Jak básník přežije léto

Nesmířil jsem se s tím, že literární tvorba je stále více produktem soutěže a mediálně-manažerského závodu. Arciže pohořet v Šrámkově Sobotce jistě není životní debakl. Na vlastní uši jsem slyšel, že „umění je o úspěchu“ – a nebyla řeč o výtvarném umění ani o filmu, ale o literatuře. Inu, bez úspěchu by to jistě nešlo, ale záleží, co si od toho slibujeme. Kupříkladu takto naznačil směr svých úvah Joris-Karl Huysmans ve svém románu Naruby (1884): „K němu samému mluvil tento hlas, tajuplný jako zaklínání, jemu vypravoval o své horečce po neznámém, o svém neukojeném ideálu, o své potřebě uniknouti strašné realitě existence, překročiti hranice myšlenky, tápati, aniž kdy došel jistoty v mlhách nadsvětských výšin umění!“ Sukces může být vnímán v rovině čistě personelní. Mým oblíbeným příkladem je finský běžec Paavo Nurmi, který závodil sám se sebou. Předpokládám, že čtenáři knížky Ferda cvičí mraveniště (1947) jsou s touto postavou atletické historie obeznámeni. Může se nám zdát, že žabomyší literární boje a spory v naší Bohem zapomenuté kotlině deformují samotné umělce, ale nesmíme si nijak malovat ani velké umělce z velkých zemí. Marcel Proust po vydání románu Ve stínu kvetoucích dívek (1919) napsal sekretáři Francouzské akademie takovýto dopis: „Z mnoha důvodů bych byl velice šťasten, kdybych mohl získat Velkou literární cenu Akademie. Byl jste vždy velice laskavý vůči věcem, které píši, obracím se tedy právě na Vás s otázkou, zda by to bylo možné a co pro to mám udělat…“  (Doplňme, že ubohý Proust získal pouze Goncourtovu cenu.)

Co pro to mám udělat – tak zní kruciální otázka, která zaměstnává progresivní literáty. To, jak často se objevuje, souvisí se střídáním cyklů „štika-paštika“. Jsou období, kdy touhu po dosažení „nadsvětských výšin umění“ deprivuje drsný svět ekonomické reality.

To vše – získání významné ceny, hospodářská soběstačnost, ideální podmínky, podpora mocné literární klaky – může i nemusí být k dobru samotného díla, ale k dobru autora to jistě je. Stačí srovnat osud Nerudy a Zeyera – první bydlel skoro po celý život v jedné cimře a tloukl se ode zdi ke zdi, zatímco druhý tvořil v naprostém dostatku a těšil se značné literární reputaci. Kdyby Neruda viděl, jak to je s recepcí jejich prací v současnosti, možná by to nechal tak. Ale co tehdy, kdyby si mohl vybrat, měnil by s Julkem? Obdobně lze uvažovat nad osudem Ladislava Klímy. Co kdyby například uspěla jeho fabrika na výrobu tabáku z jahodového listí? Napsal by konfesi Plachý Klíma přichází?!

Vskutku se mi zdá, jako by úspěch byl v této společnosti nařízen, byl nutný, nezbytný. Může se pravda utéci do lesů, žít alternativně a čekat, kdy si ho všimne nějaký lifestylový magazín a vyzdvihne ho do nadoblačných výšin. Ale když si jeden zvolí tak svobodné a zároveň tak spoutané bytí, jako je psaní, a ještě mu šplouchá na maják, takže nemůže ani učit, ani být bankovním úředníkem či lékárníkem, a navíc nedostal literární cenu, protože je prostě mrťafa, musí se spolehnout na literární příštipkaření. A teď jsem u toho – v létě jdou kšefty mizerně.

Ale protože vskutku netrpím výše uvedenou krisí, jen mě ten literární leben a jeho adiafora občas sejří, pokusím se stručně nastínit možnost, jak tyto návaly morosních myšlenek co nejvíce eliminovat.

