Velká divadla ignorují současnou českou literaturu
O letošním Sjezdu spisovatelů se hodně píše. Část aktivních literátů a literátek se vymezila vůči stagnujícím a stereotypním poměrům spisovatelského foyer, cechu, stavu a hledá identitu spisovatelství na volné noze. Povstávají freelanceři, kteří umějí napsat knihu. Je to neuvěřitelně sympatické a inspirující. Přemýšlím nad tím, do jaké míry by bylo pro prosazování charakteru současné české literatury nápomocné přenášet, adaptovat čerstvé knihy do podoby divadelních scénářů, potažmo činoherních inscenací.
Provedl jsem drobnou rešerši v titulech, které pro následující sezónu připravuje například pražské Národní divadlo. Očekával bych slušný náklad adaptací současných domácích literárních děl, přeci jen to slovo v názvu instituce vypadá ctižádostivě. Pro rok čtyřstého výročí úmrtí Shakespeara nacházím Sen noci svatojánské, pro Ondřeje Havelku vidím adaptaci pamětí pianisty a skladatele Jiřího Traxlera, které vyšly v roce 1980 u Škvoreckých v ’68 Publishers. Generačně nejvděčnější je pohádkový text Belgičana Maurice Maeterlincka Modrý pták z roku 1908. Hodně současně působí na repertoáru čtyřicetiletá Anja Hilling, její dramatický text Spolu/Sami byl poprvé uveden teprve před osmi lety. Pro náš výzkum je trochu škoda, že je Němka. Aby byla úspěšná dramatická scéna Evropy uchopena pevněji, je povolána první dáma britského divadelního psaní – sedmasedmdesátiletá Caryl Churchill s textem Láska a informace. Další dámou, jež bude vpuštěna mezi první domácí portály, je dvaapadesátiletá domácí dramatička Lenka Lagronová. Její text Jako břitva na prknech Národního divadla pojedná osudy první dámy národního obrození Boženy Němcové. To je vskutku inovativní přístup. Dramaturgie sezóny vrcholí veršovaným skvostem Vítězslava Nezvala Manon Lescaut, jenž poprvé knižně vyšel před pětasedmdesáti lety. Výsledky rešerše: dramatizace současné domácí literatury ani jedna.
Považuji se za dosti nesečtělého paraintelektuála, přesto si dovolím tvrdit, že většina současné literární produkce se vyznačuje podobnými jevy, s nimiž velice rádi pracují také divadelníci. V literatuře se totiž nezřídka vyskytuje příběh, který se stále znovu osvědčuje vyprávět pomocí postav, figur, charakterů. Tyto se nám čtenářům velmi podobají, mají v životě problémy a dostávají se do situací, které se sice dají vyřešit, které se ale často nedají vyřešit správně. Dramatizace literárních děl jeví se mi tedy jako velice schůdná, pro publikum i herecký ansámbl vzrušující možnost doplňování a občerstvování divadelního repertoáru.
Způsobu, jak nedramatickou literaturu vnímá divadelní dramaturg, může také pomoci občasné zopakování skutečnosti, že v samotném počátku procesu přípravy divadelní inscenace (ano, jde o mytologické „zkoušení“) stojí kniha. Dramatická literatura je totiž také literatura a to, co se položí před herce na stůl v den první zkoušky, je kniha. Nemá pevnou vazbu, často v ní nejsou obrázky ani vysvětlivky, ale jedná se přesto o knihu. Totiž, co jiného by to bylo? Sešit to není, brožura to není, mapa to není, bedekr to není, Facebook je blízko, ale… Je to kniha. Oněm tajemným prvním zkouškám se navíc mezi divadelníky říká „první čtená“, tedy první čtená zkouška. Drtivá většina času se na této zkoušce totiž stráví čtením. Knihy.
