Vztah k literatuře přestal být čímsi samozřejmým
Začal školní rok a čeští školáci se po prázdninách vrátili kromě jiného i k literatuře, jejím dějinám a interpretacím. Mnohé čeká za pár měsíců kritizovaná maturitní zkouška, zbytek se bude většinou učit seznamy děl a definice literárních směrů. A o současnou českou literaturu přitom málokdy zavadí. Podobu výuky literatury ve školách, její krizi či maturitu s H7O probíral publicista a člen organizace EDUin Tomáš Feřtek.
Tomáš Feřtek, foto: archiv Tomáše Feřteka
Když se posuneme od maturity do výuky, je pro výuku dnešních dětí systematické setkávání s literaturou důležité? Připadá mi klíčové. Bez ní ztratí kontakt s kulturou dvou tří staletí. Literatura představuje fascinující a mimořádně komplexní „konzervu“ uplynulého času. Navíc přece jen přístupnější širšímu publiku, než je výtvarné umění či hudba. A to není jediný důvod. Literatura je osobitý způsob interpretace světa, nenahraditelný jakýmkoli jiným výkladovým klíčem – čistě estetickým, emočním či naopak scientistickým. Výstižné mi přijde to, co píše Kundera v eseji Umění románu – že román je neredukovatelným způsobem pojmenování reality. Často se výuce literatury vyčítá zbytečný důraz na „biflování“ a naopak málo interpretace a kreativní práce s textem. Lze se ale literaturou zabývat bez znalosti alespoň základních faktů a historického kontextu? To přece není nesmiřitelný protiklad. Problém současné školy je, že se učíte kontext a fakta a na interpretaci nedojde nebo je školometská a nikoho nezasáhne osobně. Pokud jsem to zažil opačně, tedy že se primárně pracuje s dílem a textem jako s osobním sdělením a tam, kde je to nutné, se doplňuje kontext a fakta či literární teorie, fungovalo to výborně a mimořádně motivačně. Základem je zkoumat živý text, to ostatní jsou jen nástroje, které volím podle toho, zda jsou potřeba. Někdy ta fakta k interpretaci potřebujete, někdy ne. Úlohou učitele je to rozlišit. Čtenářské výzkumy Jiřího Trávníčka ukazují pokles zájmu o čtení především u mladých lidí. Jak si dnes mládež buduje ke knihám a literatuře vztah? Už nežijeme v alfabetické kultuře, ale v audiovizuální, takže je ten pokles logický. Na otázku, jak si k literatuře mládež dnes buduje vztah, odpovědět neumím, respektive o tom vím velmi málo. Je zjevné, že vztah k literatuře a čtení dnes přestal být čímsi samozřejmým a je třeba volit strategie, které žákům vysvětlí věci, jež ještě před dvaceti lety byly samozřejmou součástí kulturního kódu. Ale ty „technologie“ pro budování čtenářské gramotnosti, výuku psaní, vnímání a interpretaci literatury existují, jsou ověřené a mnoho učitelů je po léta úspěšně používá. Ale je fakt, že ono „mnoho“ znamená pravděpodobně jen pár procent z celkového počtu pedagogů. V literárních kruzích, například na nedávném Sjezdu spisovatelů, se mluví o tom, že současná česká literatura se málo čte i kvůli podobě školní literární výuky. Vidíte tam spojitost? Jen okrajovou. Ten hlavní propad je způsoben změnou distribuce informací v prosíťované společnosti, poklesem veřejné autority psaného slova, změnou postavení spisovatelů jako veřejně činných a ceněných intelektuálů a dalšími společenskými fenomény. Způsob výuky v tom hraje jen malou roli. A je tedy samozřejmě otázka, nakolik a u jak velké části populace „dobrý“ způsob výuky může vliv těchto trendů změnit. Učitel může motivovat část třídy k tomu, aby vnímala současnou literaturu jako důležitou, přesto není pravděpodobné, že by to změnilo postupné uvadání jejího vlivu. Ale podobně „uvadl“ o dobrých sto let dříve vliv vážné hudby a skladatelů, kteří byli v osmnáctém a devatenáctém století společenskými ikonami. Nejde tedy o nic nového a je jen otázka, kdo další je na řadě.