Čtení jako gesto osvobození
Vztah žen a literatury představuje téma, jímž se Stefan Bollmann soustavně zabývá ve většině svých prací. Speciálně na ženské čtenářství si posvítil již v knize Ženy, které čtou, jsou nebezpečné (2005, česky 2008). V ní shromáždil, chronologicky a tematicky seřadil nejrůznější vyobrazení čtenářek od středověku téměř až do současnosti.
Vznikla tak vizuálně pěkná obrazová publikace, v českém vydání navíc s úvodní esejí Terezy Brdečkové, ale samotné Bollmannovy doprovodné texty k jednotlivým výtvarným dílům kolem esence ženského čtenářství pouze kroužily a vlastně ji ani kvůli svému rozsahu a charakteru postihnout nemohly. O pět let později následovalo vydání další knihy s podobným názvem Frauen, die lesen, sind gefährlich und klug (Ženy, které čtou, jsou nebezpečné a chytré), kterou však v češtině nemáme. Zatím poslední pokus o zachycení podstaty ženského přístupu k literatuře pak autor podnikl ve svazku Ženy a knihy (2013, česky 2015). A tato třetí cesta do hlubin čtenářčiny duše se jeví velice slibně.
Kniha však rozhodně není „pouhou“ sbírkou životopisů slavných čtenářek, ale souborem více či méně vzájemně propojených, čtivě napsaných, esejisticky laděných kapitol rozdělených chronologicky do tří oddílů – začíná se ve století osmnáctém a končí ve dvacátém –, které se věnují literárnímu životu a roli žen v něm v nejširších souvislostech. Autor se tak soustředí na takové fenomény, jako jsou Richardsonovy romány Pamela a Clarissa, a později i na jejich vztah k Padesáti odstínům šedi, na zakladatele novodobého konceptu autorského čtení Klopstocka, na slavné hrdiny a hrdinky Werthera, Frankensteinovo monstrum nebo Emmu Bovaryovou i na čtenářky-autorky Jane Austenovou a Virginii Woolfovou, v neposlední řadě také na Joyce, jeho nakladatelky a na „lásku“ Marylin Monroe k Odysseovi. Jednotlivé texty mají vždy několik úrovní a jsou sestavené z různých epizodních příběhů do kompaktní skládanky. Nejde tu tedy jen o ženskou četbu, ale o snahu v historické perspektivě šířeji postihnout celou kulturu a formování i postupnou proměnu identity ženy, ovšem bez zbytečného a „feministicky militantního“ nasazovaní na opačné pohlaví. Dominantní mužský princip tak není nijak démonizován, zároveň ani idealizován.
K genderovému aspektu čtení se autor vyjadřuje hned v předmluvě celé knihy, kde poukazuje na výzkumy ověřený fakt, že ženám je častěji vlastní tzv. deep reading, hluboké čtení, touha spíše po příbězích a emocích než po informacích. Zároveň je ale četba logicky dána do souvislosti se vzděláním, které výrazně posiluje potřebu nezávislosti a svobody. Není tedy divu, že Bollmannův výklad začíná v osvícenství, kdy se zrodila idea emancipace a svobody jako univerzální lidské hodnoty a kdy se začíná formovat celá moderní kultura. Zásadní vliv na utváření ženského čtenářství tak v autorově pojetí má nejen rozvoj vzdělávání žen, ale celou knihou se také jako zásadní jev prolíná téma ženské sexuality, její osvobozování a manifestace. V některých kapitolách zvláště ke konci knihy dokonce tak výrazně, že čtenář/ka občas neví, jestli autora více nezajímá právě spíš ženská sexualita než ženská četba. Kniha se v každém případě snaží sugerovat, že obojí jde ruku v ruce a je neodmyslitelně spjato. Názor možná trochu freudovský, ale určitě ne zcela mimo a nezajímavý.
Autorovi navíc slouží ke cti i to, že takto „ožehavý“ koncept dokázal podat poutavým způsobem, nesklouzl ani k odtažité suchopárnosti, ani k bulvární vulgaritě. Jistě by mu bylo možné vyčítat, že se například nevěnuje i čtenářkám dřívějších dob nebo že se, přes veškerou snahu pochopit ženskou duši, dopouští genderových klišé, ale to podle mého není to, oč tu běží. Ostatně, jak o tom svědčí již podtitul knihy – Vášeň s následky –, pokusil se Bollmann kromě jiného komplexněji přiblížit především silnou emoci, její nuance, něco slovy obtížně popsatelného, a to se mu, myslím, povedlo skvěle.
Stefan Bollmann: Ženy a knihy. Vášeň s následky. Přeložila Nina Fojtů, Host, Brno 2015