Literatura vystupuje ze samoty

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Pokud jde o už napsané, někdy si před čtením tužkou dělám v knížce takový střih, aby text pro čtení byl srozumitelnější z pohledu příběhu, třeba zkrátím povídku, aby se vešla do těch dvaceti pětadvaceti minut. Jinak se občas přistihnu, že si při psaní a následné úpravě textu představuju, jak by se asi pasáž četla před publikem, jestli by to bylo nosné, jestli to udrží pozornost. Pak třeba škrtám. To už je projev zkušenosti z autorských čtení, kterých jsem zažil hodně. Takže není to přímo uzpůsobování textu podle reakcí publika, ale občas si pasáže čtu nahlas a tohle hledisko uplatním. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Řekl bych, že literatura tím tak trochu vystupuje ze samoty, a pak to sdílení je širší, ale jen pro ty, kteří to tak chtějí. Ti pak přijdou na čtení. Další si chtějí knihu a text zažít právě o samotě a v klidu. Anebo smíchají obojí. V cizině jsou čtení navštěvovaná hodně. Mám nedávný zážitek z Bruselu, kde jsem se zúčastnil literárního festivalu Passa Porta a zlatým hřebem programu bylo setkání s britským spisovatelem Ianem McEwanem. Konalo se to v centru Bruselu v koncertním sále, který byl plný, včetně balkonů, snad šest set lidí. Něco podobného jsem zažil poprvé.

Jiří Hájíček, foto: David Konečný

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? Literatura bojuje s ostatními novějšími médii o pozornost lidí, to přináší doba. Já vidím plná knihkupectví, neustále knižní novinky, krásně udělané knihy, a pokud stačím číst, tak, bych řekl, i dobré texty. Neviděl bych tento stav jako krizi. Knihy se stále kupují. Jako autor se cítím v krizi, když mi psaní nejde nebo na něj nemám dost času. Ale to jsou dost individuální záležitosti, netroufnu si hodnotit to obecně a paušalizovat. Jestli jsou společenské ohlasy na romány slabší než v jiných dobách, neumím zhodnotit. Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? Nechci se pouštět do teoretizování. Neumím psát o psaní. Psaní může odrážet současnost, ale taky nemusí. Může být angažované, nebo ne. I když každá hlubší sonda do lidské existence asi trochu „angažovaná“ bude, i když ne prvoplánově. Mám rád jako čtenář, když se ten přesah tak nějak objeví sám nad textem a není třeba přímo vysloven, jako taková aura, kterou zpozorujete někdy až po chvíli, s odstupem. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? Vystavět si vlastní fikční svět, zaplnit ho postavami, oživit je, dát jim motivace. Zatavit do příběhu nějakou atmosféru, zachytit třeba generační dobové pocity a zkušenosti. Něco se na sebe a druhé dozvědět. Tohle mě na psaní baví a vždycky si přeju, aby to bavilo i čtenáře. Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu?  Znáte Ukrajinu? Můj kamarád David Jan Žák na tomto místě zmiňoval Isaaka Babela. Mám ve své knihovničce jeho povídky Historie mého holubníku, ale nevím, jestli byl Babel, i když žil v Oděse a v Kyjevě, ukrajinský spisovatel. Na Wikipedii je označen za ruského a psal rusky. Pak mám ještě knížku od Bruna Schulze Skořicové krámy. Ten žil v Drohobyči a ve Lvově, ale psal polsky, protože ta část Haliče patřívala Polsku. Je tedy brán jako polsko-židovský spisovatel. Takže vlastně ukrajinskou literaturu neznám. A protože jsem jihočeský pecivál, na Ukrajinu jedu poprvé.