Dům a vítr

Jeden z příběhů, které jsem slyšel, vyprávěl toto: když byly Belindovi dva roky, zanechali ho v jedné jeskyni u Sapocala. Uvnitř zůstal zcela opuštěný. Jeskyně byla hotové bludiště. Dítě tam spalo několik dní a nocí, o hladu. Když se probudil, spatřil vedle sebe pavouka. Říká se mu apazanca. Pavouk čekal, až se probudí. Když spatřil jeho otevřené oči, začal před chlapcem lézt a vypouštět zářící slinu. Chlapec, vedený pavoukovou slinou, nakonec našel východ. Pak se jej ujala jedna pastýřka.

Aniž by přestal obírat kukuřičná zrna, don Félix se zeptal:

„Ta kniha, co máš u sebe, to je tatáž, co čtou faráři?“

Zdá se mi, že ve světle svíce se starcovy oči škodolibě lesknou.

„Ano,“ odvětím. „Určitě je to tatáž.“

Bylo mi nějakých devět deset let. Pokaždé si vybavím zaprášenou budovu školy, hřiště s pepřovníkem uprostřed a na jeho okraji strouhu, kde za zimních jiter kvákaly žáby. Také místnost, kde stál velký džbán s ostatky indiánské mumie. Byl to ďáblův pokoj, místo, kde jsme pykali. Když pak přišel nový učitel, zbořil v místnosti dveře a džbán s mumií vyhodil.

„A je po ďáblech,“ prohlásil. „Kde jsou knihy, tam žádní ďáblové nejsou.“

A na tohle téma mluvil dobrou dobu. Knihy projasňují zrak, a když člověk spatří ďábly, zmizí.

Celý život jsem následoval tento přelud. Často jsme smutní i veselí z téže příčiny. Snad proto, že hrajeme mnoho rolí najednou. I když všechny mají svou váhu, žádná nás v podstatě nedokáže zcela změnit. Kdo, nebo co nás ovládá? Hledáme krajinu, abychom do jejího pozorování vlili náš neklid. To však nestačí, neboť v ní nejsou ostatní, další lidé, ani zvěř, skrytá lovcova past, tepající úzkost dávající nám jistotu, že jsme naživu.

Starý Félix spí nehybně jako kámen. Pro lidi jako on existují jen dny a noci. Bůh s nimi žije, jako by byl další událostí. Neptají se, ani neprchají. A když spí – protože ve spánku a ve smrti jsou si všichni rovni –, jsou svobodní. V po sobě jdoucích vlnách je jiní lidé a jiní bohové připravili o to, co skýtala jejich zem, až si nakonec odnesli úplně všechno. Ovšem jen to, na čem nezáleží.

Kudy asi bloudí tenhle stařec ve svých snech z kamene? Zvednu se. Chvěji se, ale zima není. Jdu tiše ven. I noc je vlahá. Tmou peláší liška, kterou sem přivábila návnada v podobě slepice.

Dveře svého domu jsem za sebou již dávno zavřel, ale stín jeho střechy, skrytá zákoutí mezi borovicemi a citroníky, které se každé ráno, v závislosti na slunečním svitu, postupně měnily, tak jako se radostí a strastí mění barva očí, mě stále pronásledují a přebývají ve mně jako hučení v hlavě člověka, jenž zešílel. Ještě sem nedorazilo vojsko ani vřava. Žijí tu jen starci, kteří o událostech ve světě patrně vědí jen zlomek, ačkoli ten není zjevně tentýž. Někteří, a je jich poskrovnu, mě znají z dob, kdy mi nosili do kanceláře listiny za účelem podání žaloby: ošuntělé listy, neúplná svědectví s nečitelnými podpisy a razítky, které uschovávají jako ostatky.

Což mě ten Belindův příběh, po němž, jak se zdá, tak zatvrzele pátrám, opravdu tak zajímá?

Tomasa, majitelka obchodu, vdova po jednom drobném pašerákovi, předevčírem odpoledne prohlásila:

„Nepíchaly ho vosy. Ani ovádi. Ovády jedl. Proto byl takový tlusťoučký. Proto ho Turek dostal darem.“

Turek Hassan, majitel Rinconady, vlastnil včelín a chlapce měl pod svým dohledem. Každé ráno, hned za úsvitu, chodil hoch do včelína a pouštěl včely, které za ním všude létaly, protože napodoboval jejich bzučení.