Vítek Kremlička tvrdí, že literárním příštipkařením se nikdo neuživí. Pokusím se elegantně vyvrátit toto jeho tvrzení a dokázat, že to možné je. Důležité je myslet na léto či polétí již na jaře či v předjaří a včas si podat své žádosti o grant ministerstva kultury. Tu možnost máte tuším pouze jednou, maximálně dvakrát za život, tak neváhejte. Druhou možností je literární stipendium v Dánsku, Francii nebo v kanadském Yukonu, v Německu a v Británii, kdekoli. Třetí možností je zajistit si nějakou pomocnou nakladatelskou práci. V létě se už nikomu nedovoláte.

Vždycky jsem možností být někde za prachy pro umělce jako správný postkomoušský pankáč opovrhoval, než jsem si v zoufalství chudoby napsal grant pro Vídeň a byl jsem tam. Nejen, že jsem tam byl, napsal jsem knížku, užil jsem si Vídeň, doma jsem zaplatil plyn za tři měsíce. A to jsem pár let předtím v duchu vyčítal Rudčenkové a Hůlové, že z takových pobytů tyjí, najmě však Hůlové, že z New Yorku přijela s tak divným románem.

Inu, člověk se mění. Mámoš mě vyčítavě před každou mou holkou snímá slovy: „Patrik od deseti nesnášel pití piva a ve čtrnácti se posmíval spolužákům, že líbaj holky.“  Teď může máma dodat, že píšu žádosti o pobyty v nějakých krtčích krajích, čímž jsem kdysi pohrdal.

Nyní se dostávám k tomu, jak básník přežije léto. Ačkoli předtím poctivě pracoval, nikdo mu nic nezaplatí, protože jsou všichni v platební neschopnosti. Ví však, že v září si užije všechny ty peníze, které mu dluží. Jenže během léta si zaplatil výlet na Berounku, opravdu krásný cylindr a téměř došel do Rumburku. Ono to dopadne všelijak, ale básník poctivě jede bomby, píše essaye, recense a modlitby v podobě vlastních povídek.

Předpokládám, že tato zkušenost je takřka obecně sdílitelná. Je nepodstatné, zda jde o básníky začínající, či končící. Nuže, básník mezitím čte na akcích a festivalech a občas je mu jasné, že ty party nemají na to mu zaplatit, co by měly. Není to jejich chyba a pár stovek je sice na pivsona a vlak a občas je to i v euro, ale to vše má význam. A navíc se s tím nedá nic dělat. Ve vší slušnosti je ovšem nutno odmítnout, a to s patřičným zděšením, nabídky na čtení, kde se ctihodně nabízí volná presentace poesie, respekt k umění, ale ještě se za to chce něco na ubytování a jakési startovné.

Vrátím se však k tomu, jak je možné žít z přínosů pouhé literární práce. Vím, že je možné se uživit příštipkařením a tím vším, co s literaturou souvisí. V této věci jsou nezbytné pouze tyto podmínky:

1. upřímný zájem o literaturu, energie nutná k tvorbě a snaha minimalizovat své antipatie a předsudky, vytvořit si vlastní encyklopedii faktů v případě, že vás odpojí od sítě,
2. víra v sebe kompensovaná šílenou důvěrou v lidi, o kterých píšeš; naprosté se odevzdání náhodě,
3. pouštět se do recensí, kritik, studií a vlastních textů a bombardovat tím časopisy (možná i deníky a obtýdeníky),
4. mít figuru k zulíbání,
5. přečíst velké romány, kde nejde o děj: Naruby, Odysseus, Hledání ztraceného času, Velký román a Obratník raka.

Možná vás zarazil poslední bod, ale mám za to, že je důležitý. Především proto, že tyto romány jsou mimo jiné připomenutím letních lásek, které na konci léta, právě teď, daly létu vale. Pochybuji, že bych byl natolik jiný než ostatní, myslím, že stejně jako všichni jsem v nich hledal zapomenutí. Jsou to právě tyto megabichle, které mohou odpovědět na otázku, jak básník přežije léto. Nikoli tím, že je přečte, ale že je napíše – že se o to pokusí, že bude nucen příštipkařit, aby se naučil psát.