Jan Mukařovský. Život a dílo

Literární pokusy Vztah Jana Mukařovského ke knihám, umění a divadlu se zcela nepochybně zrodil v období jeho gymnaziálních studií. S přibývajícím věkem pak jenom sílil a prohluboval se. Z dochovaných dopisů, poznámek a výpisků z přečtených knih, mezi nimiž se objevují publikace psané kromě češtiny a slovenštiny také ve francouzštině, němčině, angličtině, ruštině a polštině, je patrné, že Mukařovský byl celý život vášnivým čtenářem. Ale nebyl jenom tím, sám se, zejména v období dospívání, pokoušel také psát a překládat. Jistou představu o jeho juvenilní literární tvorbě si můžeme udělat na základě několika dochovaných rukopisů. Ovšem vzhledem k tomu, že se většinou jedná o fragmenty textů, zvláště náladových reflexí, básní a asi tří čtyř náčrtů povídek, nelze uvažovat o nějaké celkové podobě nebo zaměření jeho díla. Situace se navíc komplikuje také tím, že jeho literární pokusy se dochovaly v jedné složce spolu s překlady — především z díla Françoise Villona. Odlišit tak Mukařovského vlastní texty od překladů nebo opisů děl jiných slovesných umělců je velmi obtížné. Vybereme-li určité texty, jejichž autorem je s největší pravděpodobností skutečně Jan Mukařovský, pak se přece jen, přes jejich značnou fragmentárnost, mezi nimi určitá spojitost ukazuje. Zejména tematická a motivická. Je otázkou, zda pramení spíše z autorova vlastního vnitřního naladění, z reflexe konečnosti života a hledání jeho smyslu, anebo z intenzivního prožitku četby — s největší pravděpodobností básní Karla Hynka Máchy, Karla Jaromíra Erbena, Otokara Březiny a dalších. V případě Mukařovského šlo nejspíš o kombinaci obojího.

Romanticko-symbolistní stopa je patrná v textu, který má dva názvy „Jsou zavřeny brány“ a „Brány města“, oba jsou však přeškrtnuté, takže nakonec zůstal nepojmenován:

Brány města jsou zavřeny… Je pusté, nevlídné, rozbořené. Chodíme ulicemi. Zde mohl by stát chrám božstva. A usmějeme se, v duchu už vidíme jeho věže. Jsme na ně hrdí. A ten chrám krásy, nebe by mohlo být modré, v zahradách města mohla by procházet se pohádka. A vše to sotva vysloveno stává se v obraznosti naší skutkem. Město stává se sešlejším. Do naší duše padají sny, a do bláta ulice sochy ze štítu chrámu. Posadíme se na jednu z nich a budeme sedět. Časem dáme otevřít brány města a vyhlásíme za zvuku fanfár: Máme zlaté báně kostelu, snivé sady, […] fontány, je u nás krásno, jak v pohádce… Pak zas ticho a blažený úsměv. Časem zaduní padající kámen.

Text je napsán tužkou na listu vytrženém nejspíš ze školního sešitu, je několikrát přeložený, ale relativně dobře čitelný. Zjevně neměl být dále rozpracován, protože rukopis nekončí na konci stránky. Působivý je především jeho obrazový základ. Prázdnota, plynutí času, zmar, ale i určitá paradoxnost v jejich prožívání — to vše jsou motivy, které se objevují i v dalších literárních pokusech Mukařovského. Nejexplicitněji snad v básni „Dušičková legenda“, která se svou atmosférou a evokací podzimu blíží Březinově „Podzimnímu večeru“ z jeho Tajemných dálek (1895).

Dušičková legenda

Nad krajem šedivá mraků clona visí

u lesa — tam s mlhy šlojířem se mísí.

 

Hnědý dub si osamocen v lukách stojí

Což brachu, to divní jsou ti hosté tvoji.

 

Tam ve tvé koruně se cuchá to a honí

neštěstím, touhou to kvílí, volá a zvoní.

 

Idólů to nedosněných touhy, tuchy

divých vášní neskojené víří ruchy.

 

A z mračen sem temnoty časem to svitne

paprsek vždy nebeský na zemi lítne.

 

To k ráji tam brána otevřena zeje

A duchů zástupy na zemi leje.

 

Každý z těchto stínů klesá k zemi tiše

přitulit se chce zas’ jednou k rodné líše.

 

V lese chtí se vbořit ve bělavé mechy,

v starých hvozdů šumu utlumit své vzdechy.

 

Naklonit se potichounku k svému rovu

život dávno uplynulý prosnít znovu.

 

U soumraku v stínech bílá mlha padá

ke hrobům se na hřbitově v dýmech skládá.

 

Zlaté svoje nitky v báji luna spřádá

a ta báje do srdce se smutkem vkrádá.