„Pásl včely,“ řekla žena. „Pěkně potichu jim zpíval jejich oblíbené melodie, a tak žádná neuletěla. Poletovaly mu kolem uší, hlavy, seděly mu i ve vlasech. Pak se vracely, aby dělaly med, který se dával do velkých hliněných džbánů. Tak se Belindo naučil zacházet s jazykem a hrdlem, a také kloktat. Celé odpoledne seděl pod stromy u strouhy a kloktal. Mluvit neuměl, tomu se naučil až v raném mládí. Až když se stal vojákem.“

„Vojákem?“

„Ano. Uměl jen zpívat. Pak mu vojáci půjčili trubku, aby hlasitě troubil, což on dovedl.“

Rosa, žena se slepicí, která čekala v přítmí obchodu hned u pultu, potvrdila, že tomu tak doopravdy bylo.

„Jeho vlasy měly barvu medu a stáčely se mu do kudrlinek,“ řekla Rosa. „Samy od sebe. Proto mu don Hassan přikázal:

,Sundej si kalhoty,‘ aby viděl, jakého je pohlaví. Zrovna v té chvíli vešla do místnosti žena a Turkovi pořádně nabila, aby dostal za vyučenou.“

Tehdy měl kostel v Rinconadě faráře, který byl i jeho majitelem a který sestavil dětský sbor. Při první zpívané mši se Belindův hlas bezděky vznesl do takových výšin, že ostatní oněměli. Dál tedy zpíval sám, a to i přesto, že varhany přestaly už dávno hrát.

Vdova po pašerákovi říká:

„A pak se začal chovat jako blázen. Běhal po údolí a stále zpíval, dokonce i tehdy, když ležel.“

„Už jako jinoch,“ říkají, „uprchl z Turkova domu za hranice. Po dlouhé době se do vsi znovu vrátil, a to už z něj byl mistrný písničkář a hráč na charango a vihuelu.“

V domě již nejsem jediný host. Přibyl další. Starý zlatokop. Don Félix jej ubytoval včera večer a on od té doby dříme na slamníku u ohně s tváří schovanou pod rukou. Na sobě má boty s podrážkou vyztuženou hřeby, kalhoty z hrubé látky z kozích chlupů a starý, obnošený a potrhaný kožich. Rozcuchané vlasy má prořídlé, ale nažloutlý, vybledlý vous je hustý. Okénkem pronikající sluneční paprsky vedou ke spícímu muži a olizují mu tvář. Muž pohne paží a odhalí tvář, která leží čelem k zemi. Oči má zavřené, ale zdá se, že se usmívá. Opravdu spíme? Opravdu neslyšíme, dokonce ani ve snách, zvuk rohu v pustině? Cožpak v našem domě nezáří neutuchající světlo? Člověk je také jako dům. Spící dům. Don Félix klečí u muže a pozoruje ho.

„Kdo je to?“ ptám se.

Neví. Přišel včera v noci a prosil o nocleh. Dám vařit hrnec s vodou, do něhož přidáváme trochu alkoholu. Když se zlatokop probudí, několika doušky břečku vypije. Usmívá se a chce mluvit, ale prozatím si nedokáže vybavit náš jazyk. Ten jeho je utlumený. Ztěžka se zvedne a již na nohou se nás jako osamělý muž snaží bázlivě, nešikovně obejmout. Oči má jasné a vypadají jako oči krotkého blázna. Odkud přišel? Z ciziny. Prozrazuje ho jeho neutrální přízvuk. Není to však Turek ani Bolivijec, dokonce ani Chilan. Jako dítě jsem občas vídával podobné jedince, kteří přicházeli do Yaly, aby se usadili na dvorku statku, kde za pár centů spravovali hrnce. Naučil jsem se mít se před nimi na pozoru, protože matka tvrdila, že mají ve zvyku krást děti, které pak prý jedí.

Přišla Rosa a přinesla nám tři vejce. Jsou od toulavé slepice a patří nám, říká. Opatrně je položila na stůl, vedle skývy tvrdého chleba a olejové lampy. Spatřil jsem je tam, jak bíle září, a uvědomil jsem si, že jsem nikdy neviděl jiné, že jiné neznám. Tím jsem v sobě znovu vzkřísil cosi otupělého, umrtveného. Uvědomil jsem si, že tahle vejce jsou zázračná, jako déšť nebo Bůh, jako blesk, který jedné dávné, zbloudilé noci pročísl koruny eukalyptů.

Starý zlatokop žvýká listy koky a nešikovnými prsty si balí cigaretu. Tuto zemi hodně procestoval.

Odsud se vydal do Tupiza a Huyuni, z Tarija do Yavi, z Yavi do Coranzuli, do Susques a také byl jednou ve městě Salta. Vlakem, na hřbetu muly, ale především pěšky. Zná borové háje a kdouloně, řepu a banány, a stejně jako všichni cestovatelé je skeptický. O Belindovi slyšel vyprávět.

