Pronikání do příběhů

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Zkušenosti s autorským čtením zatím jen sbírám, nemám jich moc, protože jsem do literatury vstoupil teprve nedávno. Na těch několika setkáních jsem si akorát mohl ověřit, jak moje povídky fungují, když se čtou nahlas, a to je tak všechno. Jejich skutečná kvalita se tím měnit nemůže. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Vysvětlit si to nedokážu. Možná to souvisí s tím, že čtenářům nestačí samotné dílo, že se k němu chtějí dostat blíž, protože k tomu mají možnost a možná i pocit, že se tak dostanou k nějaké podstatě. Ale možná je to jen přirozené, že chci vidět člověka, který stvořil něco, co se mě nějakým způsobem dotklo.

Richard Pupala, foto: archiv MAČ

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? Myslím, že krize spočívá v tom, že spisovatelé přestali být tím, čemu se kdysi říkalo svědomí národa. Lidé mají strašně moc jiných informačních kanálů a měnit své myšlení a morálku na základě jednoho textu už nikdo nechce, je to velmi nepohodlné — radši sáhne po něčem, co mu jeho názory příliš nevyvrací. Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? Na žádnou definici si netroufám. Nedokážu výstižně a moudře zhodnotit velké společenské jevy. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? Vždy jsem rád pronikal do příběhů a dodnes mám velkou radost, když se mi v příběhu líbí natolik, že si ten zážitek kvůli něčemu zapamatuji a nesu si jej dál. Ten pocit je velmi silný a o to stejné se snažím, když sám píšu. Pouhá představa, že si někdo odnese nějaký můj příběh s sebou, je fascinující. Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu?  Znáte Ukrajinu? Na Ukrajině jsem zatím nebyl a neznám ani tamní literaturu, přestože o ní slýchám dobré věci. To, co se tam děje, bohužel vytváří předpoklad, že i nadále budou mít ukrajinští spisovatelé silný materiál ke zpracování. Od Ukrajiny nesmíme uhnout pohledem v žádném slova smyslu.