Úzká a široká teorie cenzury a jejich meze: teoretický kontext
„Domnívám se […], že definičním znakem cenzury je její předběžnost (preventivnost),“ píše s odkazem na českou Listinu základních práv a svobod právní teoretička Olga Pouperová. „Sousloví předběžná cenzura navozuje dojem, že existuje i cenzura následná. Následné postihy již je však podle mého názoru třeba považovat za zásahy, respektive omezení v mezích stanovených ust. čl. 17 odst. 4 Listiny, nikoli za (následnou) cenzuru.“
„Nenechme se zmást metaforou cenzury,“ píše sociolog a filozof Pierre Bourdieu, „to, co určuje výraz, je sama struktura pole, protože ovládá jak přístup k výrazu, tak podobu tohoto výrazu, a nikoli nějaká právní instance ustavená speciálně proto, aby poukazovala na porušení nějakého jazykového kódu a trestala za něj.“
Výroky dvou sociálních vědců naší doby ukazují, že cenzura není ani zdaleka tak jednoznačný pojem, jak by se mohlo zdát z nesčetných případů užití tohoto slova v dnešních médiích. Z hlediska nejužšího pojetí, demonstrovaného zde příkladem prvního citátu, znamená cenzura výlučně autoritativní pozměňování či eliminaci textů před tiskem, vykonávanou z politických důvodů státem nebo srovnatelnou mocenskou institucí. Cenzura je tu ztotožněna s cenzurou předběžnou (preventivní – obě varianty pojmu jsou v přítomné knize užívány synonymně). I když se s tímto pojetím z pochopitelných důvodů setkáváme zejména v právní vědě, jež tak do svého terminologického systému promítá zákaz cenzury obsažený v ústavách liberálních demokracií (včetně ústavního pořádku České republiky, na který se odvolává Olga Pouperová), narazíme na něj také v úvahách literátů zejména 19. století, kteří již reflektovali zákaz předběžné cenzury v ústavách z let 1849 a 1867, ve starších studiích o literární cenzuře a v reziduální podobě i v současných publicistických pracích.
Minimální pojem cenzury sdílí výhody se všemi termíny úzkého vymezení: při jeho aplikaci se nelze splést. Můžeme však pochybovat, kolik nám toho z minulosti literární kultury českých zemí a z logiky literárních procesů umožní pochopit. Podle minimální definice by totiž nebyl cenzorem ani Antonín Koniáš, jehož misionářská práce nespočívala ve škrtání nebo zakazování rukopisů, ale ve sbírání a ničení knih vytištěných nezřídka před mnoha lety, tedy v krystalicky čisté podobě následné cenzury, za niž se obecně považují rozmanité zásahy do distribuce textů nebo proti osobám autorů. Podle úzké definice cenzury jakožto výsledku činnosti jedné jediné instituce by pak žádná cenzura neexistovala v Československu v době stalinistického teroru, kdy na popravišti skončil život historika a publicisty Záviše Kalandry a kdy se Jiří Kolář dostal do vězení pro rukopis své básnické skladby, ani ve dvaceti letech tzv. normalizace po sovětské invazi, kdy hromadná perzekuce českých spisovatelů zaplňovala jako jedno z hlavních témat stránky mezinárodního časopisu
Index on Censorship.
Citát z proslulé studie Pierra Bourdieua předznamenává naopak nejširší možné pojetí cenzury, které se začalo prosazovat na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a jež od sklonku let osmdesátých rozvíjejí badatelé hlásící se k dekonstruktivistickému směru tzv.
new censorship, nové cenzury. V tomto pojetí cenzura již není vázána ani na existenci takové instituce, která prověřuje rukopisy před tiskem, ani na existenci instituce, která se staví do cesty textům po tisku, eliminuje z oběhu tištěných materiálů určité výpovědi, odklání je od specifických skupin publika anebo přiděluje jednotlivým účastníkům (autorům, redaktorům, nakladatelům) významnější nebo méně významnou pozici v literárním poli. Tím, co podle Bourdieua (a dalších klasiků, kteří přispěli k poststrukturalistickému obratu humanitních věd, zejména Michela Foucaulta) reglementuje výpovědi, není totiž subjekt, ale předchůdné síly, které formují podmínky vypovídání, strukturují pole, kde se vypovídání děje, a udělují subjektům komunikačního procesu – institucionálním i individuálním aktérům – pozici v něm. Zatímco znamením úspěchu cenzury v úzkém pojetí je vědomý a uvědomovaný zákaz (to, že text není), znamením úspěchu cenzury v nejširším pojetí je to, že text je a že se mu v procesu semiózy nestaví do cesty žádná překážka, neboť dokonale říká vše to, co se podle pravidel daného literárního pole říkat má či musí.
