Měsíc autorského čtení je oslava živé literatury

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Velmi často si své texty čtu nahlas pro sebe. Myslím, že je lepší číst někomu. Každé EKG, literární kabarety pořádané v Divadle Archa, je pro mě test. Nedávám ani tak pozor na reakce publika, ale všímám si věcí, které drhnou. Potom často vyškrtávám a měním slova, aby se to lépe četlo. Knížka musí dobře „téct“. Nejlepší test textu je si ho živě přečíst. Nejlépe před publikem. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Žiji napůl v Německu. Autorská čtení jsou tam již dlouho populární a tradice je zde silná. Festival Měsíc autorského čtení je možná nejzásadnější událost v Česku, a vlastně vůbec ve střední Evropě. Je to oslava živé literatury, živého čtení. Sám rád na čtení chodím. Mám pocit, že teprve když autor čte svůj text, až v tento okamžik příběh do sebe zapadá. Mám rád i setkávání. Dnes jsem zde výjimečně po dlouhé době bez muziky. Baví mě i prolínání literatury a hudby, ke kterému zde někdy dochází. Jsem rád, že autorská čtení jsou populární a chodí na ně davy lidí. Možná by byla zajímavá otázka pro čtenáře, co je na tom baví.

Jaroslav Rudiš, foto: David Konečný

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? Přál bych literatuře, aby byla víc vidět. Knížkám víc čtenářů. Myslím, že to není úplně prohrané. Pořád se čte. Přál bych literatuře a celkově kultuře více prostoru v médiích. Je velký rozdíl, jak je kultura výrazně reflektovaná v německých hlavních denících a jak málo v českých. Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? To je velmi těžká otázka. Vlastně nevím. Sám za sebe můžu říct, že jsem rád za každého čtenáře a čtenářku. Za někoho, kdo se několik večerů baví s mojí knížkou, nebo i nějakou jinou ve světě, kde může dělat mnoho jiných věcí, a přesto dává přednost literatuře. Jsem přesvědčený, že se to někam posouvá. Lidé se zajímají i o živou literaturu. Vidíme to na EKG, na která chodí hodně mladých lidí, jsou vyprodaná dlouho dopředu. Evidentně je baví a chodí tam kvůli příběhům, textům, které tam zazní. I když se jedná o kabaret, nebráníme se ani vážným textům. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? Baví mě zachycovat historky a psát. Vytvářet si svůj svět. Být s postavami, do kterých se zamiluji a chvilkami je nenávidím. Nejvíc mě baví zapisovat, když jdu na ulici, jsem v sauně, někde v hospodě nebo jedu vlakem a slyším nějaký dialog. Říkám si, že tohle nikdy sám nevymyslím, tak si dialog zapíši. Z něho se může „rozjet“ malý příběh. Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu? Znáte Ukrajinu? Ukrajinu znám trochu. Byl jsem v Kyjevě a ve Lvově. Vyšla mi zde kniha Konec punku v Helsinkách, četl jsem tam z ní. Na autorských čteních jsem měl kliku, že se mnou na ně vyrazil Jurij Andruchovyč, od něho jsem četl několik knížek. Jsem rád, že ukrajinská literatura u nás dostává větší prostor, v Německu už ho má dávno. Jurij Andruchovič nebo Serhij Žadan, který zde taky četl, jsou v Německu velké hvězdy. Jurij Vynnyčuk byl dokonce jedním z hostů EKG, takže pár ukrajinských autorů znám i osobně. Pro mě je ukrajinská literatura důležitou součástí evropské literatury a rád ji čtu.