 

Jasněji teď nade hrobem světlo blyskne

Snad že se to duše mlžná k hrobu tiskne.

 

V lucerničce tenká svíčka prskla, zhasla,

snad že se to svíček ducha touhy rosa střásla.

Text je napsán perem a je v něm jenom minimálně autorských zásahů. Mukařovský se v básni ukazuje jako kompoziční typ, vrství jednotlivé motivy s vizuální a smyslovou naléhavostí, splétá je a rozvíjí. Graduje nostalgický a tragický tón, stejně jako napětí, které vyvrcholí v samém závěru básně. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jen o určitý náladový, melancholický akvarel malovaný temnými barvami. Čteme-li však báseň na pozadí Březinova symbolismu a Máchova romantismu, můžeme ji vnímat jako svým způsobem vyrovnávání se jednak s existenciálními tématy, o nichž tito básníci psali, jednak s formou, jak o nich psali. Určitou podobnou impresi, která má ovšem mnohem patetičtější ráz, představuje jiný Mukařovského nepojmenovaný text. Autor se v něm snaží zachytit nezachytitelné — intenzivní prožitek nekonečna:

Přišel večer s očima plnýma těžkých slz šera. Šedavé vlny jeho rozlily se po kraji jak závoj nekonečna. Nic tu nebylo vidět. Žádný pevný bod, kam bys mohl upříti oko. Ne, že by vše vířilo divokým tancem fantomů v šeru. Nescházely tu snad jen ty pevné body — scházelo tu vše, vůbec všechno. Bylo to nekonečno. Divná nálada. Myšlenky, atomy mozku chovají se zrovna jako plyny. Rozprchávají se kamsi, tam, kde nemohou najíti přec žádné hranice, kde musí letět po věky pořád stejnou rychlostí, bez ustání. Nic je nepřitahuje, neodpuzuje… Nic — ten let — ta hrozná pravidelnost — pořád — nikde katastrofa — nic. Ó ten děsný pocit. Vtom — září kdesi světlo. Hle, v šíleném chodu letí k němu mé myšlenky přitaženy silou divou. Ten klidný krystal ohně…

Jan Mukařovský je kromě poetických textů, které byly dosud zmíněny, autorem i několika rukopisů, jež mají mnohem narativnější povahu. Většinou se jedná o náčrty a fragmenty, které zůstaly nedokončeny. Jeden z nejrozsáhlejších textů (čtyři strany školního sešitu) představuje „literárně-historicky-politicky-důležitá-hloupá studie“ — jak zní podtitul práce nazvané „O kvintě“ (psáno O Quintě). Jde zjevně o text, který vznikal v době Mukařovského gymnaziálních studií; školním prostředím se zabývá a s největší pravděpodobností byl také pro něj určen. Výmluvný je již první úvodní odstavec:

Je mi vícero než patnácte a méněro než šestnácte jar. Jsem neznámá veličina, nosím kravatu až do roztrhání, jinak krotký a neškodný komár: František Zamoučený, quintán, prosím. — Těší nás, že máme tu čest… A teď seďte, budeme si povídat o mých conquintánech.

Snad mělo jít o článek mapující stručnou historii třídy, která je „[…] nejdokonalejším herbářem holomků na světě“, Mukařovský se však nedostal za druhou kapitolu, v níž stručně představil jen jednoho člena třídy. Příkladem jiného vyprávění je „Náladové intermezzo z plovárny“, v němž líčí běžné události na plovárně, když tu ho vyruší moucha, která na něj zaútočí a donutí ho spolu ještě s jedním plavcem — doktorem — skočit do vody a schovat se tam před ní. I když se potápí, moucha na něj nejspíš bude čekat, až vyleze. V závěru se cituje Písmo: „Kam uteku před tváří tvou…“ Touto citací se zmíněný příběh, který je v podstatě velmi banální, značně významově posunuje. Za zmínku stojí ještě jeden text, který vizuálně odpovídá rukopisu Jana Mukařovského, je nicméně podepsán jménem pana Vocilky. S největší pravděpodobností však jde o Mukařovského poloautobiografickou hříčku. Text s názvem „Panu Honzovi Mukáčů“ je psán formou dopisu. Autor se v něm na dvou stranách vypisuje ze svého údivu, že potkal Jana s dívkou. O vlastní literární tvorbě Jana Mukařovského nemůžeme bohužel vzhledem k její zlomkovitosti říct nic, co by mohlo mít nějakou obecnější platnost. Snad jen to, že literatura pro Mukařovského nebyla (především v mládí) pouze předmětem analýz, ale že se ji sám snažil aktivně tvořit. Tato jeho tvorba se však v žádném případě nevymyká — co do kvality ani co do rozsahu — literární tvorbě, která je u dospívajících v zásadě běžná.   Vydává nakladatelství Host.