Nevýhodou tohoto druhého pojetí cenzury je jeho přílišný rozsah. Jak s odkazem na myšlenky Armina Biermanna napsala literární teoretička Beate Müllerová, „kdyby za důsledek působení cenzury byly pokládány hranice toho, co může být pojmenováno a řečeno, jakýkoli pokus o tvorbu významu by ve skutečnosti byl označen za cenzuru, což by vedlo k tomu, že by ,cenzura‘, ,společnost‘, ,civilizace‘ a ,kultura‘ splynuly v jedno.“ Dějiny české literární cenzury by se tak změnily v dějiny české literatury, u Antonína Koniáše bychom se přestali zmiňovat o oněch – údajně třiceti až šedesáti – tisících knižních svazků, které nechal spálit, ale připomínali si především ty, které napsal nebo vydal, a vrcholným projevem cenzury v období komunistického panství by se nestalo uvěznění Jiřího Koláře, nýbrž báseň, za niž byl zatčen, tedy text
Prometheových jater.
Müllerová právem upozorňuje, že podobně všeobsáhlý výměr cenzury nelze při literárněhistorickém výzkumu operativně uplatnit, že je třeba vyvarovat se kontaminace s jinými typy diskurzivní regulace, jaké představuje například (sebe)prosazování kánonu. Tato její kritika se stala jedním z teoretických podnětů, na jejichž základě je komponována přítomná kniha. Avšak vzdor této fundamentální distanci nelze podle nás metodologické návrhy z okruhu
new censorship obejít, a to nejméně ve čtyřech směrech: tam, kde upozorňují na rozptýlenost procesu cenzurování, na jeho produktivní efekty, permanentní přítomnost a kulturní podstatu.
[...]
Je-li řeč o systému cenzury, je třeba poznamenat, že všude, kde se v naší knize tento pojem používá nebo je nahrazován synonymně myšleným označením cenzurní soustava, se tak děje v intencích současného přístupu k systémovosti v humanitních vědách. Ten se odklání od představy stroje, jehož neměnné součásti do sebe dokonale zapadají a spolupůsobí ve směru, který je jednou provždy dán, a naopak akcentuje ty aspekty, které danou představu obohacují o prvky pravděpodobnosti, nepředvídatelnosti a dynamické rovnováhy. V souladu se slovy sociologa Zygmunta Baumana je tedy systém (to jest „způsob, jímž jsou různé elementy lidského společenství, rozmanité prvky činností a životního procesu či různé regulativní pojmy, koncepce a představy do sebe navzájem zaklíněny a jímž vstupují do interakce a kooperativního vztahu“) i v této knize myšlen „jako kaleidoskopický obraz ze hry rozporů, napětí a ambivalencí, dohadování a sporů, porozumění a nedorozumění“. V takovémto kulturním systému „neurčitost a mnohoznačnost komunikujících elementů není projevem nemoci systému, ale podmínkou jeho životnosti“. Jde o systém, který nevyhnutelně nepřechází z jednoho stavu do druhého, ale nabývá různých stavů, z nichž každý „dává smysl, činí určité autorsko-aktérské strategie pravděpodobnými a současně jiné proměňuje v […] méně pravděpodobné“. Podobný směr úvah rozvíjí historik knihy Robert Darnton, který možnosti obcházení cenzurního systému dává do souvislosti s existencí tzv. strukturních mezer. Ty nevnímá jako znak eroze nebo nedokonalosti systému cenzury, které by byly v duchu liberálně-modernistického paradigmatu pouze hodny posměchu. Strukturní mezery pozorované ve Francii druhé poloviny 18. století Darnton považuje za integrální vlastnost systému, za doklad jeho pružnosti a komplexity; podobným způsobem jsou různá „selhání“ cenzurního dohledu a strategie jeho obcházení nahlíženy v přítomné knize.