Don Félix na mě hledí a usmívá se. Také Rosa, která si sundala šátek a odhalila své tlusté černé copy. Ve slunečním svitu mi teď připadá mladá. Vzpřimuje se na svých malých nohách. Její boky jsou statné a kontrastují s jejími nevyvinutými prsy.

Je už kolem desáté hodiny dopolední, když nás všechny svolá jakési volání přicházející zdáli. Kdosi běží vsí a křičí, že našel těžce zraněnou lamu. Muž, jehož jsem viděl pracovat na hřbitově, sem dorazil před námi. Zvíře sedí mezi kameny, má rozdrcené přední končetiny a nikdo nedokáže rozpoznat jeho značku.

„Muselo se to přihodit v noci,“ říká hrobník.

„Už se netřese, je odpočatá.“

Lama na nás všechny hledí klidnýma očima a záhy se zadívá do dáli. Tělem jí proběhne mírný třes.

Když ji však stařec Félix obejme, aby na šíji a hrudi nahmatal tep, zvíře se ani nesnaží zvednout.

„Chce zemřít,“ prohlásí stařec.

Někdo mu vloží do ruky nůž a z hrdla zvířete vytryskne temný pramen. Lama se zachvěje a nohy se jí příčně podlomí. Vzápětí hlava s podříznutým krkem dopadne na zem, kde zůstane nehybně ležet s otevřenýma očima. V té chvíli jsem odtrhl zrak. Nyní se však znovu dívám: všichni vesele a nadšeně strkají ruku do horké rány přetékající krví, aby si ji pak otřeli o kůži zvířete, jež se ve své již definitivní strnulosti zdá být větší. Poté co mu provazy sváží zadní končetiny, pomalu je táhnou do domu dona Félixe. Tmavá šeredná fena, kterou se pokoušejí odehnat kameny, je jim vzrušeně v patách a vydává úpěnlivé steny. Muži se smějí, jako by se život vrátil do starých kolejí.

Stažené a rozčtvrcené zvíře sloužilo jako společný závdavek vesničanům, kteří se srotili v zadní části domu, kde i navzdory nepřízni rostla vrba.

Plameny ohně bujně plály a muži shluknutí okolo se zdáli být výřeční a sebejistí, jako by je nic ani nikdo nemohli zbavit minulosti. Ovšem zároveň jak oheň slábl, jazyk mužů těžkl a namísto nadšení se dostavovala nesoudržnost řeči vyvěrající z opojení. V tichosti a se sklopeným zrakem seděla Rosa na zemi a také jedla rukama. Najednou se však rozesmála a odhalila malé, bílé zuby. Vedle ní se choulila slepice a udiveně hleděla do ohně.

„Mohlo mi být asi tak jako tomuhle,“ prohlásil don Félix a přitom hleděl na chlapce dona Sixta Tolaye, „když se můj otec rozhodl zemřít, na neštovice. Ležel doma, ve stínu, a zavolal si mě. Přistoupím k němu a on říká: ,Jsem na odchodu, už déle nemohu čekat, a ty zůstaneš sám.‘ ,Ale kdepak, kam byste chodil, tatínku,‘ povídám. ,Odejdu s nimi,‘ říká, ,s těmi, co mají klobouk z kamene. Dej mě teď trochu do parády a pak mě nech na pokoji...‘

Obléknout umírajícího dalo dost práce, a ještě obtížnější bylo navléknout ho do vojenského kabátu, který zdědil po jednom dědečkovi, co kdysi bojoval ve válce. Pak řekl: ,Musíš mi dát něco na hlavu a na nohy.‘ Chtěl odejít řádně oblečený. A pak pokračoval: ,Zůstaneš tu, abys zasadil sémě. Mocné sémě. Tenhle statek si nech, je z kamene. V téhle truhle máš dvanáct loktů sukna. Máš tu taky jednu krávu a jednu lamu.‘ ,Jakou krávu máš na mysli?‘ ptám se. ,Tu, co má farář v Santa Catalině. Už je tam tři roky, dává mu mléko jako závdavek za mše, které odslouží za spásu mojí duše, dokud bude kráva naživu... tahle zvířátka dokážou žít hodně dlouho. Poznáš ji podle výrazu očí a ona zase tebe podle pachu.‘

