Arabské jaro

Arabské jaro a očekávání západu Dramatické události, které od počátku roku 2011 otřásají Blízkým východem, byly v Evropě označovány za „arabské jaro“, v případě Tuniska ještě poetičtěji — za „jasmínovou revoluci“. Západní sdělovací prostředky, intelektuální diskurs a dokonce prohlášení politiků byly po relativně dlouhou dobu plné očekávání pozitivních politických změn. Ty měly mít sekularistickou tendenci a měly přinášet blíže nespecifikovanou „svobodu“ (hurríja), po níž volaly davy v ulicích. Autoritářské režimy, proti nimž byly místní revoluce namířeny, měl nahradit proces demokratizace státní správy a veřejného života vůbec. Jen skupiny odborníků z řad historiků, islamologů, religionistů či politologů varovaly před ukvapeným nadšením a poukazovaly jak na problematický průběh vlastních revolučních procesů, tak na skutečnost, že demokracie podle západních představ nemusí být strategickým cílem jednotlivých opozičních seskupení. V evropském a americkém prostředí znovu vyplula na povrch ideologická klišé, podle nichž jsou demokracie, lidská práva a občanská společnost univerzálně platnými hodnotami a předpoklady spravedlivého uspořádání, k němuž se nyní arabský svět propracovává. Ideologizující hodnocení Západu dospěla až k nadšeným představám o „arabském dominovém efektu“. Jediný důvod, který entusiasmus Západu tlumil, byl nevyslovený strach o destabilizaci oblastí, kde leží strategické světové zásoby ropy. Jednostranné hodnocení dotyčného procesu se však záhy ukázalo jako projev chronicky zkresleného pohledu na dějiny Arabů a islámského světa vůbec. Již sám termín „jaro“ je parabola ryze evropského původu, kterou arabský intelektuální diskurs a tamní sdělovací prostředky vůbec nepřejaly — na rozdíl od řady jiných evropských žurnalismů nebo pojmů z oblasti společenských věd. Arabské sdělovací prostředky, jež daný vývoj hodnotily pozitivně, od počátku hovořily o „arabských revolucích“ (ath-thawrát al-carabíja), jakkoli o obsahu tohoto pojmu měly různé sémantické představy vyplývající z konkrétního ideologického zázemí. Například v libyjském kontextu povstalecké síly tohoto výrazu používaly velmi střídmě, protože byl poraženým režimem naprosto zdiskreditován a významově vyprázdněn. Zato v Jemenu se termín „jemenská revoluce“ používal zhusta, ačkoli právě v této zemi skončilo místní „jaro“ rozpačitě.

V Evropě má výraz „jaro“ vzhledem ke klimatickým podmínkám a relativně zřetelnému střídání čtyř ročních období vlastní historické a poetické konotace. Jaro navozuje představu probudivší se přírody a s ní spjaté celospolečenské euforie po strastiplné zimě. Proto se hovoří o tzv. „jaru národů“, s nímž se spojuje série nacionalistických a antimonarchistických revolučních vystoupení v Evropě v letech 1848—1849, „pražském jaru“ — reformním pokusu československých komunistů z roku 1968, nebo „politickém jaru“ z přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století během rozpadu komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Ve všech těchto historicky zlomových nebo zajímavých obdobích šlo o snahu reformovat či nahradit stávající autoritářské a nedemokratické systémy, kdy lidová povstání nebo reformní síly uvnitř dosavadních struktur hodlaly ve jménu sekulární parlamentní demokracie svrhnout despotické či autoritářské politické systémy. Alternativa byla zřejmá: vybudovat systém založený na svobodné mobilitě jedince, svobodě slova, parlamentním systému vlády, sekularizaci, případně deideologizaci státu, zejména vzdělávacího systému — tedy zbavení náboženských nebo stranických institucí toho, aby rozhodujícím způsobem určovaly či ovlivňovaly výkon politické moci a povahu legislativy. Procesem takových zásadních změn arabský (islámský) svět nikdy neprošel, a nevytvořil tudíž vnitřní či autochtonní předpoklady pro vznik dynamického a kreativního státoprávního uspořádání, které zpravidla nazýváme kapitalismem. V souladu s výše zmíněným stereotypem západního myšlení na základě jeho historické zkušenosti se Arabské jaro mělo stát analogií k vývoji v západní a střední Evropě. Proces Arabského jara se opravdu v jistém smyslu nevyhnul žádné arabské zemi. Někde vypukl s plnou intenzitou odpovídající aktuálním politickým podmínkám, společenské struktuře a náboženské situaci (Tunisko, Egypt, Libye, Sýrie, Bahrajn, Jemen), jinde zatím jen rezonoval ve vnitropolitickém vývoji a pouze hrozil přerůst v sociální konflikt podobný tomu u sousedů (Maroko, Alžírsko, Libanon, Jordánsko, Saúdská Arábie). A konečně tu byly státy a oblasti (Palestina, Irák), kde se dramatické vnitropolitické události odehrávaly jaksi chronicky a bez ohledu na impulsy jakýchkoli ročních období. Fundamentalistická náboženská hnutí, která jsme byli zvyklí po celá desetiletí chápat jako základní opoziční trendy v republikánských i monarchistických zřízeních, byla zpočátku zcela zastiňována zájmy a argumenty nového společenského segmentu, generace „sekulárních demokratů a liberálů“, které západní veřejné mínění tak rádo vidělo v čele povstání proti vojensko-stranickým a jiným diktaturám. Byli to zpravidla mladí lidé, kteří především vypadali úplně jinak než „klasičtí fundamentalisté“. Chodili v džínsech a krátkých bundách, neskandovali programově náboženská hesla a svá shromáždění organizovali pomocí moderních sociálních sítí stejně jako jejich intuitivně vzývané vzory v západních demokraciích. Tento trend, v němž Západ spatřoval naději pro další vývoj v sledovaném regionu, se ovšem ukázal jako dočasný a nedostačující k tomu, aby v arabských společnostech došlo k historickým formativním změnám. Nejde jen o to, že určitou část mladých egyptských revolucionářů tvořili fotbaloví fanoušci či hooligans a další část zase skupiny levicových aktivistů a studentů ze světských vysokých škol v Káhiře, Alexandrii či Port Saidu, kteří shlíželi s obdivem ke způsobu života svých vrstevníků za Středozemním mořem, nýbrž především o to, že volání po svržení diktátorů a nastolení oné svobody nebylo provázeno vyzrálou představou o alternativách dosavadního statu quo, kterou by formulovala zřetelně strukturovaná politická reprezentace. Pouze ve dvou ze zmíněných zemí (Egyptě a Tunisku) došlo k tomu, co Západ logicky očekával a podporoval — k plnohodnotným demokratickým volbám do parlamentu, celonárodní volbě prezidenta a plebiscitu o zcela nově sepsané ústavě. Co konkrétnějšího a pozitivnějšího si lze — z pohledu Západu — představit jako výsledek sociální revoluce směřující k demokracii? Zároveň ale ti, kdo do sebe nechali střílet v káhirských a tuniských ulicích a nechali se bít speciálními jednotkami odcházejících režimů, velmi brzy pocítili hluboké zklamání. Prezidenti v obou dotyčných zemích, v jejichž okázale pěstovaných kultech si mladí povstalci personifikovali neutěšené vnitropolitické poměry a agonii celého systému, sice odešli, ale jejich represivní aparáty zůstaly a jejich vedoucí osobnosti pouze učinily to, co znají revoluce po celém světě — převlékly kabáty a začaly používat novou rétoriku. Mladí rebelové to záhy rozpoznali a začali hovořit o „ukradené revoluci“, jsouce ve své naivitě rozčarováni jak setrváváním „starých struktur“ na svých postech, tak nástupem fundamentalistických struktur, které se do procesu vmísily postupně a jaksi z pozadí. Byli to stoupenci klasického disentu, trvale perzekvovaných opozičních hnutí, která se vlastních revolučních vystoupení účastnila jen okrajově. V souladu s logikou, že po vítězných revolucích musí dojít ke svobodným volbám a že každý obyvatel (občan) má rovný volební hlas, v Tunisku a Egyptě zvítězily fundamentalistické strany. V zemích, kde se povstání nespokojené mládeže změnila ve vleklou „občanskou“ válku či jinou formu násilného řešení (Libyie, Sýrie, Bahrajn, ale i Jemen), fundamentalistické složky společnosti s pomocí vnějších sil nesmělé náběhy k sekularizačnímu a demokratizačnímu procesu po západním vzoru zcela znehodnotily. Je příznačné, že k podobnému vývoji došlo především ve společnostech s kmenovou nebo etnicko-konfesionální strukturou. Tak se stalo, že přehnaná očekávání Západu se během několika měsíců změnila ve směs obsahově stále zmatenějších komentářů, v nichž základní pojmy a skutečnosti odehrávající se v arabském světě ztrácely obsahovou ostrost, a v sérii „reálně politických“ kroků západních vlád, jež zcela pokrytecky vymazaly dosavadní rétoriku o nedělitelnosti demokracie, lidských práv, svobody a práva. Tyto postoje Západu, zmítající se mezi setrvačnou věrností ideologickým postulátům a potřebami „Realpolitik“, však politickou situaci na Blízkém východě rozhodně nepřiblížily jasnému rozuzlení. Proces Arabského jara se tak přetavil v chronický stav nestability, jehož vyústěním mohou být nejen statisíce mrtvých a potvrzení historicky založeného ducha rodového, kmenového a náboženského revanše na několik dalších generací, nýbrž také rozpad některých státních útvarů a faktická revize uspořádání politických poměrů v oblasti Blízkého východu vzešlých ze série versailleských mírových dohod po první světové válce.   Vydává nakladatelství Academia.