Straka na šibenici

Adolf Hitler má rád děti

Nebo si vzpomínám, jak jsme s otcem za domem sbírali šnečí ulity. Neohrabanými prsty čtyřletého dítěte jsem je opatrně vkládal do plastového kbelíku, jako by se mohly rozbít. Většina z nich už přitom byla děravá, některé se rozpadaly mezi prsty a v některých naopak ještě žil šnek. To jsem pak kbelík vždycky upustil a odmítal se k němu přiblížit, dokud otec šneka nepoložil do trávy alespoň tři kroky daleko. Měl jsem strach z tvorů menších, než jsem byl sám; cokoli, co nedosahovalo mých rozměrů, jsem podezíral z potměšilých úmyslů. Takhle jsem tedy hleděl na svět živých bytostí.

Matka zmizela krátce před mými třetími narozeninami. Jsem schopný vybavit si svůj strach ze šneků, ale nemám tušení, co jsem cítil k matce, pokud vůbec něco. Můžete mít námitky, že něco jsem k ní přece cítit musel, lásku dítěte k matce, co jiného, ale je mi líto, v mých vzpomínkách není po ničem takovém ani památky. Láska se rozdrolila jako prázdné ulity, zatímco strach z tvorů, kteří je obývali dávno předtím, zůstal.

Po matčině zmizení jsem se navíc začal v našem domě cítit stísněně, a veškerý čas jsem proto trávil na zahradě. Uprostřed stráně vedla stružka. Stavěl jsem na ní hráze z břidlicových tašek, které opadaly ze střechy. Otec se o dům nestaral, tím méně o mě. Připomínal jsem mu svou matku, o tom nebylo pochyb. Vždycky když jsem se před ním zjevil, trhl sebou, jako by spatřil ducha. Nebyl jsem však žádný duch, nýbrž dítě, které přišlo o matku, a on, místo aby se staral o mou výchovu, byl věčně opilý a projevoval o mě stejný zájem jako o sníh na pólech Marsu.

Bydleli jsme tehdy u hranic s Německem, v městečku pojmenovaném Němci Georgswalde a Čechy Jiříkov, náš dům stál v části zvané Dolňák. Celé dětství jsem poslouchal pověsti o chodbě prokopané za války z místa nacházejícího se nedaleko naší zahradní branky až do nemocnice na německé straně hranic, vzdálené několik stovek metrů. Vyprávělo se, že je v té chodbě pohřbený voják. Byla naštěstí dávno zavalená, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že kdyby vojáka napadlo mě navštívit, stačilo by udělat několik kroků od branky k oknu do mého pokoje. Z tohoto důvodu jsem téměř nespal. Trpěl jsem rozporem, jestli mám okno zavřít — jenže tím bych se vystavil svému strachu z uzavřených prostor —, nebo ho nechat otevřené a čekat s peřinou přitaženou k bradě, kdy okenní rám sevře ruka kostlivce.

Časem jsem objevil řešení, které kromě toho, že mě zbavilo strachu z vojáka, rozhodlo o mém pozdějším povolání. Chodil jsem spát na půdu a nechával otevřený vikýř. Měl jsem za to, že na půdě mě kostlivec hledat nebude. Stejně tak mě tam nehledal ani otec, v době, kdy jsem chodil spát, už se sotva udržel na nohou. Vikýřem dovnitř pršelo, jenže střechou kvůli vypadaným taškám zatékalo nejméně na deseti dalších místech, takže si otec nikdy ničeho nevšiml.

Skrýval jsem se před kostlivci na místě plném duchů. Ne že bych někdy spatřil průsvitnou postavu nebo viděl pohybující se předměty, půda však překypovala vzpomínkami na někdejší obyvatele domu. Byly tam láhve s patentními uzávěry, rozbité nástěnné kafemlýnky s tančícími pastýřkami, gramofonové desky s překrásně modrými a červenými štítky. Našel jsem dokonce gramofon na kliku s otevíracími dvířky a kulatou plechovou krabičkou plnou náhradních jehel.

Dobrou polovinu půdy zaujímaly kabáty, kalhoty, punčochy, nátělníky, podkolenky, šály, čepice a pulovry. Na všem zanechali stopy moli a plíseň a ke zpuchřelé tkanině ve vzácné shodě lnuly mumifikované kočky a myši. V důsledku toho hromada šatstva nepředstavitelně páchla, takže jsem se ani já neodvážil podniknout výpravu do jejího nitra. Přesto se mi v ní podařilo objevit několik užitečných věcí, mezi nimi kovovou helmu, patřičně rezavou, ale se stále ještě zřetelným vyobrazením orla držícího v pařátech polámaný kříž.