Ovšem divadelníky i veřejnost pravděpodobně mate, jak málo dramaturgové s prvotním, výchozím bodem činoherního divadla pracují. Proč se vlastně v divadlech měsíc před premiérou připravované hry nepřečtou? Diváci by slyšeli hru znít a později by se mohli dohadovat, kde a v čem leží rozdíl mezi knihou, čtením a inscenací. Možná bychom potom také lépe rozuměli divadelním klíčům, metaforám, mizanscénám a dalším divadelničinám, o kterých spíše něco tušíme, než bychom o nich dokázali souvisle pohovořit. Činoherní inscenace nespadne nikdy z nebe, vytvoří se z textu, ten je knihou, knihu někdo napsal. Jen ji nikdo nevydal, svazky dramat neplní zadní kouty knihkupectví (nebo málo), text divadelní inscenace tedy až na výjimky nevidíme jako písmo. Kamenná divadla texty sice v programu k inscenacím otiskují, ovšem vždy až po premiéře, až je hotová inscenace.
Abych nebyl k pražskému Národnímu divadlu (financovanému ministerstvem kultury) nespravedlivý, podíval jsem se rovněž na dramaturgii brněnského Národního divadla (financovaného při stejném názvu městem). Sezóna tam startuje premiérou hry slavného a bezpečně mrtvého amerického autora hororů Iry Levina Veroničin pokoj. Poprvé byla uvedena v říjnu 1973. Navazuje se titulem Je třeba zabít Sekala — z dostupných informací vyplývá, že text hry vzniká jako úprava filmového scénáře Vladimíra Michálka z roku 1998, který vznikl na základě prvotního scénáře Jiřího Křižana. Dramaturgie divadla posléze nabídne autorskou úpravu románu Ladislava Fukse Kuchařka a vévodkyně. Příběh přicházející smrti habsburské monarchie, který vyšel poprvé v roce 1983, dramatizuje a uvede Kamila Polívková, členka Divadla Komedie, kde se divadelní adaptace literárních děl Davida Jařaba staly stěžejními tituly. Následuje uvedení Saturnina Zdeňka Jirotky (1942), Petrolejových lamp Jaroslava Havlíčka (1944), Otevírání studánek Bohuslava Martinů (1955) a Dostojevského Běsů (1872). Původní autorské dílo sezóny reprezentuje text Spílání Brnu, jehož autorem bude umělecký šéf činohry režisér Martin Františák. Inscenace bude pravděpodobně obrábět a navazovat na slavnou provokaci rakouského Petera Handkeho Spílání publiku z roku 1966. Současná německá hra bude zastoupena textem Rolanda Schimmelpfenniga Kdyby, tak, a co pak z roku 2011. Historická francouzská hra potom Molièrovým Donem Juanem. Premiér jako máku a současná česká literatura v nedohlednu.
Dramatizace děl domácích živých autorů by se líbila nejen veřejnosti, ale i divadelním PR kancelářím. Spisovatelé se totiž dají pozvat na diskusi s publikem, dá se s nimi veřejně chatovat, jejich podepsaná kniha může zaplnit nudné místo v plesové tombole. Autoři, jako všichni živí lidé, navíc rádi při různých příležitostech o adaptaci svého miláčka pohovoří a zavtipkují, téměř vždy přitom danému divadlu udělají reklamu. A dovedu si představit, že by se uvádění nových knih líbilo i jejich autorům, kteří by ještě zaživa stanuli vedle Shakespearů, Molièrů, Fuksů a dalších dávno vydávaných pokladů.
Zdá se bohužel, že dramaturgické úvahy o složení repertoáru vycházejí z hledání odpovědí na otázku „Co se bude líbit té a té cílové skupině?“. Více než dramaturgické koncepty vypadají tedy skladby dvou výše zmíněných divadel jako balíčky jistoty marketingových oddělení, která se pokoušejí zasáhnout co nejvíce věkových a společenských skupin. Jako v televizi nebo hypermarketu – všichni u nás musejí najít, co hledají, což je možná smutný úděl velkých kamenných divadel s přívlastkem Národní. Je to škoda.
Autor je divadelní režisér.