Thun (1794–1868) takto:

„Slavismus v Čechách, tj. nově se probouzející, či správněji řečeno již probuzená a sebevědomě se cítící česká národnost, bývá podle mého názoru téměř všude naprosto nesprávně posuzován; na pozadí ať již lhostejnosti, pohrdání, povznešeného vysmívání, nebo provokativního pošklebování, předsudků, strachu nebo nenávisti bývá slavismus portrétován jako bláznovství, vlastizrada nebo jako nestvůra zvaná panslavismus a hrozící pohltit Němectvo.“

Ve své knížce Slavismus v Čechách varoval Thun před znevažováním českého vlastenectví jako „výplodu několika mála exaltovaných hlav“, který se „musí rozpadnout v nicotnost, jen když se oněm bláznům zacpou ústa“. Protože prý „český národní cit obzvláště mezi maloměstskými obyvateli Čech již natolik zeslábl, že se mnozí za své češství styděli, protože již neexistovala žádná česká literatura a čeština se zdála již být vyhnána jen do těch nejspodnějších vrstev obyvatelstva“, snažili se v autorových očích Češi dohánět, co zameškali. Thun uznával, že se jak mezi Čechy, tak mezi Němci objevovaly často i pochybené názory o vzájemných vztazích, ale za nejzávažnější problém považoval předsudky, které tehdy panovaly mezi Němci. Čech si prý „vysoce cení německé vzdělanosti, snaží se ji dohánět, je natolik bez předsudků, aby věděl, že je nepostradatelná, a proto se nepře se svým osudem kvůli změně kdysi stávajících poměrů; ale nechce zapírat svých otců, zříkat se nejsvatějších citů, nechce se vzdát svého celého Já, aby – se stal netvorem. Násilně nalomená národnost je nesmyslem; bezcenným nesmyslem je národ, který se vzdá sám sebe, a tím všeho, co člověka ještě více odlišuje od zvířat než jen jeho schopnost mluvit.“

Mnozí Němci nesdíleli Thunovy postoje, které se ale nezamlouvaly ani mnohým Čechům, jak ukazuje brožura Jakuba Malého (1811–1885) Slova jednoho Čecha, inspirovaná hrabětem Josefem Mathiasem Thunem. Avšak Češi s ním spolupracovali, například v roce 1848 v pražském Národním výboru. Jeho postoje a texty totiž nabízely i navzdory konfliktům platformu k česko-německému spolužití na základě vzájemného respektu a názorové plurality jako východiska k hledání rozumných řešení politických konfliktů. Podobné výrazy pochopení pro české národní hnutí a později pro Československou republiku nacházíme v německém písemnictví 19. a 20. století neustále, ač ne příliš často. Hlasy, které Thun kritizoval, nám přiblíží Výzva k odporu proti slovanské propagandě v Německu z roku 1843. Vyšla anonymně v lipském časopise Zeitung für die elegante Welt: Mode, Unterhaltung, Kunst, Theater, redigovaném známým publicistou a spisovatelem Heinrichem Laubem (1886–1884), který byl zřejmě jejím autorem. Pocházel z pruského Slezska, v roce 1848 reprezentoval ve frankfurtském národním shromáždění západočeské město Loket a poté působil ve Vídni. Rétorickou otázku, zdali může „energické národní vědomí strpět, aby byla v srdci německé vlasti, v Čechách, vyhlášena německému jazyku a mravům rozhodná válka“, zodpověděl autor jednoznačně. Vyzval k odporu proti „odněmčení Čech“, k němuž prý musí „slovanská propaganda v Praze“ vést; k tomu prý bylo třeba zmobilizovat veškeré síly, a proto se měl německý denní tisk problému důrazně ujmout. Autorův postoj k českému národu spočíval na následujícím obraze Čech:

„Veškerá vzdělanost Čech je německá, všichni vzdělaní obyvatelé země jsou původem nebo kulturou Němci, ba dokonce veškerý majetný stav, panský stav, jehož vlastnické právo slouží všeobecnému blahu, veškerá šlechta, ti všichni jsou německým panským stavem. Mělo by zde snad najednou přestat platit staré právo dobyvatelů, právo dobyvatelské kultury? Mělo by snad být obětováno snu Slovanstva, které by nás mohlo přivést do zkázy, kdyby mělo jít o více než jen o sen?“