A byly tu samozřejmě staré knihy, ty jsem však nechával bez povšimnutí. V pěti letech jsem už sice uměl číst — naučil jsem se to sám díky příliš vysoké inteligenci, kterou jsem neměl po kom zdědit, a mé okolí ji proto vnímalo spíše jako mentální zmrzačení, zvlášť když jsem byl navíc poznamenaný hypertymézií, tedy obludnou pamětí —, knihy však byly napsané nesrozumitelným jazykem a kromě toho v nich téměř chyběly obrázky. O to víc mě zaujaly časopisy. V jednom z nich jsem objevil fotografii sympatického muže v dlouhém plášti, hladícího po hlavě pětiletou holčičku, pod tím stálo „Adolf Hitler liebt Kinder“. Třebaže jsem textu nerozuměl, dospěl jsem k závěru, že muselo jít o roztomilého člověka a litoval jsem, že můj otec není jako on.

Usínal jsem na matracích s uchem přitisknutým k podlaze a poslouchal otcovo chrápání. Myši si bezostyšně ulevovaly ve světle pouliční lampy, které se odráželo od větví stromů. Někdy pršelo tak, že se voda valila otevřeným vikýřem dovnitř. Zezdola se ozývaly otcovy nadávky, ale ve svém stavu nemohl ani pomyslet na to, že by spustil dřevěné schůdky na půdu a vylezl po nich nahoru. Do rána obvykle na všechno zapomněl, a pokud ho přece jen napadlo něco se střechou udělat, mělo to vždycky být zítra, takže jsem se nemusel bát, že mě z mého úkrytu vyžene.

Je jasné, že půda prolezlá plísněmi, noci strávené ve strachu z kostlivců obléhajících dům, matčino zmizení a otcův alkoholismus nemohly mít příznivý dopad na mé zdraví. A také že ne, byl jsem chcípáček a o své příčetnosti jsem si dokonce ani v pěti letech nedělal iluze. Ostatní děti si se mnou občas hrály, obvykle to však skončilo tak, že mě přivázaly k jasanu rostoucímu u zasypaného vchodu do chodby, na hruď mi plivancem přilepily hvězdu ze žlutého papíru a pak z uctivé vzdálenosti přivolávaly mrtvého vojáka výkřiky jako „pojď si pro něj, nácku!“ a „nažer se ho, židáka!“. Takto tedy vypadají zdravé děti z úplných rodin, říkal jsem si, zatímco mi po vnitřní straně stehna stékal teplý čůrek moči. Nezazlíval jsem jim jejich chování, na jejich místě bych jednal stejně. Byl jsem o několik let mladší než Péťa Janovský, Pavlík Válek, Otík Pažout, Alešek Navrátil, Vládík Bařina a Řehořek Čížek, netušil jsem, co znamenají slova jako nácek a židák, ale jedna věc mi byla jasnější než cokoli jiného: Někoho, jako jsem já, nemůže mít nikdo rád. Nesl jsem na svých útlých ramínkách odpovědnost za to, jaká odporná zrůdička se ze mě stávala. Chtěl jsem, aby někdo trpěl stejně jako já, a vzhledem k tomu, že jsme neměli žádná domácí zvířata a myši na půdě byly příliš prohnané, než abych je dokázal chytit, zaměřil jsem svou zášť vůči vrabcům.

Objevil jsem pod okapem celkem tři hnízda. Když jsem se k nim přiblížil, vrabci se do mě pustili. Jako by tím mohli vystrašit někoho, kdo trávil každé druhé odpoledne přivázaný k obětnímu jasanu. O přečnívající okraj střechy se opíral krátký žebřík, otec ho tam postavil v jednom ze svých návalů opileckého odhodlání, tím však skončil jeho první a dosud poslední pokus o opravu střechy. Stačilo mi ho posouvat od jednoho hnízda k druhému a brzy jsem měl teplákovou bundu plnou mláďat. Posbíral jsem je jako zahradník trhající nezralá jablka, aby ulehčil větvím.

Přidřepl jsem si k hrázi, kterou jsem během uplynulých dnů vytvořil z břidlice, a mláďata ve stružce utopil. Když bylo po všem, vytáhl jsem zablácená tělíčka jedno po druhém z vody a poskládal je na břeh, napočítal jsem jich celkem dvanáct. Schoulil jsem se na konec řady a třásl se zimou.

Bylo mi pouhých pět, přesto už jsem pochopil skutečnost, že pokud je smrt nevyhnutelná, platí totéž pro život. Byl jsem připravený postavit se všem příkořím, která mě bezpochyby čekají, neboť jestliže jsem pro své okolí představoval podivnou rostlinu už nyní, musí se ze mě dříve nebo později stát odporný zástupce masožravého druhu živícího se larvami tropických much.

Hleděl jsem na červená tělíčka s šedými hřbety připravená o život mou rukou a poprvé v životě pocítil úlevu.

Tehdy jsem si uvědomil, že mě už nějakou dobu sleduje pošťačka, která mému otci přinesla invalidní důchod.

Vydává nakladatelství Host.