Produktivním výsledkem činnosti cenzury je v obecnosti to, že svými akty nejen ubírá, ale vždy také dodává význam. Platí to počínaje elementární úrovní jednoho znaku či textu a rovinou celé literární kultury konče. Nejčastěji uváděným příkladem produktivního dopadu přítomnosti cenzury ve vztahu ke krásné literatuře (reflektovaným i dobovou literární kritikou) je kultivace prostředků nepřímého vyjádření a jim odpovídajícího hermeneutického modu: metafor, metonymií a obrazných pojmenování využívaných ve funkci jinotajů, rozmanitých strategií přenosu „nežádoucích“ významů a jejich clonění pomocí náhradního žánrového kódu nebo textových a rétorických strategií utváření modelového čtenáře (existencialistická básnická sbírka prezentovaná jako kniha pro děti, politická alegorie ve formě pohádky), kompozičních a rétorických figur typu akrostichu a všech dalších prostředků tzv. ezopského jazyka. Pojmem ezopský jazyk označuje Lev Losev paletu žánrů a tropů, které vytvářejí kombinaci „clon“ a „značek“, z nichž první podle něj slouží k zamaskování subverzivního potenciálu textu v očích cenzora, druhé naopak zasvěceného čtenáře na skryté významy upozorňují. Projevy ezopského jazyka nabývají v literární kultuře se silnou expozicí cenzury systémového charakteru a jako takové si je literární veřejnost uvědomuje a osvojuje v procesu známém jako učení se četbě mezi řádky.
Je však třeba zdůraznit, že toto obohacení „metaforických“ schopností příslušné literární kultury je pouze jedním, nejvíce viditelným, nikoli však nutně nejdůležitějším způsobem, jímž cenzura přikládá textům význam. Nové významy vznikají doslova všude, kde k cenzurování dochází. Bílé místo v sazbě, odkud cenzura eliminovala pasáž textu, je samo o sobě znakem, který nově kontextualizuje všechny ostatní textové pasáže, jež v sazbě zbyly. Tak jako jakákoli jiná stopa cenzurního zásahu, i bílé místo nasvěcuje text významy, které signalizují přítomnost transgresivních diskurzů ve společnosti a kultuře, fetišizují cenzurované texty, vyvolávají zájem publika o ně a v neposlední řadě i zajišťují finanční zisk těm, kdo takto zvýznamněné texty distribuují. Kdykoli je literatura vystavena intenzivnímu působení institucionální cenzury, nabývá zcela nového společenského postavení: každé dílo, které se v jejím poli prodere k řeči, je totiž posuzováno z hlediska té pravdy, z níž mělo podle očekávání vyrůst a která v něm měla zůstat skryta.
Cenzuru mohou teoretikové
new censorship a s nimi i autoři této knihy pokládat za permanentní jev proto, že je odrazem širších společenských aktivit, než představuje pouhá činnost úřadů (neboť ty vznikají a zanikají). Předpokládá se proto určitý proud kontinuit mezi logikou kulturního pole jako zakládající silou vší regulace vypovídání a mezi činností úřadů, které zajišťují některé z institucionalizovaných forem této regulace. Vznik těchto úřadů a jejich působení jsou výrazem i součástí širší sociální regulace (lépe než o permanentní cenzuře by tedy bylo hovořit o permanentním cenzurování). Úřady přitom autoritou státní instituce prosazují především ta méně samozřejmá pravidla, která nejsou plně akceptována všemi společenskými aktéry, popřípadě svou aktivitu zaměřují vůči projevům pocházejícím z odlišných kulturních kontextů (minulost, zahraničí, subkultury apod.). Jak totiž jen zdánlivě paradoxně poznamenal teoretik cenzury Armin Biermann, cenzura je „symptomem příliš malé – nikoliv příliš velké – ‚moci‘. Tam, kde ‚moc‘ funguje, je cenzura nadbytečná.“ To je třeba mít na paměti například při statistické analýze cenzurních zákazů – jejich klesající počet nemusí indikovat menší „přísnost“ cenzury, ale naopak to, že se všichni činitelé literární komunikace dobrovolně či nuceně ztotožňují s jejími normami, a pokud ne, o vstup do oficiální literární sféry se ani nepokoušejí.
Redakčně zkráceno.
Vydává nakladatelství Academia.