Jakmile vyšel měsíc, zcela klidný zemřel – jak už to s nemocnými neštovicemi chodí. Plakal jsem jen trochu, samota totiž člověku dlouho plakat nedovolí. Když už byl mrtvý a pohřbený, šel jsem se podívat na krávu. O lamě jsem věděl, neboť ta se odjakživa potulovala po okolí. Volám na faráře už od zápraží. Hodnou chvíli na něj volám, až nakonec vykoukne dona Isabel, a já slyším faráře, jak říká: ,Jdi se podívat, co chce ten trhan.‘ Povídám, že kráva teď patří mně a jdu zjistit, za kolik mší ji podojili, protože zplnomocnitel už zemřel a my si museli pospíšit. ,O jaké krávě mi tu povídáš, ubožáku?‘ zvolal farář. Pak mi oznámí to neštěstí. ,Chcípla,‘ povídá. ,Ta, kterou vidíš tamhle v dálce, se jí jen podobá.‘ Pak mě pozve dovnitř, a když se se mnou loučí ve dveřích, pohostí mě bílým chlebem a řekne mi: ,Nechvátej, chlapče, krávám se dějí věci, které jsou vlastní jen jim.“

Tolik opomíjený žár se nakonec vytratí. Hrobník však přichází s hrstí chrastí, jímž oheň oživí. Dva tři opilí muži pokojně dřímají mezi kameny. Jiskřící oheň vzplane jako výzva. Rosa mě chvílemi pozoruje. Nemluví a pije ze džbánu, který k ní dokoluje. Oči se jí třpytí jako lišce v noci.

Znenadání se spustí křik. Doléhá sem z jednoho zákoutí poblíž místa se zahrabanými zbytky lamy, o něž úporně, leč marně bojovala fena. Je to hlas opilého muže, takřka zlomeného žalem a vztekem. Plísní cizince, jenž sem teprve nedávno zavítal.

„A tenhle, co tu pohledává?“

Zpočátku si sporu nikdo nevšímá, ale cizincova mírumilovnost druhého muže rozlítí natolik, že se postaví a zakřičí:

„Ať ksakru řekne, co tu chce!“

K roztržce se přidají další, a dva tři muži spolu s jednou ženou cizince rázem hrozebně obstoupí:

„Vždyť nám ten sráč ani neřek, jak se jmenuje!“

„Pojďme se podívat, co má v mošně.“

„Ukamenujte ho!“ křikne stařena a již zvedá ze země bílý kámen. Další svírá v ruce mladý pastýř.

Než cizinec stačí vstát, něčí pěst jej srazí k zemi. Vzápětí mu z ruky vyrvou mošnu a její obsah vysypou na zem: otlučený džbán, svazek zažloutlých papírů a flétna, nic víc.

„Přestaňte!“ zvolá don Félix a vmísí se mezi ležícího muže a ostatní.

Stařena se zmocní flétny, foukne do ní a vyloudí z ní falešný tón, podobný kočičímu nářku. Všichni propuknou v smích a kdosi stařeně flétnu vyrve a snaží se ji otlouct cizinci o ústa.

„Ať zahraje on!“ zvolá.

Ale cizinec nemůže, neboť má úderem pěsti natržené rty.

„A ty, chlapče, odhoď ten kámen. S ním si prašť svého otce,“ řekl don Félix mladíkovi.

Flétna je znovu na zemi, džbán však nikoli. Rosa znovu pomalu ukládá do mošny štos papírů.

Noc je jasná. Nikdo už nejí, všichni se už nasytili. Ohlodané kosti lamy jsou roztroušené po zemi. Zdá se, že se na rozepři zapomnělo stejně rychle, jak se zrodila. Všichni mlčí, až po chvíli se hrobník Juan zeptá:

„Čí byla ta lama, co jsme snědli?“

„Nikoho. Vlastníme nejspíš jen to, co máme teď. Časem se znovu všechno rozdá. A tak je všechno všech,“ praví cizinec.

Promluvil poprvé a všichni na něj užasle hledíme. Fena, která je také sytá a ospalá, si přichází lehnout ke skomírajícímu ohni. Rosa a slepice zmizely.

„Jeden doušek,“ ptá se stařena, „mi nedáte?“

Vedle ní sedí muž, který napadl cizince. Štká a rukama si zakrývá tvář. S houstnoucími stíny se hostina nachýlila ke konci. Vesničané po jednom začali odcházet domů, až u ohně nikdo nezůstal, kromě dona Félixe a stařeny, utišující násilníka. Tohle pro mě nebylo nikterak zvláštní, neboť jsem o tom dokonce kdysi psal do jedné méně známé rubriky deníku Sur. A přesto jsem nyní cítil, že je všechno nové. Utišující se vítr, drsná, prastará a tíživá země lapající po duši člověka. Výbuchy divošského nadšení, které se znenáhla objeví, aby vyvážily samotu a nenávist.

Vydává nakladatelství Runa.