Čtenáři jsou má milenka

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Čtenáři jsou má milenka, někdy sice maličko nevěrná a vrtošivá, ale je to láska na celý život. A při milování je přece stejně důležité ukojit partnerku jako sebe. Své knihy píši pro čtenáře, proto mě jejich názor zajímá. Rozhodně však nemám v úmyslu psát to, co už ode mne očekávají. To je uspokojivá strategie na jednu noc, ale pro dlouhodobý vztah je potřeba stále překvapovat něčím novým. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Autorské čtení není módní doplněk, ale návrat k podstatě. Naše civilizace je posedlá strojovým množením a ukládáním informací. Mějme však na paměti, že literatura vznikla jako múzické umění a psaná forma byla teprve nedávno odvozena od oné prapůvodní, zpívané či mluvené. Proto by každý spisovatel měl umět své texty přednášet před živým publikem. I před tím mrtvým, když na to přijde.   Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? Upřímně, nedovedu si představit, že by na tom literatura mohla být ještě hůř. Shora útočí záplava plytkostí, jako jsou instantní moudra, nechutné kuchařky nebo životopisy všech, kdo nic nezažili. Základy podkopávají bestsellery psané roboty podle stále dokonalejších výzkumů toho, co lidé chtějí číst. A nejsmrtelnější nepřítel číhá jako vždy uvnitř: úplná vyprázdněnost. Kdo nemá pro co žít, ten nemá ani o čem psát. Nanejvýš klade písmena. Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? Když jel kdysi Jaroslav Vrchlický inkognito na letní pobyt, byl na nádraží poznán a oslaven tím, že se studenti místního gymnázia zapřáhli do kočáru místo koní, barda naložili a třikrát s ním obkroužili náměstí. Smutný fakt, že literaturou se u nás — až na ještě smutnější výjimky — nelze živit, táhne společenské postavení spisovatele někam mezi svazové zahrádkáře, členy folkloristických souborů či sběratele nálepek od tavených sýrů. Role spisovatelů není předem určená jako u herců, to je častý omyl a sebeklam. Svou roli si každý obor umění musí vydobýt, a to schopností plnit podstatné společenské potřeby. Ke konci devatenáctého století se čeští spisovatelé těšili veliké vážnosti, neboť přesvědčili národ, že jej vedou k politické samostatnosti a zušlechťují mu ducha. Až si současná literatura najde podobné téma, přijedou zase ty kočáry. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? Mnoho dobrých věcí: Třeba hledání a nalézání krásy. Alespoň zčásti naplnění smyslu bytí v tomto přeludném světě stínů. Demiurgickou radost z tvorby a sdílení stvořeného se čtenáři. A pak ty temnější: Braní psaní jako drogy, každý den potřebujete novou dávku. Sadistické mučení postav za účelem katarze. A samolibost.