Na rozdíl od Thunových textů zde nacházíme obraz Čech desubjektivizující český národ. Politické poměry v Čechách nebyly pojaty jako vztahy mezi českým a německým obyvatelstvem, nýbrž jako záležitost německé národní identity; ba co víc, jako válečný stav vedený o „srdce německé vlasti“. Pro dialog mezi českými a německými politiky nebylo na této mentální mapě prostoru. Místo toho otevírala prostor pejorativně sigmatizujícím stereotypům Čechů jako protivníků na válečném poli. Z historické perspektivy viděno, šlo o dodnes běžnou reakci příslušníků privilegovaných společenských vrstev nebo imperiálních mocností vůči požadavkům zrovnoprávnění, vznášených ze strany zneprávněného obyvatelstva či národů. V česko-německém kontextu se následkům toho postoje dostávalo v 19. a ve 20. století pouze specifického koloritu, který musíme znát, chceme-li se vymanit ze stínů této kapitoly dějin česko-německých vztahů. Předsudky, které Thun kritizoval, nacházíme v různých formulacích v německé historicko-politické literatuře a publicistice druhé poloviny 19. a ve 20. století velmi často. Někdy bývali Češi třeba varováni: „Kolo světových dějin se šestimilionovému českému národu nevyhne, a postaví-li se mu do cesty, tak jej převálcuje; mezi rakouskými zlomky národů může tak malý národ sehrát svoji roli, ale musí ztroskotat, kdyby chtěl dělat politiku na vlastní pěst a vyzývavě a vzdorovitě nastavit čelo celému německému národu.“ Tato slova z roku 1898 sice již upadla v zapomnění, ale jejich autora připomíná webová stránka obce Holčovice: „Z místních lékařů patřil k nejvýznamnějším Karl Türk (1840–1908), který působil v Holčovicích od roku 1891 až do své smrti. Dvakrát byl poslancem říšské rady a do konce života byl poslancem zemské rady. Publikoval články v několika novinách a je autorem sociálních románů a dramat. Jeho náhrobek dodnes stojí na místním hřbitově.“ Türkova varovná slova vyšla v knížce Čechy, Morava a Slezsko, vydané v ediční řadě Boj o Němectvo, tehdy nového, ale později následkem jeho významné role při vzestupu Adolfa Hitlera k moci proslulého mnichovského nakladatelství J. F. Lehmann. Karl Türk varoval nejen Čechy, ale i Němce: „Kdyby došlo ke zřízení samostatného českého království, byla by tam zavedena čeština jako panující státní jazyk, zatímco by němčina, německé schopnosti, německé bytí a národovstvo byly dány na pospas nejbezohlednějšímu znásilnění moderním husitstvím.“ Obraz Čechů jako ohroženého, ale zároveň nebezpečného národa nebyl svého času neobvyklý; do Türkova textu se promítaly i běžné geografické a historické obrazy Čech. „Země Čechy, která vyčnívá jako vzdorná pevnost do středu Německa“, byla v očích autora zemí „s velkým strategickým významem“ pro sousední Německou říši: „To odjakživa velmi dobře chápali němečtí králové a císaři, a proto vždy a obezřetně pamatovali na to, že bylo třeba držet Čechy v lenním vztahu k Říši a nikdy nepřipustit jeho oslabení.“ Vzhledem k této údajné spjatosti prý Češi nikdy nebyli pány své země a autonomním národem: „A skutečně se zdá, nehledě na to, že Němci vybudovali ve středověku Čechům města a přinesli do země kulturu, že v průběhu času vteklo mnohem více německé krve do české rasy než naopak a že Češi bezpochyby vděčí za svoji zdatnost smíšení s německou krví, stejně tak jako svým německým učitelům za svůj novočeský jazyk, umění, literaturu a výdělečnou činnost.“ Obrazy českého národa jako neoprávněného samostatně spravovat své veřejné záležitosti, a dokonce jako akutní hrozby pro německý národ, se linou moderním německým písemnictvím jako červená nit. V roce 1895 si dokonce císař Vilém II. lámal hlavu nad tím, jak jí předejít: „Celé moje usilování a snažení a všechny mé politické myšlenky směřují k tomu, abych germánské kmeny ve světě, zvláště v Evropě, pevněji svedl a spojil dohromady, abychom se tím jistěji mohli uhájit proti slovansko-české invazi, která nás všechny v nejvyšší míře ohrožuje.“ Koncem 19. století byla velká část německých historicko-politických textů o Češích psána z perspektivy více či méně odmítavé, až antagonistické. S běžnými interpretacemi, jako by šlo o výraz pocitu ohrožení, nevystačíme. O emocionálním rozpoložení autorů můžeme každopádně pouze spekulovat, ale jejich výrazy můžeme přímo studovat v textech, které se nám zachovaly. Formy a obsahové náplně textů vykazují historii podobně jako vývoje politické, hospodářské, sociální či kulturní. Studium textů je o to důležitější, že v nich nacházíme přímé svědectví o stereotypech Čechů, které spoluvytvářely vývoj česko-německých vztahů, i oblíbený zdroj politické argumentace. Následující pasáž představí jejich nejoblíbenější formy v německých textech od poloviny 19. století. Nejde přitom o vznášení obžalob na adresu autorů či nabídku rétorické munice antiněmeckým resentimentům, nýbrž o pokus přispět k porozumění minulých dějů osvětlením mentálních světů, v nichž se nositelé česko-německých vztahů pohybovali. Jinými slovy řečeno, jde o rekonstrukci mentálních map Evropy, na nichž bývali Češi v očích velké části německé veřejnosti umísťováni a zabarvováni jako jedno z políček.   Vydává nakladatelství Academia.