Doba překlikávání

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Při psaní ne. Při psaní píšu to, co v tu chvíli vnímám jako nejsilnější téma. Někdy je to hovor s operátorkou, někdy vlastní odchod z kapely, někdy do absurdity vyhnaná akce s kýblem studené vody, někdy fikce na téma výměna Rolling Stones a Plastic People. Ale při čtení vnímám posluchače a tam výběr témat přizpůsobuji. Když vidím, že nereagují na slovní hříčky, tak nečtu sloupky na téma hraní si se slovy, a když je tam hodně jeptišek, tak vynechám sloupek Bod Gé. Někdy zakomponuji i komentáře z Facebooku, kam každý týden sloupky dávám. Někdy sloupky prokládám písničkami svojí kapely Eturnity a bubeník se řeže, i když je zná všechny už nazpaměť, to je takový spolehlivý roztleskávač. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Já nemám moc srovnání, protože mimo Česko a Slovensko jsem ještě nečetla. Ale připadá mi, že je pro lidi čím dál důležitější osobní kontakt. Taky si někdy radši zajdu na koncert, než si pořád pouštět cédéčko. Nedávno jsem četla v maštali v Náchodě, kde byla taková zajímavá směsice lidí, včetně bývalé závislačky, geniálního skladatele, tanečnice, novinářů a mániček; a čtení skončilo tím, že jsem do tří do rána poslouchala jejich příběhy, takže už vůbec nebylo jasné, kdo je autor. Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? Co si pod krizí představit? No buď že málo lidí píše, nebo málo lidí čte. A to mi nepřipadá. Já třeba píšu jako drak. S mým čtením je to v poslední době horší, protože mám tendenci spíš zpracovávat než vstřebávat. Podle mého pocitového průzkumu jsou v krizi spíš lidi než literatura. Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? Nelze. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? První várka mých sloupků byly vlastně hodně vzpomínky, a to pro mě mělo až překvapivě očistný efekt. Taková rekapitulace bez zbytečného hodnocení. Knížku jsem si vydala sama, takže s lidmi, co si jí koupili, jsem si pak psala. A vždycky je příjemný pocit, když někdo řekne, že pochopil váš svět. Ale baví mě, i když někdo napíše, že ty moje úvahy jsou moc zamotané. V poslední době se spíš pořád překlikává a odbíhá, takže člověk ze sebe nevysouká ucelenou větu. To je samé „to dáš“, „dobře ty“, „ vau“, „ ups“, což má svoje kouzlo, ale v zásadě se málokdy stihne něco pořádného doříct. Proto jsem asi taky začala psát, že jsem se mohla ponořit do svého světa, kde nejsou strachy, jenom pocit velkého uvolnění. Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu? Znáte Ukrajinu? Znám povídky Serhije Žadana, v jedné té povídce myslím napsal, že když člověk někde potká popletenou kurvu, tak je to Češka. To mě pobavilo. On byl dokonce jednou ve Vršovicích v kavárně Shakespeare, má rockovou kapelu, taky s nějakým mimozemským názvem. Potom znám trochu Jurije Andruchoviče. A těším se na Ljubka Dereše, se kterým budu několik dní na šňůře. Pustila jsem si o něm dokument, ale jediné slovo, kterému jsem rozuměla, bylo „pejzáš“. Je to můj první výlet na Ukrajinu a nedávno jsem zjistila, že jsem možná napůl Ukrajinka, takže to bude zřejmě fatální výlet.